Víkendový „Big Johning“

Milan "Svinčo" Svinařík

 

(Rakousko, Hoch König – Eiskarplatte, 6.9.- 8.9. 2013)

Aby dneska byl člověk ve společnosti „in“, tak musí provozovat nějaký sport, který končí na „ing“.  Pro ty, kteří si nevyberou ze standardní nabídky již zavedených aktivit jako je rafting, kating, canyoning, bouldering, nordic walking, climbing nebo hiking,  jsme zavedli novou disciplínu zvanou „Big Johning“.  Jedná se o konglomerát climbingu s boulderingem a těžkotonážním hikingem.  Že vám to hlava nebere? Nevadí, čtěte dál a vše se dozvíte.

Je to k neuvěření, ale již podruhé v tomto létě razíme s Květou do Alp. Tentokrát nejsme sami, ale funkci autorádia nám na dlouhé cestě zprostředkovává Blahouš. Jako parťáka jsme mu sehnali Radku, která v horách taky nebyla ani nepamatuje. Takže jsme taková veselá společnost výkonnostních rekreantů, jejichž cílem je unavit těla a uzdravit mysl ve stěnách alpského regionu Hoch König. Hlavním cílem jsou krásné, několikasetmetrové věže Torsaule a Teufelskirchl. Vedlejším, rozlejzacím cílem je psí kopa Eiskarplatte. Transport sice neproběhnul podle plánu, neboť to Květuš vzala zkratkou přes Mnichov, ale časový harmonogram byl dodržen. Takže kolem páteční půlnoci se ukládáme do spacáků vedle auta na parkovišti u hotelu Arturhaus a posloucháme tradiční ukolébavku – kravské zvonce.

Ráno pro změnu posloucháme tradiční budíček v podobě hrčení přijíždějících aut a nedospavých turistů. A tak kolem půl sedmé lezeme ze spacáků a chystáme se k odchodu. Tentokrát jsme chytřejší než minule (naivně si to myslím) a bereme s sebou věci na bivak včetně zásoby vody.  Takže batohy narůstají do obludných rozměrů XXL. Meky měl pro takovýto batoh trefné pojmenování – Big John.  A jak tak balíme, nelze si nevšimnou okolních zlátnoucích štítů, které jsou pastva nejen pro oči, ale také pro foťák. A tak díky tomu Květuš již u auta zjišťuje, že nám v něm chybí karta. Jediný funkční aparát, který naše výprava vlastní, je Blážovo kamera obscura, což je malý kompakt s porouchaným displayem, takže se s ním musí fotit naslepo, jakoby od pasu. No nic, alespoň se můžeme těšit na to, co z toho vyleze, jako za starých časů, kdy se dávaly fotky vyvolávat z filmů. A tak po pár fotkách zlátnoucích okolních kopců nahazujeme ruksaky na záda, začínáme zvolna stoupat. Nikam se nehrneme, neboť není kam spěchat a s těmi bágly to stejně moc nejde. Naším štěstím je, že si neuvědomujeme, že pochod potrvá 4 hodiny a že budeme muset nastoupat téměř 1000 výškových metrů. A tak za občasného focení míjíme chatu s krkolomným názvem Mittelfelderalm a stoupáme a funíme a odpočíváme a lamentujeme a tak to jde pořád dokola. Je dost vedro, a tak i hodně pijeme, čímž alespoň trochu ulehčujeme svému nákladu. Těsně před Torsaule se kolem nás přehnal horský bača v tradičním úboru s holí v ruce a speciálním pokřikem  „ÍČAÉÉÉ“ svolával ovce. Nemusím dodávat, že v nás ten pokřik vyvolával různé asociace. Ale ovce na něj reagovaly jako dobře vycvičený pes a za chvíli je měl po hromadě tam, kde potřeboval. My ještě chvíli stoupáme společně s turisty po značené cestě, a pak odbočujeme doprava do skalního kotle pod severní stěnou Torsaule. Již z dálky tam vidíme veliké balvany tvořící převisy, kde by se dalo bivakovat. Dalším potěšujícím objevem jsou sněhová pole v horní části kotliny, takže máme i zdroj vody. U bivakových balvanů jsme shodili část nepotřebného nákladu a vyrazili už jen nalehko v matroši k úpatí rozlejzacího cíle „Eiskarplatte“.  Název by se dal přeložit jako „Plotny ledového kotle“. Je to taková nesouvislá, položená, plotnová stěna, asi 250m vysoká, rozbrázděná vodními žlábky. Vede na ní několik vynýtovaných hvězdičkových linií a sestup je okolo přes suťový kotel psaný na čtvrt hodiny, takže se mi to zdálo jako ideální cíl na rozlezení. Faktem však je, že je to ten nejvzdálenější lezecký cíl této oblasti. Ačkoliv se nástup do stěny zdál být od bivakových balvanů na dosah ruky, museli jsme k němu šlapat ještě minimálně 45 minut napříč suťovým kotlem. Bláža s Radkou dorazili k nástupu jako první a ihned se pustili do cesty „Eiskarpfeiler 4+“. Hned první délka vypadala od pohledu tak hustě, že jsem si chvíli myslel, že Bláža vlezl do mojí cesty „Coupe Amarena 6-“. Ale nakonec se ukázalo, že lamentuje ve správné linii. Místním zvykem je totiž to, že první délka je vždy podhodnocená, a pak to poleví. A tak mě už ani moc nepřekvapuje, že i já lezu první délku téměř nadoraz. Namožené nohy z ranní vynášky nyní v plotně docela trpí a pětimetrové odlezy mezi nýty mě nutí k maximální soustředěnosti. Nerad bych si na tomto superdrsném vápenci vyrobil lišej. Květuš mě mile překvapila, když první délku přebaletila nad očekávání hladce se slovy, že se jí to moc líbilo.  A tak stoupáme dalších 6 délek už lehčím terénem a pozorujeme počínání Bláži s Radkou, kteří lezou linii vlevo od nás. Blahouš si neodpustil s sebou do stěny vláčet narvanej bágl, čímž sobě i Radce lezení patřičně okořenil. Docela se divím, že jsou schopni se s tím v těch plotnách pohybovat. Protože Květuš mi vzala boty na sedák a nic víc nepotřebujeme, tak lezeme bez báglu. Ty těžký délky by s ním stejně nešly lézt. Naše poslední délka má být klíčová s šestkovým traverzem, a tak jsem na ni patřičně zvědavej. Na štandu jsme se překřížili s Blážou, jejichž cesta vede doprava nahoru. Já stoupám doleva do kolmé stěnky a traverzuji doleva do soustavy spár. Traverz to byl sice jemnej, ale v dolní části stěny jsem lezl i těžší úseky, který byly psaný za pět. S tou klasou je to tady tak trochu loterie. Květuš dostala v závěru traverzu křeč do prstů a odsedla do lana, což byla škoda, protože ji chybělo pár centimetrů do lehkýho terénu, kterým už to bylo jen pár metrů k našemu poslednímu štandu. Ten byl zároveň štandem slaňovacím. Sjeli jsme 25m na suťovou terasu a přes úbočí jsme sešli doprava do skalního kotle. Tam teprve nastala ta pravá pakárna s pohyblivou sutí. Nechápu Květuš, jak to mohla sejít v lezečkách. Celý sestup až k nástupu včetně slanění odhaduji na reálných 45 minut a ne dle průvodce avizovaných 15 minut. Tomu říkám přesnost jako brokovnice za silnýho větru. Radka sestupuje sama nonstop až k bivakovacím balvanům. My ostatní se chvíli placatíme u nástupu plotny a svačíme. Bolí nás celej člověk a do dalšího pochodu sutí se nám už nechce. Ale nedá se nic dělat, a tak po svačině pokračujeme dál do bivaku. Tam teprve nastává ta pravá pohoda. Roztáhnout karimatku, roztopit vařič, lehnout a pozorovat mraky, vypít čaj, sníst svačinu, zase si lehnout, pokochat se výhledem na okolní hory a tak pořád dokola. Tak nějak samovolně vykrystalizoval v naší expedici názor, že jsme vyskotačili tak dokonale, že zítra už nepolezeme nic, a že zbytek sil vrhneme do sestupu. Bláža chtěl vzít do zaječích hned, že prý chce do hospody, ale sám si netroufnul a nikoho z nás neukecal. Kdo by takový nádherný bivak opouštěl, notabene ještě s vědomím, že zbytečně vláčel bivakovací výzbroj. A tak spolu se soumrakem se každý vytratil na svůj rovný plácek pozorovat hvězdy v horizontální poloze. Já jsem ulehl s Květuš na travnaté moréně kousek nad balvanem, Radka zůstala u balvanu a Blahouš šel na samotku naproti přes kotlinu na travnaté úpatí Torsaule.  Hvězdná podívaná na horách je vždycky úžasná, ale dlouho jsem ji pozorovat nevydržel, jsa notně uondán. Z tvrdého spánku mě probudil silný nárazový vítr, který lomcoval a šustil mým spacákem. Na nebi však nebyl ani jediný mráček. Jednalo se zřejmě o orogenní proudění, kdy studený vzduch z horních částí doliny stéká dolu do údolí. Každopádně jsem už oka pořádně nezamhouřil až do časných ranních hodin, kdy tento jev pominul. Ostatní na tom byly podobně.

Se vstáváním si dáváme tentokrát načas, protože nás čeká už jenom sestup. I když je pravdou, že jsem ráno zkoušel ukecat Květuš na pár jednodélkových cest na nedalekou plotnu. Ale nakonec jsem uznal, že bude lepší netříštit dojmy, a že sestoupíme podle plánu. Cestou dolů se už nic zvláštního neudálo kromě toho, že jsme potkali pár krajanů z Jablonce, kteří měli namířeno na Torsaule. Shodli jsme se na tom, že jít nahoru 2x nalehko je stejně devastační jako 1x natěžko. Takže si člověk nevybere. Na chatě Mittelfelderalm jsme si dali zasloužené pivo. Výčepní byl stejně bystrej jako minule. Květuš ho zaskočila svou plynulou němčinou při objednávání polévky a kafe. Dalším zpestřením byla dorazivší folklórní hudební skupina, kde dominovala zejména tahací harmonika. Náš čas vyhrazený pro alpské dobrodružství se nachýlil ke konci a s ním i pěkné počasí. Obloha se po poledni nenápadně zatáhla závojem mraků a my odjíždíme tak akorát včas, abychom nechytli nějakou tu avizovanou přeháňku. Nevím čím to, ale to autorádio se mi na zpáteční cestě zdálo takové tišší a klidnější, pominu-li záchvat smíchu kvůli pudingu. Co dodat na závěr? Snad jen to, že ačkoliv jsme zdaleka nevylezli vše, co jsme měli na playlistu, můžeme říci, že cíl byl splněn, neboť těla byla unavena a mysl uzdravena. Horám zdar!

LdS

Fotogalerie: Víkendový „Big Johning“

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz