Thajsko

11.-30.3.1999
Autor: Jířa Šťastný

Čtvrtek 11.3. Dopoledne ještě vyřizujeme poslední věci v práci, ale podvanácté už jdeme domů dobalit poslední krámy, vykoupat se a v 15.00 hod už stepujeme u Rickyho, který nás má vézt na letiště. S půlhodinovým zpožděním přeci jen vyrážíme směr Praha, ale radar v Lounech nás nutí k drobné objížďce, protože přeci nebudeme platit pokutu, takže na letiště dorážíme někdy v 16.45. Ostatní už jsou trochu nervózní, protože máme všechny letenky, ale nakonec se všichni scházíme včas a v 18.00 hod odlétáme do Budapešti. Tam jsme Boeingem 737 přibližně za hodinu a máme zhruba 4 hodiny času, než letíme dál. Když jsme několikrát prošli tranzitem tam a zpět a zjistili, že nikam jinam nás stejně nepustí, vyndaváme láhve s vínem a začíná zábava a seznamování. Celkem nás je čtrnáct, tj. já s Maruškou, Jarda a Nany, Zuzka a Koník, Franta a Martina, Vopatovi z Tisé, doktoři Peškovi z Mostu, Šnek z Děčína a Monika z Prahy. Pak se k nám ještě přidává Eva Stránská z Hronova, která, jak zjišťujeme, cestuje za Danem na Ton Sai, což je přesně to místo, kam se potřebujeme dostat, takže jí bereme do party. Půlnoc už trávíme při večeři na palubě Boeingu 767 společnosti MALEV, která nás přepravuje do Thajska.
Pátek 12.3. Po deseti hodinách letu přistáváme v 15.00 hod místního času (6 hodin časový posun) na letišti v Bangkoku. Zbytek výpravy přechází k vnitrostátnímu letu společnosti Thai Airwais, se kterou pokračují na Phuket. My si jdeme potvrdit zpáteční letenku, ale najít kancelář Malevu v letišťní hale není zase tak jednoduché, jak jsem si myslel. Nakonec se mi to přeci jen podařilo, takže ještě zbývá najít Dana, který tu má na Evu čekat. Potkáváme se s ním před letištěm, kde se také poprvé střetáme s místním klimatem - asi tak 30 °C ve stínu, vlhkost asi 90 %, no prostě pecka. Rychle se převlíkáme do kraťasů a triček, pak ještě vyměnit dolary za bahty, zavolat do Čech, že jsme v pořádku přistáli a pak už můžeme vyrazit. Na autobusák nás veze klimatizovaný taxík za 220,- bahtů. Máme kliku, v 18.00 hod (což je za chvíli) odjíždí autobus do Krabi. Platíme 350,- bahtů za osobu a obsazujeme poslední místa vzadu. Jak později zjišťujeme, není to ideální, neboť sedačky se nedají sklopit, takže toho v noci moc nenaspíme. U místního motorestu stavíme na večeři a zde se poprvé setkáváme s místní stravou. Dáváme se rýži s kuřecím masem a bambusovými výhonky a začínáme si zvykat na ostrá jídla. Za chvíli jedeme dál, takže dojídáme v autobuse.
Sobota 13.3. Nad ránem vystupují dva mniši, a tak obsazujeme jejich místa a přeci ještě trochu spíme. V 6.00 hod vystupujeme v Krabi na autobusáku a taxíkem přejíždíme do centra. Batohy si necháváme v cestovce a jdeme na snídani do italského bistra. Ledová káva a sendviče nás trochu osvěží, ale slunce připaluje čím dál víc, a tak se z terasy přesouváme dovnitř. Po snídani nás Dan provádí po městě, na trhu kupujeme nějaké ovoce a čekáme na příliv. Před polednem už je vody dost, a tak nasedáme do loďky a přesouváme se na Ton Sai. Chvíli trvá, než nám připraví naší chatku, a tak se jdeme podívat na Danův domeček. Je to dřevěná chaloupka s plechovou střechou stojící u cesty mezi kokosovými palmami. Náš bambusový bungalow je zhruba o 300 m dál a kromě postele s moskytiérou a verandy v ní nic není. Vybalujeme batohy, bereme věci na šnorchlování a jdeme otestovat moře. Ostatní nás odrazují, že je odliv, ale nedáme se, takže jdeme asi půl kilometru podél pláže za vodou, které je zoufale málo a má teplotu asi 25 - 30 °C. Nakonec se přeci jen dostáváme do větší hloubky a seznamujeme se s místními rybkami a korály. Vracíme se na břeh lehce připáleni od slunce a poučeni, že za odlivu se do moře nechodí. Večer se scházíme v hospůdce u pláže a z jídelního lístku vybíráme první pokrmy, které zde okusíme.
Neděle 14.3. Po snídani (ovocný salát z ananasu, banánů a melounu) jdeme otestovat kvalitu lezeckých terénů v sektoru Dum´s kitchen. Na rozlezení nám Dan poradil jedno 6a (jak později zjišťujeme, je to zde jediné 6a a zároveň nejlehčí cesta). Nebylo to až tak těžké, ale dost silové lezení. Hned vedle je 6b, tak proč ho nezkusit. Klíčovým místem je dlouhý přešah přes převis, kde si musím sednout, ale po chvíli odpočinku ho přeci jen udělám a je to v kapse. Na to, že je dopoledne, je příšerný pařák, po těle mi stékají potůčky potu, a tak když do stěn začalo svítit sluníčko, veškerý lezecký elán nás opouští a jdeme se ovlažit do moře. Chvíli ještě klábosíme s Pavlem Kořánem, který tu má rozdělaný projekt, ale už to asi nestihne přelézt, protože prý musí domů. Škoda, je to krásná cesta, říká, že to bude těžší než ta vedle, co je za 8c, takže uvidíme. Jelikož začal odliv, dá se projít po pobřeží na vedlejší pláž Raily, kde si kupujeme chlazený ananas a podél plotu pětihvězdičkového hotelu přecházíme na další pláž - Phra Nang. Je to nádherné místo, takže neodoláme a jdeme se vykoupat do moře. Využíváme odlivu a po pás ve vodě se brodíme na Happy Island, kde by mělo být ve stínu nějaké lezení. Pod stěnou se válí dva borci, kteří, když nás vidí, urychleně nastupují do jediného 6a v tomto sektoru. No nic, počkáme. Dan zatím dává OS jedno 7a, za ním to leze Tomáš Stejskal. Borec v 6a zatím úspěšně oblezl těžší nástup zprava a dramatickým traverzem se vrací zpět do cesty k první smyčce. Jdu se s Maruškou projít podél ostrova, snad to zatím dolezou. Tomáš nalézá do vedlejší cesty za 8a, po chvíli nacvičování překonává klíčové místo a dolézá ke štandu, kde však není karabina a jemu taky žádná nezbyla - docela psina. Borec zatím háže držku v klíčovém místě 6a - začíná to být zajímavé. Na druhý pokus to oblézá poněkud vlevo a už cvaká štand a nechává se spustit na zem. Když druhý borec stáhnul lano, tak si v duchu říkám, že asi bude lepší. To jsem se tedy spletl. Když se mu ani po půl hodině nepodařilo nastoupit, vzdáváme to a brodíme se zpět na Phra Nang za poněkud vyšší vody. Na Raily kupujeme průvodce a z terasy Sun Set baru sledujeme západ slunce. Jelikož nastal příliv, nedá se na Ton Sai projít po pobřeží, ale musí se přes kopec, takže se před večeří ještě jednou pěkně zpotíme.
Pondělí 15.3. Pro dnešní den vybírám lezení v sektoru Hueco Wall, kde by podle průvodce mělo být několik 6a. Po snídani vyrážíme přes Raily, podél pobřeží sektoru One, Two, Three, kde se to jen hemží místními lezeckými školami, stále dál k vybrané oblasti. Zhruba po čtvrt hodině chůze míjíme sektor Duncan´s Boot a cestu nám přehrazuje skalisko. Nechce se nám brodit, a tak vyrážíme džunglí přes kopec. Po jeho lehce dramatickém překonání přicházíme na písečnou pláž sektoru Low Tide Wall, kde v průvodci objevuji také jedno 6a, takže zde zatím zůstáváme. Značně zpocení se vrháme do moře, ale jelikož je opět odliv, opět nám není souzeno si zaplavat. Při jednom marném pokusu o tempo ztrefuji mořského ježka a se zapíchnutou bodlinou v ruce velím k ústupu. Po delším odpočinku na pláži přeci jen vyhlídnutou cestu přelézáme a značně zpocení se jdeme opět zchladit do moře. Přicházejí další lezci a lezou moc pěkné 6c+, tak se aspoň díváme. Pak balíme a přesouváme se k vybranému sektoru Hueco Wall. Avšak cesty nevypadají příliš lákavě - spíše naopak, a tak využíváme maximálního odlivu a podél pobřeží se vracíme zpět na Raily. Zde kupujeme nějaké pohledy a večer trávíme spolu s Evou, Jaríkem a Tomášem Stejskalovými v naší hospůdce na Ton Sai.
Úterý 16.3. Jelikož se chceme vyhnout lezení v největším vedru, vyrážíme hned ráno do sektoru Ton Sai Bay, který je hned vedle hospody a tedy nejblíže. Mám zde vyhlídnuté jedno 6a+, které se leze rozporem o veliký krápník, což se člověku jen tak hned nepodaří. Je to moc krásná cesta, ale při spouštění od štandu zjišťuji, že mezitím začal příliv a jelikož cesta byla přeci jen trochu převislá, nyní visím nad mořem. Tak si ve vzduchu zouvám lezačky a nechávám se spustit rovnou do moře. Nemít na sobě matroš, tak se rovnou vykoupu. Marušku čeká obdobná procedura, ale co s lanem? Přeci jen se mi nechce ho vykoupat v moři, takže cvakám znovu první nýt a lano co nejrychleji ho stahujeme. Po tomto výkonu si zasloužíme pořádnou snídani, a tak si objednáváme Pan Cake s ovocem. Je to jakási palačinka z kynutého těsta, která se namáčí v medu. Mě to docela chutnalo, ale Maruška se na to moc netvářila, takže příště zase něco jiného. Na odpoledne jsem vybral lezení v sektoru Fire Wall, takže přecházíme na druhou stranu pláže Ton Sai, kde by měla být přístupová cesta. Měla, ale není, a tak Marušku nechávám na pobřeží a azimutem se prodírám džunglí ke stěně. Úplně splavený dorážím ke skalám a zjišťuji, že jsem v sektoru Melting Wall. Nechávám zde batoh a procházím jeskyní do sousedního sektoru, odkud vede cesta na pláž. Když tam opět dorážím, Maruška už tam není, takže stejnou cestou zase nahoru. Leje ze mě jako z konve a to jsem ještě nic nevylezl. Marušku nacházím u batohu. Protože jsem se dlouho nevracel, prodrala se džunglí za mnou a úspěšně jsme se minuli. Po malém občerstvení vodou vyvádím jedno krátké 6a, pod kterým zrovna stojíme a přesouváme se k vyhlídnuté cestě v sousedním sektoru. Zde je ale najednou velice živo - nějaký borec s benzínovou vrtačkou tu dělá nové cesty a ostatní cesty jsou obsazeny jeho přáteli. To opravdu nemusím, takže balíme matroš a vracíme se na pláž a do naší oblíbené hospůdky.
Středa 17.3. Na ráno máme domluvenou loďku, která nás za 600,- bahtů odveze na půl dne šnorchlovat na ostrovy. Nejdřív připlouváme k Poda Island, kde je spousta krásně barevných rybiček, pak se přesouváme k Chicken Island, kde je to taky moc krásné. V poledne už jsme zpátky na Ton Sai, a tak vyrážíme opět na Raily, kde by měla být moc krásná laguna. Opět si kupujeme ananas a ještě nějaké pohledy a pak už stojíme u odbočky k laguně, kde začínají fixy. Je ukrutné vedro, takže nahoru na rozcestí dolézáme úžasně splavení. Ale kam teď? Zkoušíme to vlevo a po chvíli přicházíme na dolní vyhlídkový bod nad pláží Raily. Z ptačí perspektivy fotíme areál hotelu Dusit a vracíme se na rozcestí. Prostřední cesta začíná klesat, takže asi jdeme dobře. Procházíme nádhernou džunglí a po dalších fixech slézáme na dno laguny. Bohužel je zrovna odliv, takže všude spousta bahna a nemůžeme se ani vykoupat. Navíc začínají kousat komáři, a tak se urychleně vracíme zpět na Raily a Ton Sai. Večer přichází bouřka a prší až na terasu hospody, takže si musíme posunout stůl dál od kraje. Lehce pokašlávám, ale nevěnuji tomu pozornost.
Čtvrtek 18.3. Není mi úplně dobře, a tak po snídani vyrážíme lodí do Ao Nangu pro nějaké ovoce. Na sluníčku je neskutečný pařák a já cítím, že na mě něco leze. Zapadám do nebližší hospody, objednávám si pití a nákupy pověřuji Marušku. Dostal jsem skleničku coly ozdobenou kouskem pomeranče a orchidejí, kterou dávám Marušce, až se vrátí. Nasedáme do první loďky, která je po ruce a chceme odvést na zpět na Ton Sai. K našemu velkému překvapení jde majitel místo ke kormidlu na břeh shánět ještě nějaké pasažéry. To se nám ale ani trochu nelíbí, a tak přesedáme do vedlejší loďky, která hned odplouvá. Asi z nás neměl moc radost, ale co naděláš. Není mi nejlépe, a tak se válím na spacáku na terase bugalowu, když přichází Maruška s informací, že kluci jedou motorovým člunem na Chicken Island, kde je prý moc hezký západ slunce. Tomu se nedá odolat, tak vyrážíme taky. Bereme si věci na šnorchlování, protože je ještě brzy, a tak by jsme se mohli stihnout i vykoupat. Damm nás vysazuje na pláži u bufetu na ostrově a všichni jdou na sousední ostrov. Říkáme si, že tam asi bude lepší šnorchlování a jdeme za nimi. Věci ale máme v člunu, který je na hloubce, asi 50 m od pobřeží. Bosky se blížíme po obnažených korálech směrem ke člunu, ale zaráží nás pás mořských ježků. Když se při větší vlně několik z nich utrhnulo a plavalo směrem k nám, opět velím na ústup a vracíme se zpět k bufetu, kam za chvíli připlouvá i člun. Maruška si došla pro věci a šnorchluje na hraně útesu, já jsem na břehu a cítím, že mám horečku. Večer se všichni scházíme u bufetu a obdivujeme zdejší kuřátka, která jsou nádherně barevná (zřejmě atrakce pro turisty). Skládáme si opalovací lehátka a všichni čekáme na západ slunce. Je to opravdu nádhera, foťáky cvakají naplno ještě dlouho po západu. Balíme lehátka a brodíme se k člunu, kterým za tmy jedeme zpět. Jelikož není dost vody, Damm nás vysazuje na Raily a za svitu čelovky přecházíme na Ton Sai. Mám vysokou horečku, takže mi Maruška dává dlouho do noci studené hadry na obličej, než se to trochu zlepší. Několikrát za noc se budím, měním si obklady a nemůžu se dočkat rána.
Pátek 19.3. Hned ráno jdeme na Raily, kde je stanice první pomoci, ale otevírají až v 10.00 hod, což je zhruba za 1,5 hod. A tak si v hospůdce dáváme snídani - já ovocný salát, Maruška smažená vejce a oba ledovou kávu, která je v tomto klimatu opravdu výborná. S obrovským přemáháním do sebe soukám jídlo a přemlouvám hodinky, aby šly rychleji. Jelikož se mi to nepodařilo, bere si Maruška foťák a ve zbývajícím čase vyfotí půl filmu různých rostlinek a květinek. Ale to už je 10.00 hod a paní doktorka se anglicky snaží zjistit, co mi vlastně je. Nakonec se přeci jen nějak domluvíme, dostávám na pět dní antibiotika, prášky proti rýmě a bolení hlavy a sirup na kašel. První loďkou se vracíme na Ton Sai a beru si první prášky. Válím se na terase bungalowu a postupně se můj stav zlepšuje. Jdeme se projít do jungle, kde kromě staveniště nových bungalovů objevujeme nádhernou krápníkovou jeskyni. Ale začínají kousat komáři, a tak se vracíme zpět. K večeři si dávám polévku s rýží, ale nějak nemám chuť, takže toho moc nesním.
Sobota 20.3. Ráno už je mi dobře, a tak přecházíme na Raily, kde si dáváme snídani. Po té stoupáme takřka tatranským chodníkem pod Thailand Wall, kde by měl být vchod do jeskyně. Nacházíme ho cca 10 m vysoko a vede k němu cesta obtížnosti 4. Na to, že s sebou nemáme matroš, nic moc. Ale přeci se nebudeme vracet. A tak v sandálech sólo míjíme čtyři nýty a dolézáme ke štandu ve vchodu do jeskyně, která vede skrz celý kopec na druhou stranu a končí na pláži Phra Nang. Vyndavám z batohu čelovky a po fixech slézáme do jeskyně. Za chvíli už je vidět na druhém konci světlo a postupně se nám otevírá nádherný pohled z jeskyně na pláž a moře. Chvíli fotíme a pak scházíme na pláž, kde si kupujeme kokosový ořech s brčkem, kterým pijeme kokosovou šťávu. Po malém občerstvení se dlouho koupeme v moři a jelikož je příliv, na Ton Sai se vracíme lodí.
Neděle 21.3. Ráno není pro změnu dobře Marušce, takže ji přenechávám místo na verandě bungalowu a jdu se podívat k hospodě, kde se co leze. Když už je dost vody, vyrážíme s Danem, Evou a Dammem na ostrov Phi Phi, kde by měl být zbytek naší výpravy. Maruška vypadá pod obraz, a tak jí dávám svoje dva prášky. Po chvíli už je jí mnohem lépe, a tak cesta ubíhá veseleji. Damm nám staví u nějakých ostrovů, kde je nádherné šnorchlování. Spousta krásně barevných korálů a ryb a nádherně čisté moře. Marušce už je dobře, a tak jí půjčuji svoje věci, aby také mohla do vody. Odpoledne přijíždíme na Phi Phi, kde na ulici potkáváme Frantu, Zástěráky a Hoffmany, kteří jdou lézt, protože je prý zkalené moře a potápění nestojí za nic. K obědu si dáváme vařenou bramboru a kukuřici a je to vítaná změna, protože rýže už začínám mít plné zuby. Procházíme místním tržištěm a vybíráme si nějaké suvenýry, ale zatím nic nekupujeme, protože kdo by se s tím tahal. Vracíme se zpátky na loď a jedeme spát na údajně nejhezčí pláž v okolí, která se jmenuje Maya a Leonardo di Caprio zde před nedávnem natáčel svůj nový film. Ale protože je opět odliv a my se člunem nemůžeme k pláži dostat, měníme plán a navštěvujeme jeskyni, kde bydlí sběrači vlaštovčích hnízd. Ta se za drahé peníze prodávají zejména do Číny, kde se z nich vaří polévka působící údajně jako afrodiziakum. Kilo hnízd se prodává za 40.000,- bahtů, ale do kila je zhruba 200 hnízd, jejichž nasbírání trvá asi měsíc, jak jsme se dozvěděli od místních sběračů. Ke sběru slouží bambusové tyče, upevněné různým způsobem ke stěnám a stropu jeskyně, po kterých sběrači lezou do výšky desítek metrů, samozřejmě bez jakéhokoliv zajištění. Zatímco jsme si prohlíželi jeskyni, začalo se stmívat, a tak nám sběrači přinesli několik svíček, kterými osvětlili jeden kout v jeskyni, který nám vyhradili a kde jsme se zabydleli a vypadalo to moc hezky. Damm zatím uvařil rybu s rýží a smaženým vejcem, kterou jsme společně se sběrači snědli. Ti nám na oplátku dali ochutnat pečeného rejnoka. Nabízené pivo ale odmítli, protože to byli muslimové. Když nadešel čas na spaní, uvolnili nám svoje bydlení přímo nad mořem. Bylo to velice zajímavé ležet několik metrů nad bouřícím mořem na bambusové podlaze, upevněné k několika krápníkům jakýmisi liánami. Rozhodně to stálo za to.
Pondělí 22.3. K snídani nám Damm usmažil všem vajíčka, která jsme pojídali za pozorování nádherného východu slunce přímo z jeskyně. Jelikož začínalo být opět vedro, šla si Maruška zašnorchlovat okolo jeskyně. Moc se jí tam líbilo, dokonce prý viděla i hada. Podle popisu to byl smrtelně jedovatý korálovec, po jehož uštknutí člověk do pěti minut umírá. Balíme věci a přejíždíme na pláž Maya, kde už je dost vody. Opravdu nádherné místo. Procházíme na druhou stranu pláže, kde ještě zůstalo molo z natáčení a pak se vracíme zpět, abychom zjistili, že tu začíná být nějak živo. Sjíždí se sem velké množství loděk z Phi Phi a jak jsme zjistili, jedná se o jakousi demonstraci proti vybírání vstupného na pláž, které mělo začít zítra. Chvíli ještě pozorujeme demonstranty a pak vyrážíme podél ostrovů zpět na Phi Phi. Kupujeme nějaké suvenýry a odpoledne se vracíme zpět na Ton Sai. Cestou ještě šnorchlujeme u nějakých ostrovů, kde v hloubce asi 5 - 6 m objevuji brýle se šnorchlem. Jelikož tam žádný potápěč nebyl, tak mám dárek pro Marušku až z Mexika. Večer není Marušce opět dobře, a tak si dává jenom polévku a jdeme brzy spát.
Úterý 23.3. Marušce je pořád špatně, a tak se procházím po pláži, sleduji místní lezce, jak prasí zdejší cesty a docela se bavím. Odpoledne si jdu zašnorchlovat, ale je tu dost špinavé moře a malá hloubka, takže to za chvíli vzdávám. Chvíli kecám se Stejskalovými, pak zajdu k Evě a Danovi a po večeři jdeme opět spát.
Středa 24.3. Situace se příliš nezlepšila, a tak se opakuje včerejší program, tj. opět okukuji lezce a zvolna mě začínají svrbět prsty, protože ráno jsem dobral antibiotika a už bych si něco vylezl. Poflakuji se kolem hospody a čekám, kdy dorazí zbytek party. Kolem páté projíždí kolem loď z Phi Phi a za chvíli vystupuje z člunu Nany, kterou ostatní vyslali z Raily aby zjistila, jestli jsem jim zamluvil bydlení. Když jsem jí ujistil, že mají rezervovaných šest bungalovů, vrací zpět na Raily pro ostatní, takže za chvíli to na Ton Sai vypadá jak v české lezecké oblasti. Když se všichni ubytují, jde se doktor podívat na Marušku a zjišťuje, že to nebude nic vážného a doporučuje jí Paralen, od kterého nás ostatní zrazovali, že prý po něm měl někdo vysoké horečky a musel do nemocnice. Marušce ale pomohl, a tak se večer všichni scházíme v hospodě, objednáváme mraky ryb a piva k velkému zděšení příchozích zjišťujeme, že se tu neprodává žádná kořalka, protože majitel je nějaký muslim. A tak alespoň přináším zbytek Beefeatera, kterého jsme s Maruškou nevypili a který neuvěřitelně rychle sublimuje. Nakonec zůstáváme už jenom já, Monika, Zástěráci a Šnek s Kamilou, kteří předvádějí úžasné tance před barem. Pak to i my balíme a jdeme spát, protože ráno se jde lézt.
Čtvrtek 25.3. Postupně se scházíme opět v hospůdce, tentokrát na snídani, po které většina lidí vyráží do stěny. Zástěráci volí dlouhou cestu hned od hospody, ale jejich předpoklad, že nastoupí jinou cestou a pak přelezou do té správné, jim nevyšel, takže nakonec slaňují od prvního štandu. Ostatní se střídají na těch dvou "lehkých" cestách, které jsme lezli první den, a tak se jen bavím. Pak někdo přichází s nápadem, že v Ao Nangu se dají vypůjčit motorky, na kterých se dá dojet do národního parku s vodopády a cestou se ještě svézt na slonovi. Neváháme a přesouváme se do Ao Nangu. Vybíráme nejlepší půjčovnu, kde mají jakési skůtry, které půjčují za 150,- Bahtů na odpoledne. Jarda si chtěl půjčit shoppera, ale byl moc drahý a tak máme všichni stejné stroje. Za 30,- Bahtů nám paní klikou natankuje dva litry benzínu a můžeme vyrazit. Ještě pochopit systém poloautomatické převodovky a pak si už jen zvyknout na fakt, že v Thajsku se jezdí vlevo. Na rovné silnici to celkem není problém, ale když máte odbočit na křižovatce doprava, tak to je docela honička. Taky systém jejich značení nám je trochu nepochopitelný, takže jsme se na každé křižovatce ptáme na cestu. Když už to máme do cíle asi jen deset kilometrů, začíná pršet. Zajíždíme k prvnímu stavení se střechou a čekáme, až to přejde. Po chvilce už nás to nebaví a jdeme na průzkum k sousední chaloupce s verandou, která vypadá jako hospoda. Ale není to hospoda. Déšť trochu polevuje a my se chystáme k odchodu, když někdo zjistí, že jsme na malé krokodýlí farmě. Všichni se vracíme a za betonovou zídkou se opravdu válí krokodýl. Ale je k nám otočený ocasem a vypadá, že chcípnul, takže Radka nenapadlo nic lepšího, než ho za ten ocas zatahat. V tu chvíli má krokodýl hlavu na druhé straně a všichni s úlekem odstupují od bazénu. Opravdu velkolepá scénka. Když přijde místní borec a dráždí hadicí krokodýla, schovaného ve vodě vedlejšího bazénku, již všichni chápeme, že ačkoliv krokodýli vypadají na první pohled hrozně klidně a neškodně, dokáží být neuvěřitelně rychlí a nebezpeční. Už skoro neprší, a tak se dohadujeme, jestli pojedeme dál nebo zpátky, protože se lehce ochladilo a v mokrém tričku to na motorce asi nebude ono. Většina chce dál, a tak vyrážíme. Když po pár metrech začíná opět pršet, otáčíme to a vracíme se zpět. Postupně se nám všichni ztrácí, takže nakonec jedeme jen já s Maruškou a doktoři. Cestou se několikrát ptáme na cestu, jednou se musíme několik kilometrů vrátit, ale nakonec za ohromné průtrže mračen dojíždíme do půjčovny první. Vzápětí za námi přijíždí Zástěráci a všichni jsme totálně mokří. Naštěstí je přímo v půjčovně prodejna hadrů, takže holky si kupují šaty a všichni velké šátky, do kterých se přikrývají. Na druhé straně ulice je krámek, kde mají levnou whisky značky Black Cat, kterou si v sousední restauraci ředíme čaj. Když nám přináší teplou polévku, už je nálada veselejší a všichni hodnotí výlet jako velice úspěšný. Postupně se v hospodě scházíme všichni v barevných thajských šátcích a je na nás úžasný pohled. Když dojíme a dopijeme, bereme první loď a jedeme zpátky na Ton Sai a všichni už se těšíme večer na rybu. Znovu a znovu probíráme v hospůdce dnešní zážitky a už se těšíme na zítřek.
Pátek 26.3. Vstáváme brzo ráno, protože si chci vylézt tu dlouhou cestu, co nestrefili Zástěráci. Bez snídaně míříme rovnou k nástupu, kde už ale je někdo před námi. Na druhém fousu visí v 6b+ nástupu na druhém konci nějaké děvče a zdá se, že to nebude zadarmo. Po chvíli ji borec spouští na zem, a tak my můžeme nastoupit. Doufám, že to přelezu. Cvakám první nýt a zjišťuji, že je to dost do kopce a lepší chyty jsou více vpravo, kde je ale zase větší převis. Nechce se mi, ale vyvěšuji se ruce a traverzuji doprava, kde je docela dobrá kapsa na jednu ruku. Zvedám se přes převis, cvakám další nýt a zjišťuji, že vodorovné díry moc neberou, a tak si sedám do nýtu. Jelikož žádné další chyty jsem neobjevil, dávám do jedné z děr žábu a bolestivě překonávám obtížné místo. Pár kroků doleva ke krápníku a štanduji. Maruška sice několikrát sedí, ale nakonec ke mně dolézá, takže můžeme pokračovat dál. Teď by mělo následovat jedno místo za 6a+, ale ani mi to nepřišlo, protože jak jen to jde, nalézám na krápník a tady už mi to připadá snadné. Několik metrů po polici doprava ke štandu a už opět dobírám Marušku. Po několika krocích padá a nějak se jí nechce nahoru. Pak přeci jen dolézá, ale nevypadá moc dobře. Zřejmě jí včerejší výlet k uzdravení příliš nepomohl. I přes její ujišťování, že mě sice bude jistit, ale ať lezu tak, jako kdybych lezl sólo, to nevzdávám a pokračuji dál. U nástupu se objevují Vopatovi a lezou za námi. Nádherná délka v dírkách a kapsách s rozhledy na moře mě povzbuzuje k dalšímu lezení. Maruška vypadá, že po každém kroku bude zvracet, ale nakonec ji přemlouvám a pokračuji dál. Opět fantastické stěnové lezení. Když v jednom místě docházejí chyty na stěně, stačí udělat rozpor a přelézt pár metrů po krápníku a pak se do stěny opět vrátit. Fantastické kroky 100 m nad kokosovými palmami a mořem. Ale Maruška už toho má opravdu dost, a tak poslední kratší délku vzdáváme a postupně slaňujeme dolů. Dáváme si snídani a jelikož ostatním nevyšel výlet lodí, jdu s Hoffmanama lézt na Phra Nang. Nějak se nemůžeme podle průvodce zorientovat, a tak nalézám v jakési jeskyni do jedné cesty, která vypadá rozumně. Mělo by to být 6a+, ale je to lehčí, za to však hrozný humus. Cesta vedle už vypadá lépe, ale je dost olezená. Po přelezení obou cest mám pocit, že jsme spíš horníci než lezci podle toho, jak vypadáme, a tak jdeme radši kousek vedle, kde to vypadá čistější. Zuzka vyvádí jednu cestu, kterou později identifikujeme jako 5, akorát že v průvodci ji píšou jenom se smyčkami a ve skutečnosti už je vynýtovaná. Ještě by tu mělo být jedno vynýtované 6a, ale tam jsou pro změnu pouze smyčky, protože nýty patrně urezly, takže to balíme a já nevrhuji projít jeskyní na Raily. Sice nemáme čelovky, ale ono to nějak půjde. Kousek cesty se v úplné tmě plížíme po čtyřech, až Zuzka nachází bambusový žebřík, po kterém se dostáváme trochu na světlo, takže za chvíli jsme na druhém konci jeskyně. Slaňujeme pod Thailand Wall a scházíme na pláž. Bereme si loďku a vracíme se na Ton Sai. Večer opět společná večeře a již téměř pravidelný deštík.
Sobota 27.3. Hned po snídani jdu na Raily koupit lístky na autobus, protože odpoledne se chceme přesunout do Bangkoku. Jeden stojí 550,- Bahtů a měli bychom jet autobusem třídy VIP. Vracím se na Ton Sai, kde balíme věci a v poledne už marně sháníme loď, která by nás odvezla do Krabi. Nakonec stopuji loďku do Ao Nangu. Poslední pohled na Ton Sai a za chvíli už sedíme v taxíku, který nás má odvézt do Krabi. Ještě jednou projede celý Ao Nang, jestli třeba někdo nechce přistoupit a pak už jedeme opravdu správným směrem. Je opět neskutečný pařák a my hledáme cestovku, odkud nám má jet autobus. Když ji konečně nacházíme, necháváme zde batohy a jdeme do města. V italské restauraci si dáváme ledovou kávu a oběd, ještě se chvíli couráme po trhu a pak už jen čekáme na náš autobus. Přijíždí normální autobus do Surathani a to prý je ten správný, který nás doveze k našemu VIP. Nejsme z toho nadšení, ale jelikož nevíme, kde ono město leží, nastupujeme a v 16.00 hod vyrážíme. Do Surathani dorážíme již za tmy, protože to byl docela kus cesty. Navíc řidič byl zřejmě nějaký nervák, takže neustále troubil na všechny auta kolem, zejména ty, co předjížděl. Kupujeme si sendviče a vodu a přesedáme do VIP busu. Je zde jenom 36 míst, takže sedačky se dají sklopit skoro do vodorovné polohy a my můžeme spát. Ještě jednou v noci stavíme u zdejšího motorestu a pak opět spíme.
Neděle 28.3. Ráno v 5.00 hod vystupujeme z autobusu na Khao Sun Road a přemýšlíme, kam půjdeme do hotelu. Odchytává nás nějaký borec s Tuk Tukem a doporučuje nám Nice Palace Hotel. Nic nám to neříká, ale jedeme s ním. Když už jedeme docela dlouho, dochází nám, že ten hotel asi nebude na Khao Sun Road, kde jsme chtěli zůstat, ale už se nedá nic dělat. V recepci domlouvám cenu za 880,- Bahtů do pondělka do rána a jdeme se na pokoj ještě trochu vyspat. Zapínáme klimatizaci a spokojeně usínáme. Asi v 8.00 hod se probouzíme, jdeme na snídani a poté jedeme taxíkem ke královskému paláci. Cestou se s taxíkářem domlouvám, že zítra by nás zavezl na výlet na krokodýlí farmu. Zastavuje nám u paláce a odjíždí. Je neskutečné vedro, typuji tak 45 °C na sluníčku. Platíme vstup do chrámu, ale Marušku tam nechtějí pustit, protože má pantofle a přes ramena jen šátek. V půjčovně vyfasuje gumové botičky a košili a pak teprve můžeme dovnitř. Je to nádherná podívaná, fotím skoro každou stavbu, ale to vedro je úmorné. Za chvíli už Maruška vyhrožuje, že se někde složí, jestli nedostane napít, a tak jdeme do bufetu. Za dva kopečky zmrzliny platím 160,- Bahtů, což mi vyráží dech, ale nebyla špatná. Obcházíme ještě zbytek staveb v areálu královského paláce, ale Maruška je zjevně na dně, a tak vracíme košili a botičky a přecházíme k dalšímu chrámu, tzv. spícího Budhy. V hlavním chrámu je socha ležícího Budhy, který je asi 50 m dlouhý, u hlavy je vysoký asi 12 m, a je celý pozlacený. V okolních menších chrámech je spousta menších Budhů a dalajlámů. Ale už toho začínáme mít dost, a tak opouštíme komplex chrámu a míříme k řece. Zde si najímáme loď a vydáváme se na hodinovou projížďku po zdejších kanálech. Část Bangkoku totiž stojí jako Benátky na dřevěných kůlech a jediný přístup sem je lodí. Některé domy však stojí na pevnině a pouze jeden ze vchodů mají k řece. Je to spíš špinavá stoka, takže mě překvapuje, když plujeme kolem koupajících se dětí. Já bych se bál strčit do té vody i ruku, abych náhodou něco nechytil, ale jsme moc zhýčkaní. Po projížďce se cítíme poněkud ochlazeni, a tak jdeme k prvnímu tuc - tucu a snažím se řidiči vysvětlit, že chceme nakoupit nějaké suvenýry a ať nás tedy odveze někam na tržnici. Místo toho stavíme před luxusním krámem, kde si bohatí turisté mohou v klimatizovaných místnostech nakoupit různé drahé kameny ve zlatě a stříbře. Vysvětluji řidiči, že to není to pravé, co hledáme, a tak nás veze jinam. Ale opět stojíme před snobským obchodem, kde by nás zruinoval nákup jednoho prstenu. A tak si bereme taxíka a vracíme se zpět do hotelu, kde máme turistického průvodce po Thajsku a kde se dočítáme, že o víkendu se koná obrovský trh, který se jmenuje čatučak. Jelikož už jsou tři hodiny odpoledne, sedáme do prvního tuc - tucu, který nás doveze až před tržnici. Ta se rozkládá na ploše asi deseti hektarů, kde je nějakých 5 000 stánků. Dá se zde koupit prakticky vše - od zeleniny, přes ryby, drůbež, keramiku, oblečení, ale i suvenýry. A tak procházíme od jednoho stánku k druhému a co nás zaujme, to kupujeme, protože vrátit se k tomu samému stánku je prakticky nemožné. Po dvou hodinách už toho mám plné zuby, a tak si stopujeme taxíka a vracíme zpět do hotelu. K večeři si dáváme kachnu na čínský způsob a celkem brzy uléháme do postele.
Pondělí 29.3. Na poslední den v Thajsku jsme si naplánovali výlet na krokodýlí farmu. Od rána prší, takže je docela příjemné chladno. V 9.00 hod nastupujeme do taxíku a snažíme se prodrat ven z Bangkoku. Chvíle čekání v koloně aut vyplňujeme konverzací s řidičem o všem možném. Vystupujeme před vchodem do ZOO a už se těšíme na krokodýly. Jsou jich tu stovky, rozděleni do jednotlivých ohrad podle druhu a stáří. Vypadají hrozně líně, ale když jim Maruška hází koupené žrádlo, tak se přeci jen hýbou. Mezi bazény jsou vytvořeny jakési potoky, ve kterých pozorujeme veliké ryby se zploštělou hlavou. Pak přicházíme do obrovské haly, kde se pěstují orchideje. Má jenom strop, kde je umístěn zavlažovací systém, stěny nejsou potřeba, protože tepla je všude dost. Procházíme se mezi nádherně kvetoucími květinami a obdivujeme jejich úžasnou pestrost a barevnost. Nakonec si Maruška vybírá jednu ryze thajskou, která se u nás nedá koupit, a tu kupujeme. Jelikož dostáváme hlad, dáváme si v bufetu polévku, ve které plavou nějaké masové knedlíčky. Ty jsou však dost tuhé, takže jimi Maruška nakrmí zdejšího pejska. Posilněni přecházíme k jakému si hřišti, kde se má konat nějaké představení. Sedáme si na tribunu a čekáme, co se bude dít. Na začátek vystupuje kouzelník a předvádí své umění. Po něm začíná sloní show, ve které nám je předváděna jakási sloní historie Thajska. Na začátku tu byli volně pasoucí se sloni, které domorodci chytali a využívali na práci, v době války sloužili sloni místo našich koní a v současné době jsou využíváni hlavně pro obveselení turistů. Nejvíce toho využívali Japonci, kteří se s každým slonem chtěli nechat vyfotit. Po odchodu ze ZOO si myslíme, že už jedeme zpět do hotelu, ale není tomu tak, neboť stavíme o kousek dál u nějaké thajské vesnice. Po zaplacení vstupného můžeme shlédnout jakousi show pro turisty, ve které nám je ukazován thajský folklór, národní sporty a podobně. Po skončení představení už opravdu jedeme zpět. V hotelu si dáváme poslední jídlo, bereme si batohy a míříme na letiště. Naposledy se loučíme s řidičem taxíku a už jsme opět společně se zbytkem party. U Malevu zjišťujeme, že nás odbaví nejdříve ve 20.00 hod, a tak jdeme do bufetu na něco dobrého. Poslední ovocný salát a za chvíli už jsme v tranzitu. Zde utrácíme poslední Bahty za whisky a colu, kterou společně popíjíme. Ve 23.15 hod opravdu startujeme a vydáváme se na cestu k domovu.
Úterý 30.3. Jelikož letíme celou dobu v noci, skoro celý let jsme prospali. V Budapešti přistáváme v 6.00 hod místního (jak jsme zde zjistili už letního) času. Dvě hodiny se flákáme po tranzitu, abychom si zkrátili čekání na linku do Prahy, která odlétá v 8.15 hod. Letíme na čas, a tak v 9.20 hod přistáváme v Ruzyni na letišti. Vzájemně se loučíme a každý se vydává ke svému domovu. Aby se nám nestýskalo, tak se ještě domlouváme, že až budou fotky, tak se všichni sejdeme u Vopatů.

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz