Přejezd Krušných hor na kole 2013

Blahouš Kluc

Minulý rok jsem organizoval přejezd Krušných hor na kole ve dvou dnech. Prvotním impulsem byl táta, který tehdy nečekal, co ho čeká a druhou etapu už nepřejel. Znám tátu a vím, že od rozdělané práce neodchází, takže jsem čekal, až zapomene na to bolavé a bude mít zase chuť to zkusit. K tomu, abych do toho zatáhl opět více lidí, mě přiměl Petr Schöneck, který by si to rád také přejel. Z několika termínu jsme vybrali 30. - 31. 8. 2013.
Dne 29. 8. 2013 byl v 19.00 hod. stanoven sraz u Jíři v práci, abychom mu předali kola. Jen málo lidí mi opravdu účast potvrdilo, tak jsem čekal na tváře, které mě budou čekat. Nakonec se ukázal Olda Zeman, Táta, Jirka, Easy se svou Veronikou jako doprovodem, Radka, Verča, Renča a já. To jsem hodnotil jako slušnou účast. Na místě se díky Veroničině  a Jířovo ochotě domluvilo, že nemusíme jet vlakem v 04.05 hod., ale přivstaneme si a vyrazíme až v 06.00 hod. dvěma auty. 
Ráno byli všichni včas připraveni, táta neváhal a hodil do kola slivovici, což se mi moc nezamlouvalo, ale nechal jsem tomu volný průběh. Do Kraslic jsme dorazili přesně v 07.30 hod. a na nádraží nás čekaly další dvě duše - Luboš Třeba a Petr. Naproti minulému roku jsem neměl vyrobený žádný přejezdový talisman a to se neobešlo bez „negativní“ odezvy. Luboš, který zná okolí Kraslic, navrhl, že bychom mohli jet trochu jinou trasou přes Stříbrnou a ne přes Bublavu, což nám ušetřilo pár slušných kilometrů do kopce a zbytečné naklesání. Od minulého roku jsem zaznamenal, že po vyjetí na kopec byla většina lidí stále při chuti a i táta v podstatě celý kopec vyšlapal. Frčeli jsme po prosluněném hřebeni, někdo byl rychlejší, jiný pomalejší, ale vždy jsme se po pár kilometrech potkali, takže to, co následovalo, můžu hodnotit jako kolektivní přejezd. Následovalo Jelení a Luboš se z důvodu kvality vozovky na svém silničním kole utrhl a do Horní Blatné přijel jinou trasou. Zde jsme se v krámku na náměstí občerstvili a nadechli se na kopec ve směru vyhlídky. Táta opět nezaváhal a šlapal celou dobu, což mě uklidnilo a viděl jsem, že má lepší fyzickou kondici, než minulý rok. Ti, co čekali, byli sice maličko vymrzlí, ale nálada se tím nezkazila. Nakonec jsme kolem poledne dojeli na Boží Dar, kde jsme se ukotvili v nějaké hospůdce a doplnili kalorie. Verča a Renča se sebraly a šly do jiné hospůdky na kávu dle jejich představ, a pak se dokoulely s plnými břichy, protože dostaly obrovský zákusek. Po odpočinku nás čekalo nepříjemné stoupání ve směru Klínovec. Na odbočce na Klínovec se pár kluků odloučilo a jeli k rozhledně, Radka to vzala taky jinou trasou. Další zastávkou byl dřevák v Měděnci, kde jsme se zastavili na pivko. Čas byl parádní. Sjížděli jsme k Přísečnici a Oldovi, který šlapal jak o závod, tak mu vypadl telefon. Naštěstí přede mnou, takže jsem ho ještě našel. V blízkosti Přísečnice se k nám přidal Dick (Tomáš Urbanec), který posílil naše mužstvo. Na odbočce kolem Přísečnice se pár lidí v čele s Lubošem zapomnělo a jeli po silnici až k meteorologické stanici. Já jsem zase ztratil přehled o tátovi a jel jsem nazpátek až k odbočce na Měděnec. Táta mi do telefonu říkal, že je s Renčou, tak se mi ulevilo a pospíchal jsem v původní trase až k pramínku v lese, kde mi ostatní oznámili, že se nás pár ztratilo. Čekání na ostatní jsme využili k malé sváče. Čekal nás zvlněný úsek s mírným stoupáním, kdy je silnice lemována osiřelými stromy, které jen těžko bojují s tvrdou zimou na hřebeni. Protože se mi zamlouvalo minulý rok zajet přes hranici do Německa, zvolili jsme tuto trasu i tento rok a vyjeli jsme u zácpy na hranicích u Šebíku, kde auta stála kvůli opravě silnice v dlouhé řadě. Poslední úsek do Načetína byl už lahůdkou. Posledních pár kilometrů nás dojel ještě Tom Bubeník, čímž jsem ho přijal oficiálně jako účastníka přejezdu, v pořadí dvanáctý.
Olda se nabídl, že můžeme noc strávit u něj na chalupě. Přivítala nás jeho Jarča a poté se vzdálila. Skupina lidí se přemístila k chladivé vodě rybníka, aby se vykoupala. Jako ve škole, kluci napravo, holky za rákosí nalevo. Luboš si chtěl dojet svých 150km, tak se vydal na osamělou jízdu, při níž píchl duši. Po ubytování a osvěžení jsme se odebrali do místní příjemné osvěžovny, kde Olda zajistil salonek. Pro mě bylo příjemným překvapením, když jsem se setkal s Letošem, který tam na nás čekal. Večírek se slušně rozjel, dobře jsme se najedli a po několika hodinách jsme se vrátili k Oldovi, který předhodil něco na zub. Letoš už dříve odjel do Jirkova, a později mi vyprávěl, jak ve tmě zabloudil a motal se hodnou chvíli kolem Kalku. Dick nemůže bez ohně být, tak vytáhl zásobu dřeva  a kytaru ze svého auta a nechal pokračovat večírku. Někdo zpíval, jiný tančil, ale všichni se dostatečně bavili. Vzhledem k tomu, že jsem měl už pár probdělých nocí za sebou, tak jsem šel kolem 01.00 hod. spát a domluvili jsme se na čase odjezdu v 09.00hod. Brzy ráno se Tomáš a Radka odebrali s tím, že pojedou do Chomutova. Naštěstí vyprostili mého tátu ze zavazadlového prostoru jeho Pickupu, když si zabouchl dveře. To mě dost pobavilo, protože to samé se mi stalo před několika lety.
Ráno se slečinkám nechtělo moc vstávat, ale nakonec jsme byli po snídani připraveni v 09.00 vyrazit. Tímto děkuju Oldovi za opravdu příjemné zázemí. Čekal nás ještě teplejší den, než ten předešlý. Verča se rozhodla, že se raději odebere domů, protože měla bolesti v lýtku.

Celá skupina bez váhání překonala stoupání z Kalku a na Rudolice v Horách. Pár kluků se zase odpoutalo a jeli samozřejmě delší a trnitější zkratkou. Zbytek zdolal úsek přes Háj do Horní Vsi v Horách po silnici. Všichni společně jsme pokračovali až do Mníšku, kde jsme dokoupili nápoje a něco k jídlu. Přes Klíny jsme opět v slušném čase dorazili na přehradu Fláje, kde jsme se všichni rozplácli. Zdálo se, že většina z nás je už poměrně použitá, ale to jsme měli ještě větší část cesty před sebou. Když jsme se vzdálili od přehrady, tak jsme opět vyjeli na hřeben. Zde jsou krásné výhledy na německou stranu. Výhledy kazí jen velká plocha solárních panelů ve svahu. Novým Městem jsme jen profrčeli, naštěstí všichni včas zabočili a mohli si opět užít zasloužený odpočinek na Vytišce, kde jsme si dali oběd. S Renčou a tátou jsme heksli v trávě, a kdyby nás neprobudil Luboš, tak tam spíme dodnes. Easy mě rozesmál, když před dalším stoupáním zanaříkal, že je tam zase kopec. Ovšem, nohy už jsme cítili zákonitě všichni. Dojeli jsme na Cínovec. Zde je trochu složitější odbočit a neztratit cestu, tím jsem se snažil držet tým pohromadě a vystavil tak Luboše nelehkému úkolu přejet část polní cesty na silničce. Má mojí omluvu. Odtud jsem měl subjektivní pocit, že nám to šlape bez problémů. Velká část zbývající cesty je totiž s kopce. Následovaly Habartice a Adolfov, ve kterém jsem věděl, že máme vyhráno. Do Nakléřova jsme přijeli před 16.00 hod., ale v 17.06 hod. nám jel vlak z Teplic. Nedokázal jsem se rozhodnout, zda si dát pivo a riskovat, že s tátou nestihneme vlak, ale táta to vyřešil za mě. Jen se napil a vyrazil napřed. Olda hodil do placu pivo a griotku a následoval v rychlém tempu sešup do Telnice, odkud k našemu překvapení stálo velké množství aut. Hned mi došlo, že právě probíhala rekonstrukce bitvy u Chlumce. Naštěstí nás to tolik nezdrželo, a když jsme všichni řádně unavení dorazili na nádraží do Teplic, tak zde už čekal táta. Mohli jsme si všichni pogratulovat a poplácat se po rameni. Až neuvěřitelně nám po celou dobu všechno vycházelo. Tedy tátovi gratuluju ke splnění snu a všem kamarádům děkuju za účast. Kolům a horám zdar! Blahouš