Vysoké Tatry - Brnčála

20.-29.8.1999
Autor: Milan Svinařík

20.8. pátek
Ráno dorazil ke mně do Plzně brácha. Odpoledne dokupujeme potraviny a já balím bágl a příšerně mě to nebaví. Nakonec je z něj krysa vážící 30 kg. Brácha má 28,5 kg. Večer ve 21.10 nám to odjíždí. Máme koupená lůžka. Ve vlaku kecáme u piva až do Prahy s dvěma klukama, co se stopem vraceli ze Skotska. V Praze uleháme a usínáme spánkem spravedlivých. Celníci nás vzbudili kolem čtvrt na čtyři.
21.8. sobota
V Popradě jsme na čas v 8.40. Tatry jsou v mracích, jinak je kolem jasno. Hned máme přípoj električkou do Starého Smokovce. V Nové Lesné přistoupilo snad několik set turistů a električka se změnila v krabičku sardinek. Takovou mačkanici jsem viděl poprvé v životě. Málem se to do kopce ani nerozjelo. Už to vypadalo, že se nám nepodaří vystoupit a nedobrovolně se podíváme až na Štrbské pleso. Nakonec se vlak ve Starém Smokovci vyprázdnil, a tak jsme šli na autobus. Ten však byl také beznadějně nacpaný, a tak jsme šli na električku do Lomnice. Ta byla celkem volná. Z Lomnice začal pochod smrti na Brnčálku. Hned v Lomnici jsme zakufrovali v parku a netrefili k lanovce. Tak jsme si přidali kilometr navíc. Známou trasou přes Matliare pak šlapeme s dvěma přestávkami do údolí Bielej vody a jím vzhůru. U překladiště jsme s chutí posvačili a odpočinuli si. Další úsek už byl v pohodě, protože se objevili štíty, a tak jsem bráchovi ukazoval, který se jak jmenuje a na který polezem. Na chatě bylo spousta turistů. Šli jsme se hned ubytovat na půdu. Tam je dost hustě obsazeno, a tak na nás zbylo jen malé místo u žebříku. Leoš s Kokešem tu již prý jsou a šli někam lézt. Blázni. My jsme po vynášce rádi, že stojíme na nohou. Ležíme ve spacákách a odpočíváme. K večeru jdeme vařit a tu se již vrátil Leoš s Kokešem. Lezli prý nějaký žlab na Žeruchovou vežu a pak trhali borůvky, o čemž svědčili jejich modré prsty a huby. Přesunuli své věci též na půdu a bylo tam opravdu těsno. Spali jsme namačkaní těsně vedle sebe a vzduch byl ukrutně vydýchaný.
22.8. neděle
Vstáváme v půl šesté a venku je ažůro. Hodinu nám zabere snídaně a balení na cestu. Všichni vyrážíme na Kolový štít. Jdeme přes Flašku po řetězech a traverzem do Malé zmrzlé doliny. Začínají se honit mraky a nám je jasné, že to počasí nevydrží. Když jsme dorazili do Malé zmrzlé doliny, byly už štíty v mlze. Až k úpatí Kolového štítu jsme šli 2 hod. Naštěstí se pak mlha zvedla, a tak jsme našli nástup naší cesty "K2024 - Korosadowitzova c. V". Nástup je podél zářezu položeného pilířku trochu vlevo od výrazného komína vedoucího do žlabu. Asi 20 m vpravo od nás je vidět šikmá nástupová rampa přes převísky do cesty "Birkenmajerovými pokusy", kterou jsme původně chtěli lézt. Protože však byla mokrá, a to hlavně ve střechovitém převisu, kde kapala voda, tak jsme změnili plán na toho Korosadowitze. Leoš jde s Kokešem první a já s bráchou za nima. První délka vede snadno (II-IV) zářezem podél pilířku na polici pod kolmý výšvih na začátku žlabu. Tam Leoš pustil Kokeše dopředu, což byla chyba. Těžkej kolmej výšvih Kokeš překlepal na hranici pádu, do jedné skoby se dokonce zhoupnul. Při cvakání skoby mu upadla karabina, kterou dole brácha naštěstí našel. Pak Kokeš bezmocně lavíroval pravou stranou žlebu za hranu, kde po velmi dlouhé době zaštandoval v mizerném štandu. Navíc mu při dobírání spadlo lano pod převisy. Dohodli jsme se s Leošem, že kluky nebudeme pouštět dopředu, ať se nejdřív otrkají a rozkoukají na druhém konci lana. Konečně jsem mohl zaštandovat a dobrat bráchu. Kolmý třímetrový výšvih byl opravdu dost těžký, o čemž svědčí i spousta skob. Samé šikminy a došky vyhlazené vodou. Překonal jsem ho zleva podél mírně převislé trhliny na žáby. Typuji to tak na tvrdé 5+. Než jsem to vymyslel, tak mi naběhly bandasky a splasknul hřebínek. Pak už to bylo lehké trojkové lezení v pravé straně žlebu. Za hranu jsem nešel. Přímo ve stěně žlebu u výklenku byla skoba, a tak jsem tam v pohodě zaštandoval. Dobírám bráchu a nad námi za hranou mizí kluci v položeném terénu. Je to rozlámaná čtyřková délka a jde blbě zajistit. Vede na travnatou terasu, odkud jsme uhnuli z originál cesty doleva. Po terase jsme šli asi 10 m doleva a levou částí stěny jsme dolezli na nevýrazný hřebínek levé věžičky. Po tomto hřebínku postupujeme v pohodě do levého úbočí věžičky a zpoza ní současně choďákem v kuloáru do sedélka za věžičkou. Odsud nakufrovaní vystupujeme přímo na vrchol Kolového štítu. Celkem to bylo 8 délek. Sotva jsme dolezli na vrchol, padla mlha a začalo sněžit. Na vrcholu byl nějaký polský turista a ten nás vyfotil. Sestupujeme po jedničkovém hřebeni do sedla a mohutným suťoviskem dolů. Sněžení postupně přešlo na déšť se sněhem a pak na vytrvalý liják. Jsme promočení na kost a na řetězech ve flašce se nemůžeme dočkat, až budeme na chatě. Chata je zaplněná promočenými turisty. Půda se vylidnila, a tak se roztahujeme na větší plochu, abychom měli pohodlí. Na půdě s náma spal i táta se synem, sympatická dvojka. V noci se ten kluk ukrutně pozvracel. Blil jako nezavřený. Jeho otec pak čistil spacák souseda, matraci a svoje věci, které to odnesly. Dost to tátu vyděsilo a nás taky. Naštěstí to vyčistil důkladně, takže to ani nesmrdělo.
23.8. pondělí
Vstáváme až v šest hodin. Ranní proceduru jsme urychlili a vyrážíme do Červené doliny na Karbunkulový hřeben II-III přes Jestřábí štít. Opět je po ránu jasno. Brácha se loudá poslední. Prý je mu špatně a bolí ho hlava. Na prahu doliny to brácha otočil. Byl úplně grogy a lehnul na cestu, že se trochu prospí. Nechávám zbytečné věci, jdu dohnat Leoše s Kokešem. V Jestřábím sedle se navazujeme. Kokeš jde doprosřed lana, Leoš první a já poslední. Lezeme současně a když prvnímu dojde matroš, tak se střídáme ve vedení. Tradičně padla mlha. Hřeben je na několika místech pěkně exponovaný. Na východní straně hřebene je to místy zasněžený a mokrý. Nic moc, docela to klouže. Kokeš mě třikrát málem strhnul při současném postupu, když zapomněl, že lezu těžší výšvih pomaleji, než-li je jeho chůze po lehkém úseku. Jinak nám to lezlo dost rychle, a tak jsme byli za 2 hod. v Belasé štrbině. Mlha se na chvíli trhla, a tak jsme se jednu délku vrátili do štrbiny a sestoupili stěnou a traverzem na JZ hřeben K2122 CH vedoucí na Jahněcí štít. Ze začátku to bylo extrémě lámav,é ale pak už to byl travní choďák. Napojili jsme se na turistickou cestu vedoucí na vrchol Jehněčího štítu. Spolu s davem turistů jsme na něj vystoupili. Dokonce jsme dostali od nich i sušenky. Chvíli jsme si z nich dělali legraci a pak jsme pokračovali dál po hřebenu. Chtěli jsme po něm dojít až do Kozí štrbiny. Bohužel jsme v té mlze netrefili správný hřeben a po špatném hřebeni jsme setoupili do doliny Bielych plies. Prošli jsme napříč dolinou do kosovky, kde rostly veliké borůvky a byly to doslova plantáže. Já jsem šlápnul do vosího hnízda a koupil jen jedno žihadlo, což byl zázrak. Kluci, když mě viděli křičet a utíkat před vosama, se tlemili jak praštění. Před náma je nekonečné moře kosovky a cesta se ztratila. Tak vystupujeme doprava ke skalisku Žeruchové věže na druhou stranu hřebene. Máme toho dost, a tak skalním žlebem vedoucím v kosovce sestupujeme přímo dolů k turistické cestě. Místy jsou trávy dost exponovaný a je to o hubu. Po 100 m se objevil skalní práh, a tak jsme museli potupně vyndat lano a slanit za větev kosovky. Dnem žlebu teče voda, a tak máme lana zase prochcaný a ždímeme si je při slanění do klína. Pod prahem je slaňovací skoba přes další skalní práh. Je to poslední slanění. Pak už sestupujeme houstnoucí džunglí asi 200 m přímo na cestu. Opravdu jsme rádi, že to máme za sebou. Na chatě jsme se od bráchy dozvěděli, že hodil na sestupu dvě kačeny a že sestupoval asi 3 hodiny, jak byl hotovej. Tatík mezitím deratizoval savem poblité matrace a cpal živočišným uhlím svého synka, jenž trpěl průjmem. Při večeři jsme potřetí vyslechli od starého klasika jeho horolezecké příběhy. Začli jsme mu přezdívat Flašinet. Chodil od jednoho k druhému a vyprávěl mu své příhody "Zimní přechod Baranieho sedla", "Přechod hlavního hřebene Tater s Vidlovým hřebenem" a "Expedice na Ťan Šan". K tomu přidal pár méně významných historek ze života. Když jsme ho viděli, jak se blíží, začali jsme se schovávat. Kdo ho neznal, ten to odnesl a hučelo mu pak v noci v uších. Toho dne to byli Párkovci (Petr a Pavel) a Tonda s Kamilou, kteří dorazili odpoledne na chatu. Ubytovali se na pokoji, čímž minimalizovali riziko, že dostanou blechy jako já. Jsem ukrutně požranej a hrozně mě to svědí.

24.8. úterý
Tentokrát vstáváme včas, protože Leoš budík nepřeslechne. Takže vyrážíme studeným a jasným ránem notoricky známým terénem přes flašku k úpatí Černého štítu. Tam jsme za 2,5 hod. Leoš má vybranou cestu od Bocka. Já s bráchou polezu "K2010 - Stanislawského cestu IV". Má to být údajně krásná cesta. Střechovité převisy nahání hrůzu a ztěžují orientaci. Odhaduji směr cesty a nastupuji u špičatého skalního mužíka. V první délce jsem si nebyl jistý správností své volby. Lezl jsem šikmo doprava podél rampy a jištění bylo dost sporé. Pouze dva vklíněnce dost vysoko nad zemí. Jinak to byla čtyřková pevná skála, pěkné lezení. Rampa vede 25 m do koutka pod převískem a tam se objevily první skoby. Jsme tedy dobře. Dobírám bráchu a pokračuji zprava přes převísek, pak doleva na stupně, kde štanduji u skoby na pohodlné polici, celkově je to jen asi 10 m. Zase je to hezké čtyřkové lezení. Následuje mohutný kout, jehož levou stěnou, pak středem a následně zase levou stěnou lezu asi 35 m na polici. Je to superlezení po čapákách v pevné kolmé stěně. Chrochtačka. Z police jdu doprava do položeného koutokomína a stoupám asi 10 m až k odštíplému balvanu. Došlo lano, a tak u něj štanduji. Nad námi je převísek. Ten obcházím zleva po žebru, po jehož temeni stoupám asi 12 m na suťovou terasu. Po ní traverzuji doprava 20 m až do výrazného žlebu. To byla chyba. Měl jsem zůstat u skoby na polici před žlebem. Teď mám tření a mizernej štand. Patrně jsem ve výlezu Puškáše. Vidím Leoše asi 60 m pode mnou. Žlebem stoupám asi 10 m ke štandovací smyčce a od ní 10 m doleva na stupeň ve hraně ke dvěma nerezovým borhákům. Jaké příjemné překvapení. Dále pokračuji lehkým trojkovým terénem po hřebínku za hranu. Je vidět do mohutného žlebu, jež vede do štrbiny. Podél hrany stoupám dalších 20 m k borháku. Zde pouštím bráchu dopředu a fotím ho v položené plotně. Brácha dolézá po 20 m na vrcholový hřeben, po kterém táhnu ještě jednu kratší délku na hlavní vrchol. Když sloučím první délku s druhou, tak máme za sebou 7 délek velmi pěkného lezení a navíc mlha, která celou dobu hrozila, se rozplynula. Je poledne a my se vyhříváme na slunci na vrcholu Černého štítu, kocháme se pohledy do krajiny a čekáme, až dolezou kluci. Asi za 45 minut jsou také na vrcholu. Leoš je otrávenej z Kokeše, kterýmu dělá problémy lanová technika, a tudíž je hrozně pomalej. Navíc Leoše málem strhnul z hřebene, když se mu zacuchalo lano. Holt bude muset Kokeš hodně cvičit, než mu to přejde do krve. Zapisujeme se do vrcholové knížky a po svačině začínáme sestupovat. Sestup na plato známe ze zimy a navíc je značenej mužíkama. Takže v pohodě sestupujeme na suťové plato. Zde traverzujeme doprava a traverz na rampu pod stěnu Černého štítu jsme minuli. Leoš sestoupil rozlámanými skalami přímo dolů, já jsem kluky dovedl spodem na traverzovou rampu. Pak už jsme v pohodě sešli až k nástupu našich cest. Leoš s Kokešem šli ještě lézt cosi ke Stolarčikovu sedlu. My s bráchou jsme sestupovali pomalu dolů. Očima jsme sledovali SZ hřeben Malého Kežmaráku, který hodláme lézt zítra. Je to kilometr dlouhá hrana, a tak se snažíme naučit cestu nazpaměť. Na chatě se pak vyvalujeme a požíráme zásoby. Párkovci a Tondovci byli na Kozím štítu. Flašinet nám poradil nástup na hřeben Kežmaráku. Jdeme brzo spát, jelikož nás čeká brzké vstávání. Chceme totiž mít kolem deváté hodiny ranní už většinu výstupu za sebou, protože tou dobou se zvedá mlha.
25.8. středa
Vstáváme ve tři hodiny ráno. Ani mi to moc nevadí. Kolem čtvrté vyrážíme přes flašku k nástupu za svitu čelovek. Ten práh s řetězy mi už leze krkem. Podle popisu traverzuji nad flaškou doleva na travnatý hrb v hřebeni Malého Kežmaráku. Zde se nastupuje kilometr dlouhá SZ hrana II-III, K1982. Jdeme s bráchou první a hned první délka je travnatá a lámavá. Vede v pravé straně hřebenu šikmo doprava vzhůru. Sleduji škrábance od maček a lezu podle nich. Druhá délka vede zprava obloukem na temeno prvního výšvihu. Zde je suťové pole se skalními stupni. Kufrujeme se do smyček a podél hřebene v jeho pravé straně stoupáme choďákem téměř celou spodní polovinu hrany (místy II) až k úpatí Ušaté věže. Díky současnému postupu máme výborný čas. Lezení je tak lehké, že je to spíš příjemnější forma turistiky. Leoš s Kokešem lezou "Ameriku", a tak jsou pomalejší. Pod úpatím Ušaté věže nevím, jak dál. Popis nesedí. Nakonec pod strmou věží přecházíme po lávce doprava a podél hrany stoupáme na vyšší lávku. Odtud se opět navazujeme a já lezu šikmo doleva podél spáry za levou hranu věže na suťovou terasu. Pěkné, exponované, trojkové lezení. Leoš mezitím oblézá Ušatou věž zprava do žlabu. Z terasy pak lezu obloukem dprava na vyšší stupně. Z nich pak další délkou v choďáku vylézám na první vrchol Ušaté věže. Mám radost, že jsme to s bráchou trefili. Leoš právě dobírá Kokeše na Německý žebřík dole pode mnou a pak vystupuje s ním na druhý vrchol Ušaté věže z Německého žebříku. Přes exponovanou štrbinu dolézám za Leošem a dobírám bráchu. Máme skvělý čas. Sem nám to trvalo od nástupu 2 hod. Bohužel už od rána se honí mraky a teď je dolina úplně v mlze. Slézáme do štrbiny a hodinu čekáme, co udělá počasí. Směr dalšího výstupu je nejistý, popis je zmatenej a je nám zima. Vidíme Párkovce pod nástupem Černého štítu. Taky váhají, zda nastoupit. Od východu se ženou bouřkové mraky. Leoš pokračuje jednu délku vzhůru a dobírá Kokeše. Tomu se ukrutně nechce, a tak se s náma loučí se slovy: "Tak ahoj, kluci, a dejte si za mě čaj." Hrozně jsme se tomu pak tlemili.. Volám na Leoše, že to s bráchou balíme a Leoš to taky otočil a slanili dolů. Po žebříku k nám vystoupili čtyři horolezci, z toho dva malí kluci. Že prý půjdou naší hranu. My však sestupujeme s velkými odstupy po Německém žebříku dolů. Kokeš mastí co nejrychleji, protože chce ještě dnes odjet domů. Zřejmě mu lekce od Leoše již stačila. Když jsme sestoupili do kotle, tak se počasí jako na potvoru vybralo. Leoš s Kokešem jsou daleko napřed. Je teprve 11 hod., a tak jsme se s bráchou rozhodli, že výstup dokončíme kombinací cest Roklí K1984 a K1959 po SV hřebenu. Tak lezeme sólo do Dolnej Kežmarskej štrbiny cestou "Roklí II, K1984", kterou znám již ze zimy. Držíme se hodně vlevo od mokrého žlebu a po plotnovitých stupních lezeme sólo sprintem až do poloviny stěny. Zde se navazujeme a po zdolání kolmého prahu opět současně pospícháme na vrchol Kežmarskej kopy. Z kotle nám to zabralo 45 min. Pokračujeme po SV hřebeni I-II, K1959, kde hned za Dolnou Kežmarskou štrbinou je koutový výšvih za II a pak už je to choďák až na vrchol. Položený suťový pole je nekonečný jako na Slavkovském štitu. Na vrcholu stojíme za 45 min. od Kežmarskej kopy. Máme toho plné zuby. Fotíme okolní štíty a po svačině sestupujeme sutí dolů. Bolí nás kolena. Na Kežmarskej kopě jsme za 30 min. Tam dáváme větší voraz a pak podél mužíků sestupujeme pohodlným sestupem na sedlo pod Svišťovkou, což nám zabralo dalších 30 min. V sedle jsme potkali Flašineta, a tak jsme radši pospíchali mezi turistama dolů. Já jsme celou cestu běžel a byl jsem na chatě za 35 min. Dohromady nám to trvalo 11,5 hod. Párkovci vyprávěli, jak se Tonda zaprásknul s Kamilou při sestupu z Černého štítu do trav a spouštěl jí přes sebe dolů. Večer, když dorazila, tak uvítala Leoše slovy: "Já jsem tak ráda, že jsem to přežila." a chůzí tučňáka se odebrala na pokoj. Tak jsme se zasmáli a odebrali se na kutě.
26.8. čtvrtek
Vstáváme dost pozdě. Tonda s Kamilou sestupují, aby přešli na Terynku. Párkovci jdou na Kozí kopu a my se chystáme na malý Kolový štít na doporučenou cestu od Slámy K2089. Takže nás v parném ránu rozdýchal opět nenáviděný práh Flaška a traverz do Malé zmrzlé doliny. Z dálky vyhlížíme linii našeho výstupu a jsme si jím téměř stoprocentně jistí. Jistota se však rozplynula po lezení dvou délek v travnaté rozlámané skále. Jasná hrana se změnila v nejasný pás převisů, a tak jsem zasel sémě pochybnosti, zda lezeme vůbec na ten správný štít. Leoš by pokračoval dál, ale mně se zdá, že je tu jedna štrbina navíc, a tak nakonec složitě slézáme ty dvě délky zpět na suť. Trvalo nám to tři hodiny. Brácha dole na suti prohlásil: "Ještě je pořád co se učit. Tohle nejsou skalky. Takovej bordel v lanech. Kdo to nezvládá, tak tu nemá co dělat." Po tomhle monologu vzal Leošovi lano s tím, že je to prý za to, že jsme ho dostali dolů. To nás trochu rozveselilo, a tak jdeme ke Kolovému štítu, abychom si z dálky prohlédli správnou linii. Škoda, že jsem nevzal i průvodce Kroutila. Ten Andráši je dost zmatenej. Nakonec se ukázalo, že Leoš měl pravdu. Byli jsme správně. Akorát jsem netrefil druhý štand. Škoda. Navrhuji náhradní plán, "Birkenmajerovými pokusmy VI, K2025" na Kolový štít. Nákres si pamatuji zpaměti a nástup známe z neděle. Tak je rozhodnuto. První délku táhne Leoš po šikmé římse doprava přes dva převísky do mohutného kouta pod střechovitý převis k odštíplému balvanu. Pěkné lezení, přes převísky za žáby se spoustou skob. Další délka je klíčová. Zleva nalézám na odštípnutý balvan. Jsou tu dvě skoby provázané smyčkou, nic moc. Čeká mě třímetrový traverz doprava po šikmé polici v převisu za samé šikminy k další skobě. Dlouho na to nemůžu přijít. Pak jsem to zkusil spodem a s mezikrokem za šikminu (VI+) jsem dosáhl doprava do dobrého bočního chytu asi uprostřed traverzu. Ten to řeší. Přes něj se dostávám na konec police a cvakám dvě prorezlé skoby, které jsou natlučeny vedle sebe tak, že se dají cvaknout současně jednou karabinou. Pořád ještě nejsem v dobrém. Přes hranu převísku se dostávám do vodou ohlazené skály, kde jsou nastartovaný volný šutry. Jeden jsem shodil. Štěstí, že netrefil Leoše pode mnou. Zandavám vklíněnce č.1 a pak frienda č.2 těsně nad sebou, protože ty šutry jsou volný. Asi 2 m nad hranou převísku se to pokládá a už jsem v pohodě. Cvakám další skobu a položeným terénem se dostávám do kotýlku, kde uprostřed u žebra štanduji ve skobě a dvou friendech. Kluci s batohem to mají těžší, a tak se nedivím, že převis ohákovali. Hlavně brácha lezl pěkně rychle a s tím těžkým báglem to zvládnul výborně. Leoš popolezl 15 m doprava v šikmém žlabu pod převis na začátku komína. Tam nás dobral a pokračoval komínem a pak v jeho levé stěně na vrchol žebra. Hned nástup do komína byl pěkně těžkej (V+). Hladkou plotnou a sokolíkem přes převísek na římsu do komína. Pak to bylo pěkné lezení po vodou vymyté pevné skále. Chrochtačka. Já pak pokračuji po stupních do travnatého kuloáru. Kvalita skály se zhoršuje, terén se pokládá. Leoš pak doslova choďákem dolézá ke skalní věžičce u sedélka. Dále už je to dvojkovej choďák asi čtyři délky zprava na vrchol štítu. Ve třech nám to trvalo 4,5 hodiny, ale pěkně jsme si zalezli. Navíc poprvé vydrželo počasí celej den. Takže spokojeni sestupujeme úmorným suťovištěm dolů a notoricky známou trasou přes řetězy do doliny. Párkovci již sedí na své oblíbené lavičce za chatou a večeří. Tak se k nim přidáváme a kecáme. Do chaty nás zahnal chlad. Jelikož mám narozeniny, tak tahám ferneta a diskuze dostává ostřejší spád. Hlavně kolem pravidel jsme se nepohodli. Všemu udělal konec Flašinet, který si dokola mlel svoje historky, a tak se postupně všichni vytratili. Zůstal jsem s ním sám a podroušen jsem kolem půlnoci zalezl do pelechu.
27.8. pátek
Ráno se Párkovci vytratili na procházku s tím, že odpoledne sestoupí a odjedou domů. Brácha si vybral Gálfyho cestu IV-V, K2112 na Jestřábí věž. Leošovi nebylo nejlíp a nakonec se rozhodl, že pojede s Párkama domů. Tak jsme s bráchou vyrazili k dlouhé rokli sami. Cestu jsem lezl již předloni v létě a částečně i vloni v zimě. Takže jsme stoupali najisto roklí. Pod mokrými lámavými prahy v horní části žlebu jsme se navázali, a tak jsme dolezli až k exponované plotně. Zde jsem pokračoval pěkným exponovaným lezením (V) dvě délky na travnatou terasu u hřebenu. První délku hřebenu jsem šel já a zbylé dvě délky vedl brácha. Tak jsme zdolali dominantu doliny a zakončili lezecký týden v Tatrách. Přes Červenou dolinu jsme sestoupili na chatu a pomalu se balili na zítřejší odchod. Za celý týden toho máme akorát dost, a tak jsme zbytek dne prospali a prokecali se sólolezcem (Viki Pulc) z Plzně.
28.8. sobota
Vstáváme kolem šesté, abychom byli co nejdřív v Lomnici. Chceme totiž dostat v předprodeji lůžka. Údajně má být vyprodáno. Tak sestupujeme s těžkými batohy bez přestávky až do Lomnice za 2 hod. Tam měníme peníze a v Aresu kupujeme lístky a lůžka do Plzně. V pohodě. Žádná křeč. Vlakem přes Studený potok jedeme ihned do Popradu, kde celý den očumujeme obchody, žereme zmrzliny, navštěvujeme Slovenskou restauraci na oběd a pak posloucháme totalitní hity z džuboxu ve stánku za nádražím. Odpoledne se zde potkáváme s Tondou, Kamilou a jejich kamarádem Mírou. Oni jedou o dvě hodiny dříve, my až v půl osmé. Poslední hodinu čekáme na nádraží a konečně je tu náš vlak a my se dereme dovnitř. Bohužel nám však omylem prodali lůžka na termín 28.9., čili o měsíc později. Takže jsme museli za poslední prachy znovu zaplatit lůžka, abychom se dostali vůbec domů. Tak jsme si svorně zanadávali, ale byli jsme nakonec rádi, že vůbec nějaká volná lůžka byla a že jsme si je mohli koupit.
29.8. neděle
Kolem šesté ráno brácha vystupuje v Praze. Já pokračuji do Plzně. Průvodčí ještě zkoušel ode mě vymámit ten poukaz na lůžka, ale nedal jsem mu ho. Dobře jsem udělal. Podařilo se mi ho hned v Plzni vyreklamovat, i když tam bylo asi 160,- Kč storno. Takže jsem dorazil domů bohatší o spoustu zážitků a spoustů kousanců od blech, které jsem chytil na matracích na půdě chaty. Všechno z báglu šlo okamžitě do pračky a já do sprchy.

Fotogalerie: Vysoké Tatry - Brnčála

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz