Zillertal – ledy

LeToš Dvořáček

25. - 27. 1. 2013

 

         Zima je v plném proudu, předpověď slibuje třeskuté mrazy a jasno, což v kombinaci s blížícím se úplňkem přímo vybízí k ledové výpravě. Byť o mně kolují rádoby vtipné skazky jako o odpůrci mobilů, připadám si před odjezdem jako telefonní operátor a snažím se neviditelnými (a pro mě nepochopitelnými) vlnami složit dohromady akceschopnou skupinu. Daří se jenom na 75%, a tak v pátek vyrážíme naddimenzovanou dodávkou pouze tři: Honza Žižka, Ludva Kostka a já.

         Máme záměr vylézt si něco v bližší německé oblasti Ammergau  u GA-PA. Nocujeme tedy v našem plechovém stanu  na parkovišti v Ettalu u běžkařských okruhů. Po komfortní noci (teplota klesla k –15 stupňům) poprvé doceňujeme výhody spaní pod střechou na kolečkách. Ráno pěkně v suchu nasnídáme, přebalíme matroš a vyrážíme směrem k vybranému dnešnímu cíli Ettaler Mühle Fall  (WI 4-5/ 160m). Je vidět přes louku v protějším severním úbočí kopce Notkarspitze. Už po příchodu pod nástup je však evidentní, že tady nám pšenka nepokvete. Byť mrzne, až praští, tady, jako by místní trollové zapomněli otočit pár listů v kalendáři, teče vesele voda. Pár všeříkajících vzájemných pohledů a otáčíme se na patě zpět k autu. Rozhodnutí je jasné, musíme popojet dále do Rakous, kde jsou údolí s větší nadmořskou výškou a snad nám poskytnou vhodnější terény pro naše ledové hrátky.

         Cestou listuji v průvodcích a snažím se vybrat cíl. Nakonec se rozhodujeme pro Zillertal. Přesunem však ztrácíme dost času, a tak do Zemmtalu,  k našemu  dnešnímu cíli, přijíždíme až po poledni. Parkujeme u hospody Rosshag Gasthaus a vyrážíme pod menší a lehčí ze dvou ledopádů nacházejících se v její blízkosti. Igentfall ( WI 3/70m) se zdá být dobrou volbou na dnešní odpoledne, i když z dálky to vypadá, že ledu je v něm poskrovnu. Po skoro hodině plavání ve sněhu (kdo říkal, že letos není sníh??), jsme konečně pod nástupem. Ledu je opravdu málo, ale když už jsme tady, že? Vyrážíme do ščány! Věším na sebe všechno to železářství, navazuji obě dvojčátka a opatrně testuji kvalitu zmrzlé vody. Alespoň je zmrzlá a to, že člověk nesmí tolik bouchat, si rychle uvědomí po pár otřesech celého okolí. Co Vám budu povídat. S tou jednou délkou jsem se pasoval asi hodinu a ,,dobrý“ vrtule byly asi dvě. Jsem rád, že jsem na štandu a pro dnešek mám odpracováno. Kluci opatrně dolézají a Honza pak vybíhá zbývající metry ke slaňovacímu stromu. S balením a sestupem to máme k autu skoro do tmy. Na noc popojíždíme kousek od hospody, abychom neprudili svojí přítomností a začínáme večerní hodování. Voda z potoka, polívka na vařiči, zmrzlá slanina, poctivý česnek, táhnoucí se slivovice a pivo z plasťáku s tříští, to všechno jsou neodmyslitelné ingredience této famózní večeře. Přidá-li se k tomu ještě ta jasná hvězdnatá obloha, třeskutý mráz, smích a radost spokojených kamarádů, pak člověk nemůže být nic víc než šťastný.

         Spí se mi krásně, ale nad ránem se budím lehce nervózní. Na dnešek jsme vybrali ,,většího bráchu“ a to Rosshag Eisfall (WI 4+/200m). Včera jsme tam viděli se pohybovat jednu dvojku a docela si to vychutnávali. Odlehčenou formou připravuji kluky na celodenní zábavu. Cestou k nástupu ještě vesele žertujeme, ale jak se přibližujeme, vtip se zvolna vytrácí. Úvodní pasáže jsou dosti strmé, ale hlavně labilní, samá kaverna. Budeme to muset někudy obejít. Jedna varianta se nabízí, ale teče tudy voda. Co se dá dělat, hurá do sprchy. Za pár hodin nás čeká sluníčko, takže se není čeho bát. Po rozplavbě v první délce si hovím na štandu pod dalším kolmým výšvihem a přemýšlím kudy tudy z nudy? Kluci dolézají souběžně a ještě stíhají fotit a filmovat. Hlavně Honza s kamerou přichycenou na přilbě vypadá velice zajímavě. Chvilku probíráme taktiku, ale ono vlastně není moc co vymýšlet. Dolů, nebo nahoru? Přijeli jsme snad kvůli lezení, ne? Tak hurá do toho! První metry stoupám vzhůru dokonce nadšeně, potom polevuji. Jenom když se mi povede dobře zajistit, zase na chvíli jakoby ožiji. Vidím před sebou zlomovou hranu, kde už obtíže povolí a nohám se uleví. Hurá stojím v položeném terénu a vydýchávám. Ještě jeden šroub a už mastím k blízké břízce co by štandu na začátku rampy. Jistím kluky a pozoruji blížící se hranici světla a stínu. Než jsme na štandu všichni, slunce už do nás pere celou svojí silou. Přecházíme po sněhu celou délku pod druhou část ledopádu. Tady nacházím ve sněhu expresku, asi daň neohrabanosti našich včerejších předchůdců. Honza na čelbě se splašil a natáhl to až hodně vysoko k bytelnému smrku. V dalším postupu musíme hodně traverzovat do původní linie. Ve svojí tatranské délce tak vehementně testoval svoje zbraně, až ohnul hrot svému letitému Grivelu. Poslední délka už byla ve znamení příjemných ledových boulí, nebýt všudypřítomného, vysávajícího slunečního svitu. Po vytraverzování do lesa a nalezení sestupového chodníčku už jen zbývalo vylezené metry zase pokorně sklesat. Ludvík (jako nejmladší) si střihl ještě výstup pro zanechané věci u nástupu, a pak už spokojeně do auta, do Čech, do Jirkova, doprdele to bylo pěkné!

Díky volové!                                    LeToš

 

Fotogalerie: Zillertal – ledy

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz