Od Tater k Dunaji

16. – 18. 8. 2013

Pepa Mezník

 

Začátkem roku přišla kolegyně s tím, že se u nich na Slovensku bude konat nový závod – štafetový běh Od Tatier k Dunaju, tak jestli nepostavíme taky tým. Rychle jsme pročetli informace a nevěda, do čeho se pouštíme, jsme souhlasili. A tak začalo několika měsíční shánění dvanáctičlenného týmu bláznů, kteří by s námi běželi nonstop 345 km z Jasné do Bratislavy. Původní iniciátorka si během té doby našla na daný víkend jinou zábavu, a tak na mě zbyla „čest“ být kapitánem a starat se o veškeré zařizování – sehnat dvě auta, ubytování, rozdělit běžce na jednotlivé úseky. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první ročník tohoto závodu, postupně se zpřesňovali a doplňovali informace, takže o zábavu jsem nouzi neměl. To nejdůležitější info je následující:

  • Start v sobotu dopoledne z Jasné v Dëmanovské dolině
  • Trasa dlouhá 345 km je rozdělená na 36 úseků v délce od 7 do 11 km
  • Běží 6 členné nebo 9 – 12 členné týmy
  • Pořadí běžců na úsecích je předem dané a nesmí se měnit
  • Při 12 běžcích v týmu běží první běžec úseky 1, 13, 25, druhý úseky 2, 14, 26, atd.
  • Běží se nonstop
  • Limit na dokončení je 36 hodin
  • Další info na www.beh345.sk

Během týdne před závodem musíme vyměnit tři účastníky, ale nakonec, ač se to zdálo nemožné, se v pátek odpoledne scházíme před Nestlé a vyrážíme směr Brno, kde nabíráme poslední členku týmu. Je nás komplet 12. Pak už si jen užíváme přejezd do Ružomberoku, kde máme zamluvené ubytování. Dorážíme po desáté hodině, takže dáváme v restauraci jen jedno rychlé pivko a (protože jako celý tým se scházíme poprvé) vysvětlujeme si pravidla a důležité informace. Některé holky mají pořád bobky, že nedoběhnou nebo že se ztratí, protože jak si všichni myslíme, tak dlouhou trať přece není možné vyznačit. Je po poradě, takže fofrem do postele a vyspat se, protože je jasné, že další dva dny si spánku příliš neužijeme.

Ráno vstává posádka prvního auta spolu se mnou (ač patřím do druhého, ale kapitán je kapitán) v šest hodin a odjíždíme na start. Svítí krásně sluníčko, ale teplo rozhodně vypadá jinak J U hotelu Grand v Jasné už stojí startovní brána, tak se zapisujeme, přebíráme označení aut, trička a startovní čísla. Startuje se postupně v deseti minutových intervalech, a přesto že startujeme jako jedni z prvních, do našeho startu zbývá asi hodina, tak si s první půlkou týmu užíváme východ slunce, krásné výhledy, fotíme se. A pak přichází čas 8:40 a Lucka se vydává na svůj (náš) první úsek. A tady vlastně začíná to, kvůli čemu tohle píšu. My ostatní skáčeme a jedeme na další předávku. Cestou Lucku fotíme, troubíme na další běžce před ní a povzbuzujeme. Když Lucka dobíhá, pěkně kulhá a po tom co předá štafetu Míše, nám ukazuje krásný puchýř přes půl chodidla. Čím nás ale překvapí víc je to, že trasa je prý značená šipkami nasprejovanými na silnici, což jak se ukáže, platí pro celou délku závodu a obavy z toho, že se někdo ztratí, jsou tak naprosto zbytečné. Následuje opět přejezd na další předávku krásnou krajinou Slovenska, povzbuzování ostatních a vzájemné hecování.

Když se z prvního auta vydává jako poslední na svůj úsek Lukáš, přejíždíme na šestou předávku, kde už na nás čeká zbytek týmu. Sdělujeme jim s nadšením dosavadní zážitky a já si přesedám. Když Lukáš doběhne a předá štafetu Verče, má první auto pro teď hotovo a první úseky si jedeme užit pro změnu my. Běžím hned jako další, takže se převlékám už v autě a ukazuje se to jako dobrý nápad, protože cestou trochu bloudíme. Dorazíme ale včas, takže se ještě stihnu lehce protáhnout a pak už mám na ruce štafetový náramek a za asistence policie vybíhám. Můj úsek je jediný crossový, 9,5 km dlouhý s převýšením +450/-550 metrů – nejdřív jen nahoru, pak jen dolů. Těsně pod vrcholem kopce, na který z větší části spíš vyjdu, než vyběhnu, mobil ukazuje 3,5 km a 26 minut. Mám zpoždění, takže z kopce po štěrkové cestě letím jako blázen na hranici možností. Předávám za 53 minut od startu a padám. Tohle že mám zvládnout ještě dvakrát?

A tak to jde pořád dokola. Předáváme si štafetu a každý si užijeme i jeden noční úsek, kdy se povinně běží v reflexní vestě, s čelovkou a dalšími blikačkami. Má to svoje kouzlo, když člověk běží sám pod hvězdnou oblohou mezi vesnicemi, jen v dálce před sebou a za sebou vidí světýlka dalších běžců a slyší povzbuzení z občasně kolemjedoucích aut ostatních týmů. A to je podstata příběhu. Celá tahle akce se ukázala, že je něco mnohem víc než závod, protože ač jsme byli soupeři, tak jsme všichni měli společný cíl – doběhnout. A tak jsme se vzájemně povzbuzovali, troubili, usmívali se na sebe a dodávali si sílu. Při nedělních úsecích, které se běží ve víc jak 30 °, auta zastavují a nabízejí běžcům vodu, pokud nemají poblíž své auto. A hlavně, jak se všichni posléze shodují, nikdo se nevzdává a sahá na dno svých sil, obzvlášť během třetího úseku, kdy už je tělo i hlava unavená a člověku se nechce udělat další pohyb. Ale udělá ho, ne aby vyhrál, ale protože je součástí týmu, skvělé party lidí, kde všichni spoléhají na všechny. Podobně jako lezec musí spoléhat na svého parťáka, podobně jako je skvělá parta kolem našeho Horoklubu J Nakonec doběhli všichni a i my si mohli společně s Martinem užít proběhnutí cílem na nábřeží v Bratislavě, po kterém se dostavila nepopsatelná euforie, která přetrvává i týden po doběhu. My jsme to dokázali, doběhli jsme z Tater k Dunaji za 32 hodin a 18 minut a já byl hrdý na celý svůj tým. V průběhu celého Běhu panovala úžasná atmosféra, na trati, na každé předávce, a přesto že jsme byli všichni vyčerpaní (vzhledem k tomu že celý tým dohromady spal tak 18 hodin), shodli jsme se na jednom: příští rok určitě pojedeme zase J P.S.: Podobná akce se chystá i v Čechách, sledujte vltavarun.cz ;)

Pepa

Fotogalerie: Od Tater k Dunaji

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz