Orlické hory a Krkonoše

přejezd na běžkách 27.12.1999 - 1.1.2000, celkem 109 km
27.12.1999-1.1.2000
Autor: Milan Svinařík

27.12.1999 pondělí
Na poslední chvíli vyrážím s plným batohem (celkem 13 kg) na vlak kolem půl dvanácté dopoledne. Venku je sychravo a vůbec se mi nechce nikam jet. Přes Prahu jedu do Ústí nad Orlicí, tam přesedám na vlak směr Letohrad, kde znovu přesedám na vlak směr Mladkov, kde vystupuji. To už je ale tma a půl páté odpoledne. Všude je spousta sněhu, narozdíl od Plzně, Prahy a okolí Kolína. Kluci mají dorazit až za hodinu, a tak jdu do hospody "U Bohouše". Tam mě však paní majitelka vyhodila ve velkém stylu, aniž jsem stačil otevřít hubu. Nesnáší totiž, když jí do hospody chodí lidé s lyžemi, které opírají o stěnu. Po několika minutách jsem přerušil příval jejích výčitek a zeptal se na jinou hospodu. Poradila mi tedy hasičárnu. Tam bylo pět a půl lidu, což ve velkém sále působilo ponuře, ale zato pohoda. Tak sedím u krbu a po chvíli ke mně přisedají místňáci. Hospoda se začíná plnit. Já jdu naproti klukům. Dorazili včas, Kozel, Chosé a Leoš. Jdeme zpět do hasičárny a tam u piva spřádáme plány, kudy pojedeme a kde budeme spát. Mimochodem, měli tam výbornou tlačenku. Po deváté hodině večerní vyrážíme po silnici směr Kašparova bouda. Ty čtyři kiláky do kopce se zdály nekonečné. Zkusili jsme zajít na pivo do Kašparovy boudy, ale byli jsme opět vyhozeni. Prý nejsou jen tak ledajaká hospoda, a proto je třeba místo objednat předem. Divné, když tam má poloprázdno. Tak jsme jim šlohli lopatu a v lese asi 100 m za chatou jsme odhrabali plošiny pro stany. Já spím s Kozlem v jeho stanu od firmy Jurek. Stan je pro tři osoby a je v něm spousta místa. Fakt super. Chosé a Leoš mají Gemu. Noc byla teplá, asi kolem nuly, jen Kozlík si stěžoval na chladno od země. Má blbou karimatku.
 
28.12.1999 úterý
Ráno se nám nechce vstávat, a tak se hrabeme ven až když je světlo, tedy po půl osmé. Mlha se ztratila. Vaříme polévku a čaj a pak balíme. Kolem deváté stojíme na lyžích a vyrážíme. Prvních 6 km až k Zemské bráně je super. Jedeme po silnici z kopce a dá se bruslit. Jen Kozel se bojí o skluznici na svých fungl nových lyžích. U Zemské brány, což je most přes říčku Orlici a pár skalek okolo, se fotíme a začíná stoupačka lesními průseky. Jeden průsek jako druhej, rovný a furt do kopce, tedy většinou. Tímto monotóním prostředím šlapeme, o jízdě se nedá mluvit, až do poledního času. Začaly se objevovat bunkry. Některé měly zásahy od dělostřeleckých granátů, ale kromě malých kráterů v plášti jim nic nebylo. Zajímavostí bylo to, že dle údajů na ceduli, byl jeden bunkr postaven za dva dny. A to má 1,75 m tlusté železobetonové stěny, vysoký je asi 3 m a půdorys odhaduji na 5x5 m. Musela to být makačka postavit. Pak se na pláni objevil obrovský bunkr i s pancéřovanou věžičkou a fungující klimatizací. Udržuje ho parta nadšenců. Blížíme se ke známé pevnosti Hanička. Ve vesničce pod ní chceme dát občerstvovačku. K našemu zklamání je zde jen kiosek, kde je málo místa, zima a vlhko. Takže si Kozel může nechat na hranolky zajít chuť. Řešíme to grogem, rampušákem (grog z griotky), sekanou, čokoládou a dalšími zdravými doplňky. Pokračujeme dál opět nudnými průseky kolem Kunštátské kaple a naše tempo se dá přirovnat tempu umírajícího slona.
Konečně jsme dorazili k dalšímu kiosku na Pěticestí. Hrůza, kiosek je venkovní a mají jen grog. Aspoň něco. Namazal jsem lyže parafínem, protože mi lepily. Stoupacím voskem jsem pohrdnul, čehož jsem záhy litoval a po kilometru jsem ho tam dal. Konečně mi to trochu jede. Stopa je dobrá, ale je jenom jedna, a tak se neustále někomu vyhýbáme. Po cestě přišel i tzv. Fantociho sjezd, což je sjezd, na kterém někdo hodí držku. Kozel, Chosé a já jsme ji hodili. Jen Leoš se drží stále na nohou. Následuje další ukrutný stoupák-průsek, navíc úzký, a tak s Kozlem zase mažeme. Kluci se nám ztratili z dohledu. Je mlha a stmívá se. Tak se šineme po úbočí, kde fouká a doufáme, že dojdeme co nevidět do Šerlichu. Nedošli jsme. Na rozcestí pod Deštnou za úplné tmy jsme došli do kiosku horské služby, kde byl otevřený vestibul. Leoš a Chosé už tam na nás čekali. Bylo tam teplo, asi tak +5°C, což nám přišlo jako vedro. Tak jsme se rozhodli, že tu přebivakujeme. Stejně jsme úplně gumový. Máme za sebou 35,5 km. Tak jsme začali vařit a požírat co nejvíce zásob, abychom je nemuseli tahat na zádech. Chosé měl s sebou snad celou spižírnu. Taky přinesl světelnou trubičku, která po rozlomení vnitřní trubičky vlivem chemické reakce svítí asi 12 hodin fosforovým světlem. Moc to však nešajní. Kolem půl osmé jsme srazili lavice a uložili se do spacáků. Ani ne po deseti minutách se dovnitř začal někdo dobývat. Byli to dva kluci a dvě holky z Polska. Šli najisto přebivakovat a teď byli vyvedený z míry. Tak jsme zase vylezli a přestavěli celý interiér. My jsme si vzali dva stoly, na kterých jsme pak spali, a jim jsme přenechali 5 lavic. Každý měl dost místa. Než jsme však usnuli, tak Poláci dělali hrozný hluk. Hlavně dveřmi, které šly blbě zavřít. V noci jsem musel na záchod a taky jsem zápasil s dveřmi. Přitom jsem šlápnul do hromady lyží, čímž jsem pobavil probudivšího se Chosého. Nakonec jsem dveře zajistil svým batohem, čímž jsem si ho dokonale promočil.
 
29.12.1999 středa
Vzbouzíme se kolem sedmé. Já první, což je jev nevídaný. Poláci ještě spí, ale my jim oplácíme večerní kravál a vaříme a balíme. Venku se vyčasilo a je ažůro. Pěkné rozhledy do krajiny a svítání mě donutily i k několika fotkám. Opět na devátou vyrážíme. Kozel a Leoš jedou na vrchol Deštné, což je asi půl kilometru. Bohužel jsme se přesvědčili, že zdejší vzdálenosti je třeba násobit koeficientem 1,3, což nám potvrdil i pracovník horské služby. Nicméně já i Chosé jedeme dále směrem na Šerchlich, na který je to 3,5 km. Frčíme slunným mrazivým ránem v parádní stopě a furt z kopce. Balada po včerejší šlapanici. Na Šerlichu stoupáme pár set metrů k horské boudě, na které na chvíli parkujeme. Ani tady Kozel nedostal hranolky. Kluci si dávají pivo, já džus. Pokračujeme po desáté na kopec Vrchmezí, na který to vede střídavě z kopce do kopce. Z tohoto posledního kopce Orlických hor se sjíždí cestou Aloise Jiráska do Olešnice. Nejdřív jsme se práskli do slepé uličky k polským hranicím. Pak jsme se vrátili a následoval 4,5 km dlouhý, vysilující sjezd do Olešnice. První kilometr vedl strmým průsekem v hlubokém sněhu. Všichni jsme se vyváleli, nejvíc já. Zapadl jsem po hlavě do hlubokého sněhu tak, že jsem musel sundat batoh a nechat se vyzvednout od Kozla za hůlku. Pak jsme se dohadovali chvíli u mapy a nakonec jsme po lesní cestě trefili opět na značku. Po ní jsme fičeli dost rychle dolů. Potkali jsme i otce s dcerou, kteří byli také evidentně vyválení ve sněhu. Taky nějací dva zoufalci šlapali nahoru se sněžnicemi. I když jsme sjezd přerušovali, bolela nás z neustálého plužení stehna. Úplně mě braly z toho křeče. Hrozně jsem se musel smát, když jsem doháněl Kozla a on v úhybném manévru hodil efektní rybičku do pangejtu. Pak hodil ještě jednu špičkovou tlamu na konci pláně před Olešnicí, kdy mu dokonce vypnulo vázání. Asi kilometr bruslíme přes vesnici na náměstí k autobusové zastávce. Máme štěstí. Ve 12.20 nám jede autobus, takže jsme stihli akorát zabalit lyže.V Novém Městě nad Metují jsme zašli do hospody "U Paďourů". Zde jsme se konečně dočkali teplého jídla, leč hranolky si Kozel nedal. Asi už z principu. Tím skončil náš přejezd Orlických hor.
Kluci (Leoš a Chosé) se od nás mají odpojit, jelikož už jedou domů. Leoš má hned přípoj do Českého Meziříčí, jede navštívit Lenku, u ní přespí a pak pojede domů. Chosé jde se mnou a Kozlem na vlak. Má za hodinu přípoj do Prahy. My s Kozlem se musíme dostat do Žacléře, jelikož chceme ještě přejet Krkonoše a možná i Jizerky. Taky máme za hodinu přípoj. Cesta do Žacléře dlouhá 55 km nám zabere 2,5 hod. a jede se čtyřmi vlaky. No hrůza, ať žijou České dráhy. Tu hodinu jsme přečkali v nádražní knajpě u dvou grogů. V 16.05 nám to jede a Chosému téměř současně. Loučíme se a Kozlovi a mně začíná Krkonošská odyssea. V Žacléři jsme v půl sedmé a všude je spousta sněhu, tma a nevlídno. Začínáme návštěvou hostince "Národní dům". No ukrutnej pajzl, kde strejcové hrajou mariáš a navzájem si nadávají, zvláště místnímu kibicovi, zvanému "Velké ucho". Byl to zajímavý zjev, docela urostlý důchodce, na ježka ostříhaný, náušnici v uchu, hranaté brýle a pořád se olizoval a čuměl strejcům do karet. Nevěděli, jak se ho mají zbavit. Dokonce i svoji karikaturu na dřevěné placce tam měl. Dali jsme si s Kozlem pivo, párek, já tlačenku. Shodli jsme se na tom, že aspoň víme, po čem nám bude blbě. Před osmou vyrážíme na noční pochod na hřeben Krkonoš. Na konci městečka se u rozcestníku vydáváme vzhůru po strmé cestě směr chata Hubertus. Aspoň tam chceme dojít, je to jen 4,5 km. První kilometr však vedl do tak ukrutného stoupáku, že jsme lyže nesli na ramenou a pěkně se zapotili. Pak jsme trochu přimázli stoupák a šlapali v těsném závěsu po tmě ve stopě. Bylo nám fajn, i když jsme měli trochu pochybnosti o směru cesty. Turistické značky jsou totiž ve tmě blbě vidět. Pořád mírně stoupáme, míjíme chatu Hubertus a pokračujeme na Rýchorský kříž. Na pláních je sníh vyfoukaný místy až na kamení. Od kříže odbočujeme a v nádherné stopě nás čeká sjezd na Roh hranic. Potmě je to prima zážitek, když muldy zničehonic prolomí kolena. Pak se objevujeme na pláni nad Horními Alběřicemi. Stopa se nám ztratila, a tak to balíme a na tvrdém sněhu stavíme stan. Je 22.15, nejvyšší čas sundat lyže s nohou. Ze Žacléře jsme ušli cca 9 km, což je dobrý foršus na příští den. V noci se na chvíli rozfoukala obloha a hvězdy zářily jak diamanty, těžká romantika, a taky mimořádná kosa. Tentokrát jsme zimou trpěli oba dva.
 
30.12.1999 čtvrtek
Přestože je kosa, vstáváme až kolem půl osmé. Nejprve vaříme instantní polévku. Chutná jako mana nebeská. Ani ne proto že by byla tak dobrá, ale protože je teplá. Venku se rozfoukalo a je tam přímo psí počasí. Stan jsme balili za větru a byl to docela rébus. Chvílema nám chyběly ještě jedny ruce. Nabalili jsme se do dalších hadrů a vyrazili přes pláň k průseku, kde byla na dálku vidět stopa. Trefa! Skutečně to byla stopa a po 200 m nás přivedla na značku. Nikoliv však červenou, ale zelenou. Nějak nám to nedošlo. Protože jsme v lese a už nefouká, tak se zase svlékáme. Rodí se další slunný den? Zatím to tak vypadá. Krásnou stopou jedeme podél hranic, chvílemi i v Polsku až k rozcestníku, kterej je celej v polštině. Už nám došlo, že jsme mimo naši zamýšlenou trasu, ale naštěstí tahle vede stejným směrem. Po dalším kilometru jsme narazili opět na naši červenou značku, a tak jsme se vydali radši po ní, jelikož nemáme pasy a navíc vypadá lépe než ta polská cesta. Sluníčko nám svítí do zad a my udržujeme směr Pomezní boudy. Docela nám to lepí, a tak v závětří mažeme tvrdší modrý stoupák, ale předtím jsme museli stáhnout ten starej, což byla pakárna. Kozlík má rozedřený nohy od bot, a tak se šine pomaleji. Když je nějaký nejasný rozcestí, tak na sebe čekáme. Běžkařů přibývá a najednou jsme uprostřed civilizace v Malé Úpě. Skútry, auta, lidičky, dětičky, vleky, no hotovej mumraj. Stoupáme na kopec nad vesnicí a pak pohodovým sjezdem a bruslením dorážíme na Pomezní boudy. Je vidět Sněžka, krpál, který nás ještě dneska čeká. Hned na začátku vesnice zapadáme do penzionu "Buchtová bouda". Jsme tu první hosté a ačkoliv jsme nechtěli, narvali jsme si pupky k prasknutí. Cena tomu taky odpovídala. Na Sněžku je to 7,5 km a pořád do kopce. Hned na začátku je stromečkový krpál asi 2 km dlouhý a z toho se mi chtělo zvracet. Fakt nuda. Počasí se začalo kazit. Běžkaři zmizeli, jen polský pohraničář projel na skůtru tam a zpátky. Pořád stoupáme a nabíráme výšku. Míjíme přístřešek "Soví hnízdo", kde svačí další běžkaři. Dál už by se vyplatilo jít pěšky, ale mám svou hrdost, a tak se trápím ještě dalších 500 m k chatě "Jelenka" s lyžemi na nohou. Zde je krpál tak prudký a rozdupaný, že sundaváme lyže a pokračujeme v botech na temeno hřebenu. Jsem zpocený jak na fotbale. Pořád kvaltujeme, abychom nezatměli, a tak opět nasazujeme lyže a po hřebenu jdeme vstříc Sněžce, jež je celá zahalená v mraku, kterej dává tušit, jaký je tam sajgón. Už i tady začíná přifukovat z pravé strany od Polska, a tak se zahaluji do větrovky. Cestou míjím rodinku s dětmi a několik dalších běžkařů. Kozlík je vzadu za mnou stále na dohled. Tak šlapu podél tyčí, i když lyže jsou chvílemi na obtíž. Aspoň se tolik nebořím. Do vnitrozemí Polska je pěkný rozhled. Vítr sílí a najednou jsem v mlze a vidím jen od tyče k tyči. Terén je zledovatělý a strmý, omrzá mi pravá tvář. Musím ji občas masírovat. Sundavám lyže a jdu přímo vzhůru podél tyčí na vrchol Sněžky. Poryvy větru mě několikrát povalily na zem. Vítr dělá příšerný rachot. To počasí mě sere, a tak bezmocně nadávám do větru. Takovej uragán jsem při výstupu ještě nezažil, navíc přímo do ksichtu, protože čím blíže k vrcholu, tím silněji a z přímějšího úhlu to fučí. Těsně pod vrcholem jsem potkal dva kluky, kteří říkali, že dole na Luční boudě nefouká, že prý jen Sněžka takhle blbne. Jsem na vrcholu ve 14.30 a kolem se potlouká několik lidí. Neváhám a po zorientování zapadám do kiosku "Poštovna". Jaká úleva a slast. Jsou tam dva kluci s holkou a dělají si ze mě srandu. Dávám si grog, tyčinku a pohledy. Oni odcházejí a chvíli po nich dorazil Kozel. Taky toho má dost. Od Pomezních bud je to 7,5 km s převýšením přes 600 m a šli jsme to 2,5 hod., většinou stromečkem. Pospícháme dále, a tak se nabalujeme a hned vyrážíme dál. K mému překvapení se podél řetězů nahoru šine spousta lidí. Sbíhám dolů v pohodě a už pár desítek metrů pod vrcholem tolik nefouká. Dole u Polské boudy jsem asi za 20 minut a čekám na Kozlíka, kterej si sestup náležitě vychutnává. U rozcestníku jsme se dohodli, že půjdeme na Luční boudu a pokusíme se tam ubytovat. Tak šlapeme posledních 2,5 km podél tyčí, nic jiného není vidět. Luční bouda se zjevila, až když jsme byli 30 m před ní. Ohromila nás její velikost a pěknej prostornej kamennej vestibul, kde bivakují zadarmo skialpinisté a další dobrodruzi. Kupodivu se nám podařilo získat ubytování na noclehárně za 210 Kč na osobu. Ještě víc nás překvapilo, že noclehárna nebyla plně obsazená. Bylo tam 24 míst (palandy) a i s náma nás tam bylo pět. Kluk s holkou a jeden kluk sólista. Klidně jsme tu mohli slavit Silvestra ve velký bandě, tak jako naši sousedi z vedlejší noclehárny. Vybalili jsme mokré věci, spacáky, stan a začali sušit. Na chvíli jsme si lehli a kolem půl osmé večer jsme zašli na večeři do hospody, kde jsme se zase přežrali. Chvíli jsme krafali u piva, ale brzo jsme šli spát, protože ta dnešní jebanice nám dala co proto.
 
31.12.1999 pátek
V peřinách se nám krásně chrupe až do půl deváté. Naši spolubydlící nás postupně opustili a my vyrážíme podle Kozlova odhadu v 10.00 hod. Venku je mlha, která se občas zvedne. Máme čas, protože do konce Krkonoš nám zbývá 15 km a Jizerky už nepojedeme. Kozlík už má tolik rozedřené nohy, že o dalších túrách nechce slyšet. Z Luční boudy vede veliká pláň přes Čertovu louku. Vyčasilo se, a tak fotíme. Předjíždíme kluka s holkou, co s náma spali a příjemným sjezdem, kde Kozel hodil krásnou tlamu, dorážíme Špindlerku. Pokračujeme dál opět parádním terénem ideálním na bruslení až k Petrově boudě. Tady máme svačinu v podobě polévky a grogu. Nic moc. Pak následuje stoupák ala Sněžka až na Dívčí a Mužské kameny. Zde jsou opravdu nebezpečné sjezdy mezi šutrama. Kozel to schází pěšky, já kurvím lyže, co to dá. Zadařilo se, tlamu jsem nehodil, a tak mírným stoupáním, posléze velmi příkrým přes kopec (dle Kozla přes Jebačiho kopec) dorážíme na Sněžné jámy. Čumíme do nich, protože tam mají být ledy. Nejsou tam. Je tam spousta sněhových žlebů mezi položenými žulovými pilíři. Pokračujeme nádherným sjezdem po pláních posledních pár kilometrů na Voseckou boudu. Tesně před ní si Kozel při Fantociho tlamě nakřápnul koleno. Je 14.30 hod., Silvestr a co my budeme dělat? Ubytování na boudě nehrozí, prý je už dva roky dopředu vyprodáno. Tak sedíme v hospodě u piva a párků. Kolem čtvrté hospodu uzavřeli pro večerní veselici ubytovaných hostů. Číšník nám ještě udělal kázání o tom, že stanovat se nesmí, že na nás přijde bubák z horské služby. Za 150 Kč jsme koupili litr červeného vína a sjeli jsme asi kilák po cestě pod boudu. Tam jsme odbočili asi 50 m do lesa začali rukama odhrabávat plošinu na stan. Za půl hodiny jsme ji měli hotovou. Opravdu kolem projel skůtr, ale zda to byla horská služba, nevíme. Vlezli jsme do stanu a po převlečení do suchých fuseklí jsme začali vařit svařák.
Vpodstatě to bylo jen ohřáté červené víno. Ale bylo to aspoň teplé. Trochu jsme pojedli sýr a klobásy a šli se vyspat na tu půlnoc. Několikrát jsme se vzbudili. Lidi už od osmi od večera stříleli rachejtle. Kolem půl dvanácté jsme začali opět vařit svařák, kterým jsme si o půlnoci připili na příchod nového roku 2000. Vylezli jsme ven a pod oblohou plnou hvězd jsme pozorovali to blýskání na časy od ohňostrojů na všech světových stranách. Nad námi se tyčily zasněžené smrky, skrze které jsme pozorovali hvězdy v průzračně čisté a mrazivé noci. Kolem nás je jen sníh, místy až po pás. Bez lyží se nedalo prakticky nikam jít. Tak jsme zalezli do spacáku a připili si na dobrou noc slivovicí. Tím skončila naše oslava.
 
1.1.2000 sobota
Vůbec se mi nechce vstávat. Kozel je už vzhůru, protože je mu zima od země. Taky si stěžuje na vlhký spacák. Tady jsem pochopil výhodu dutých vláken. Mě spacák nevlhne a Kozlovi, kterej má peří, saje jako houba. Vařím poslední instantní polévku a pak balíme. Pospícháme na vlak do Harrachova. Vyrážíme se zpožděním až v půl deváté. Je zatažené ráno (svět má kocovinu) a dost mrzne. Do Harrachova je to fofr sjezd po parádním terénu. Cestou jsme potkali nějakýho exota, jak sedí na sněhu v riflích a šněruje si boty, pak nějaké novoroční běžkaře. Asi se drží hesla: "Jak na Nový rok, tak po celý rok." Přes Harrachov to byla nuda, nesli jsme to většinou na ramenou. Navíc je to dost štreka a vlak v 9.26 nám ujel o 10 minut. Tak jsme museli čekat dalších 45 minut na jiný vlak. Mezitím jsme museli oba na velkou do závěje, což radosti nepřidá. Konečně je tu náš vlak v 10.35 hod., a tak s několika dalšími lidmi jedeme do Tanvaldu. Na některých byla znát společenská únava ze včerejška. Když jsem se viděl na hajzlu v zrcadle, tak jsem se zhrozil. Hned jsem vymačkal pár jebáků a urovnal chrouny na hlavě. Z Tanvaldu jsme hned jeli do Liberce kde jsme měli hned další přípoj do Děčína. Tento osobák jel přes Českou Lípu 2,5 hodiny. Utrpení! V Děčíně jsme nasedli do dalšího couráku, kterým jsme se v 17.45 docourali do Chomutova.

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz