Žďárské vrchy + Moravský kras

1.-5.4.1999
Autor: Milan Svinařík

Čtvrtek 1.4.1999
Ve čtvrtek jsem pětkou vyrazil do Chomutova. Tam mě naložil na nádraží Kozlík s Leošem. Je poměrně pozdě a my vyrážíme na dlouhou trasu na Vysočinu. Kozlík řídí jako ďábel, a tak kilometry rychle ubíhají. Máme pohodlí. Jsme ve Felícii jenom tři. Kolem desáté večer jsme chytili zácpu na dálnici za Prahou. Asi hodinu jsme popojížděli krokem. Pak jsme sjeli na 134. km z dálnice D1 na okresky a po nich míříme na Ždár nad Sázavou. Pak kličkujeme jasnou, měsícem osvícenou krajinou, kde na několika kopečcích bíle září zbytky sněhu. Dorazili jsme do centra lezení Ždárských vrchů do obce Křivánky. Odtud jsme se vydali k obci Milovy, na jejímž okraji jsme zabivakovali. Ulehli jsme kolem půlnoci na trávě za jakousi chatou.
Pátek 2.4.1999
Už kolem páté se všichni vrtíme ve spacáku. Je zima a všude okolo je jinovatka. Asi nás přetáhl ranní mrazík. Nicméně vstáváme až o osmé a po snídani vyrážíme přes palouk na Čtyři palice. Vzápětí jsme si to rozmysleli. Je jasný den a skály jsou orientované na západ. Takže tam chceme jít odpoledne. Vracíme se k autu a vyrážíme na Drátník. Přes Křivánky jedeme do obce Blatiny. Odtud je to už jen pár set metrů do kopce podél lesa ke skále, která se tyčí rovněž západním směrem nad své okolí. Je to spíš polověž a na Z spadá až 35 m vysokými stěnami. Celá se dělí na Sokolí stěnu, Šedou stěnu a Orlí stěnu. Na východní stranu je to hrozně zarostlý a položený. Z vrcholu je překrásný výhled na okolní krajinu, která je jak z Ladových obrázků. Jsme nadšeni tou scenérií a po nutném odskočení se hned pouštíme do lezení. Na seznámení vyvádím na Sokolí stěnu Schody II. Zezdola to nevypadá, ale jsou to opravdu schody. Sokolí stěna je naším hřištěm až do pozdního odpoledne. Pak Leoš vyvádí cestu Petr IV. To už začínáme tušit, co se nám později potvrdilo. Tak úžasný madla nejsou ani na umělé stěně. Materiál je jemnozrnná ortorula, velmi pevná, ze které jsou vymodelované superanatomické čapáky téměř všude, kam se natáhne ruka a na tření to drží jako přibitý. Začínáme si lebedit. Mimo nás tu leze párek milenců a dva klasici se svou vnučkou. Kozel vyvádí cestu Otoman IV, kde je pěknej čapákovej převis. Kocháme se probouzejícím se jarem a lezeme jednu cestu za druhou. Já vyvádím pěknou plotnu Šerif IV-V. Jištění je tu kruhama a nýtama v rozumné vzdálenosti. Sem tam se velmi uplatní friendy a vklíněnce. Vpodstatě je to lepší než Frankenjura. Leoš pak natáhl přímou variantu Var. Sokolí VI+, což nás trochu v závěrečném převisu vytahalo. Kozlík to raději lezl normálně traverzem vpravo. Kozlík je na řadě a vyvádí dlouhou cestu Starosta III-IV. Já si pak vychutnávám lezení na hraně v cestě Pavel IV+. Leošovi to nedalo, a tak si naběhl do první těžké cesty se dvěma převisy. Cesta Smetákův strop V+ se mu stala osudnou. Dost se potrápil v nástupu v doškovitě vrstvené skále a pak v závěrečném stropu. Kozlík to odskákal ještě víc a zůstal viset na polici pod převisem, odkud pak slanil. Ty čapáky v horním převisu však stály za to. Přesouváme se na Orlí stěnu, na kterou já vyvádím kolmou, velmi dlouhou a superčapákovou cestu Orlík IV. Mezitím přišli s horním lanem trénovat dva kluci, se kterými jsme se dali na vrcholu do řeči. Pozvali nás k sobě do hospody do Kadova. Další cestu vyvedl Leoš, a to Mechař IV. Trochu si to komplikoval ve výlezu a nevěděl, jestli vpravo či vlevo, a tak to natáhl přímo. Kozlík už to zabalil. Já jsem vyvedl poslední cestu toho dne, údajně jednu z nejhezčích na Vysočině, Rorejs V. Málem jsem se zapráskl do těžké přímé varianty. Od posledního kruhu to bylo úžasně kolmé v ohromných chytech, ale už i v nich mi docházelo máčo. Pojistil jsem se friendem a exponovanou stěnou jsem šikmo vpravo dolezl na vrchol. Je toho akorát dost. Máme ruce jak opičáci, stmívá se, je kolem půl osmý. Kozel je už připraven vyrazit do hospody. U auta plníme naše scvrklé žaludky ze svých zásob a pak úzké silničce se pouštíme směr Kadov. Silnička se změnila v neprůjezdnou polňačku, a tak se vracíme a přes Sněžný dorážíme do hospody v Kadově. Je to místní začouzená "paluša" a dost plná. Ti dva kluci si přisedají k nám a dáváme se do plodné debaty. Tomáš je přímo z Kadova a René je ze Ždáru. Nabídli nám nocleh v maringotce a navíc Leoš vysomroval zadarmo průvodce. Nejdřív diskutujeme o lezení, pak s přibývajícím alkoholem o politice, až nakonec řídíme zeměkouli. Kluci nás zavedli do maringotky a odešli domů. Spíme v teple na palandách. Štěstí nám přeje.
Sobota 3.4.1999
Ráno se vzbouzíme tradičně o osmé. Je mi blbě po včerejší kožbě. Jsme v areálu JZD vedle kravína. Fotíme rezaté kombajny a po snídani vyrážíme do místního krámu pro minerálku a jiné drobnosti. Naším cílem dnes jsou Čtyři palice. Autem dorážíme do obce Milovy a parkujeme na louce u lesa. K lesu vede pěšina. My se však vydáváme dle svého uvážení, abychom se velikým obloukem vrátili na tuto pěšinu. Ta nás dovedla pod kolmé, 40 m vysoké skály, jejichž horní třetina je uzavřena střechovitými převisy. Člověk by nečekal, že všechny cesty se pohybují kolem obtížnosti 4+. Vzhledem k tomu je tu kolem 50 lidí s dětmi a psy. Lana ovíjejí skálu metr vedle metru. V některých nýtech jsou dvě expresky pro dvě různá družstva. Takovej mumraj jsem ještě neviděl. Cesty jsou nahuštěny jedna vedle druhé a není problém přelézt z jedné do druhé. Kozel z toho davu kolem není vůbec nadšený. Leoš se pouští do první cesty Švihák IV+, která je momentálně volná. Člověk musí lézt totiž to, co je zrovna volné a ne to, co chce. Opět se potvrdily superčapáky jako na Drátníku. Na vrcholu je krásný rozhled a teplíčko od slunce. Je mi mdlo po včerejšku a chce se mi spát. Další na řadě jsem já. Jako ve snách jsem vyvedl Korsiku IV. Mám potíže s koncentrací. Cesty jsou krásně vyhřáté a pohodové, že bych na nich usnul. Lidí přibývá a volná cesta pro Kozla je Heřman IV+. Kozlík musel zabojovat v menším převísku a výlez po oblinách byl taky zajímavej. Lidí stále přibývá a shora to vypadá jak utečenecký tábor. Leoš vyvádí krásnou exponovanou cetu Riviéra III, kde v horní části jsou krystalové pásy biotitu a vzdušný traverz. Litujeme, že s námi nejsou holky. Ty by si tu krásně zalezly. Já si vyvádím cestu přes superčapákovej střecháč Raketa IV+. Daly by se tu nafotit super záběry visu za jednu ruku, nebeské paty a podobné blbosti. Taková madla to jsou. Na vrcholu se občas sešlo tolik amatérů, že se divím, že nikdo nespadl. Občas jsme jim radši poradili, jak se přivázat. Lidí už je tu tak kolem 80, a tak se přesouváme na Devět skal. Auto parkujeme v Křivánkách u hřbitova, čehož později litujeme. Mohli jsme jet ještě asi 2 km k lesu. Šlapeme po značce až do lesa. Jsme zmoženi a osvěžujeme se sněhem, který se tu ve stínu drží. Cesta stoupá do kopce. Po levé straně míjíme Bílou skálu, která je zakázaná. Pak okukujeme skály podél cesty, které jsou většinou nepříjemně zelené. Docela zklamaní tou zeleninou dorážíme až na nejvyšší vrchol Devět skal. Rozhled tu zaclání v několika směrech vzrostlé stromy. Je tu dost lidí, turistů. Taky tu leze pár lezců na menší skalky. Když už jsme tady, tak Kozla hustíme do cesty Lázeňská IV+ na Trůn. Byla to dost těžká cesta po samých oblinách a Kozel to odtrpěl na první statečně až nahoru. Málem hodil pod druhým nýtem podlahu. Mně se to líbilo, konečně jsem si zandal pořádné žáby. Máme hlad a žízeň. Přesouváme se ve večerním slunci zpět k Bílé skále. Ta je ze tří stran silně zelená, ale jedna boční strana je extrémně převislá a čistá, a tak když už jsme tady, tak Leoš vyvádí silně výživnou převislou stěnu Podzimní večer V+. U nás by to bylo poctivé 6+. Už nástup byl silně tahavý a pak po čapákách, ale ve velkým převisu. Mně se to pořilo lézt v kuse. Kozlík těsně pod výlezem vypadl, ale zdolal to. Máme toho plné zuby. Hlad trápí nás. Přesto jsem se pustil do cesty hned vpravo Vší silou V. Silně převislým nástupem s kyselým cvaknutím prvního nýtu jsem se vytahal. Tak sedím v nýtu a pozoruji jeho rezatý dřík. Chci ho pojistit trojkou friendem, a tak ho dávám do mělkého véčka. Na první dva záškuby drží. Nakukuji do véčka a vší silou trhám za friend. Ten vylít a dal mi úžasnou pecku pod nos do horního retu, kterej mi rozsekl. Asi centimetrová jizva spustila krev. Zuby vydržely. Spouštím se otřesen dolů a výstup dokončuje Leoš s úporným bojem v zeleném výlezu. Opravdu dost kyselá cesta. Kozel mi půjčil flastr. Trochu to zaschlo, a tak dolézám cestu za Leošem a slaňuji z rezatýho řetězu dolů. Takže první krev na našem zájezdu. Je zima a stmívá se. Je kolem půl osmé. Celý den jsme nejedli, a tak pospícháme do hospody. V hotelu ve Sněžném jsme se bohovsky najedli a pak jsme vyjeli k Leošovým rodičům do Býšovce. Tam jsme dorazili kolem desáté. Přivítali nás velmi vřele a hned do nás začali hustit maso, pivo a kořalku. Leošův tatík se vzbudil a přisedl k nám. Začal hlásit samý frky a mně se huba mohla rotrhnout. Venca (švára Leoše) mi notně doléval. Dlouho do noci s námi poseděli obě Leošovy sestry, jeho máti, švára, tatík a v závěru i Jarda, který se vrátil s hospody. Jeden po druhém odpadávali. Leošova máti začala zpívat a zasedla si na Kozla. Slivovici vystřídala vodka, a to už jsem se klidil nahoru spát. Tatík s máti pak měli ještě ostřejší výměnu názorů, ale to už jsem usínal na podlaze. Spacák ani karimatku jsem nestačil rozbalit.
Neděle 4.4.1999
Ráno je kruté opilcovo. Beru karimatku a spacák a jdu to dospat na dvorek na čerstvý vzduch. Venca brzo ráno vyrazil autem pro pivo. Leošův tatík na mě pustil jejich čoklíka, a tak jsem se vzbudil s olízanou hlavou. Kozel vstal ještě později než já a vypadal jako čert. Celá jejich rodina z naší kocoviny měla prču. Do oběda jsme sledovali, jak opravují malý kultivační traktor. Na oběd nás nacpali kachnou se vším všudy. Kolem půl druhé jsme se konečně vysvobodili z jejich pohostinného sevření a pokračovali jsme do Moravského krasu. Je vedro. Po úzkých silnicích proti nám proudí davy motorkářů. Ani nevím, kudy jsme jeli. Nejdřív jsme okukovali Býčí skálu. Nic moc. Všude tisíce turistů. Jedeme přes Blansko do slepého údolí. Musíme se vrátit a oklikou se dostat do vesničky Sloup. Je pozdní odpoledne. Kozel jde spát. Je vynervenej z jízdy (málem kolize s autobusem) a z včerejší pijatyky. Zdejší skály vypadají na pohled krásně. Přímo u vesnice, veřejné WC, hospoda, bivak na hřišti. Taky je tu podle toho plno. Jdeme okouknout masívní věž u silnice zvanou Hřebenáč. První cestu vyvádí Leoš, Západní V, údajně z roku 1600. Něco tak hnusně uklouzanýho není ani v Srbsku. Hotová záchodová porcelánová mísa. Oba dva jsme dobruslili k vrcholu náležitě zhnuseni. Já si vyvádím cestu, kde dominuje spára, Severní hrana V. Naštěstí už to není tolik ojetý, ale stále nic moc. Začínáme tušit, že to nebude naše hobby. Leoš se pak vynervil na cestě Cesta cvoků IV+ , což je jednokroková varianta normálky. Tak vyklepanýho jsem ho už dlouho neviděl. Opět zrcadlo místo skály. Místní začátečníci zde trénují s horním lanem o stošest. Já pak vyvádím technicky velmi vydatnou cestu Celofánův odkaz V+. Takové balancování na hraně po šikminách, nic moc jistýho, ale pěkný. U nás by to byla poctivá šestka. Leošovi se to taky líbilo. Leoš si pak vyvedl přes madla mírně převislou Gravitační V. Hned vlevo jsem na závěr rychle přelezl cestu podobného rázu Pa-Pu 6 RPOS. Zdejší klasifikace jim osciluje. Jednou je to lehký, pak zase těžký. Tahle byla zrovna lehká. Kozlík se na nás přišel podívat. Je pěkně vyspalej. Opět máme kolem půl osmé večer a my jdeme ze skal jako poslední. Všichni se někam vytratili. Na parkovišti u auta vařím čaj a večeříme. Leoš šel rušit idylku přes potok k ohni k nějakým Pražákům. Údajně jeden Angličan a dvě Češky. Po hodině od ohně odešli. My se tam jdeme rozvalit na louku. Usínáme po oblohou plnou hvězd.
Pondělí 5.4.1999
Ráno je Velikonoční. My však pomlázku nemáme. Kozlík má v plánu jít na prohlídku jeskyně, my s Leošem jako první nastupujeme do skal. Tentokrát obléháme tři věžky ve svahu nad potokem, Otec, Matka a Syn. Já vyvádím pěknou, leč silovou cestu v údolní stěně na Matku se stejným názvem Matka V+. Vůbec mi to lezení nejde, zbytečně se v tom tavím a dlouho hledám směr cesty. Leošovi se nepodařilo vyndat jedničku frienda, a tak pro něj slaňuji. Ze slanění jsem ho vyndal po úporném boji. Pozoruji velkou skupinu hodovníků, kterak koledují v restauraci na parkovišti pod námi. Leoš pak vyvedl ne zrovna pěknou a navíc lámavou cestu na Otce se stejným názvem Otec IV. K prvnímu nýtu to bylo kolem osmi metrů. Já jsem utrhl velký chyt. Nedalo mi to, a tak jsem zkusil vyvést cestu Hrana V na Matku. Včera v tom dlouho viselo nějaké družstvo a už vím, proč. Tato historická cesta z r. 1942 od členů KČT je na písku poctivý VIIb. Byly to pěkný tvrďáci. První nýt je až v osmi metrech, a tak jsem poctivě ovazoval blízký strom. Nejdřív jeho kmen a pak větev. No hrůza. Balíme to a přesouváme se ke stěně nad Poustevnou. Ve skalách už lezou nějaké dívky z party, co spala na tribuně. Tamní hoši je již vyšupali. Z kopců se ozývá zpívání opilých koledníků a zpoza blízkého rohu se ozývá blití. Leoš si vybral dlouhou linii s názvem Bohouš V+. Plných 25 m kolmého lezení s klíčovým traverzem uprostřed. Tam si trochu postál a pak to dal. Ani to nebylo moc ojetý, nebo jsme už zvykli. Po dohodě to balíme a jedeme na Holštejn podívat se na nejtěžší cesty v republice. Jsou to úžasný převislý břicha a bolí za krkem jen to pozorovat. Nedovedu si představit to lezení. Ještě chvíli okouníme vedle na skalách a pak vyrážíme domů. Na dálnici před Prahou jsme zase chytli zácpu. V Praze u hlaváku mě kluci vysadili a já jsem pokračoval vlakem do Plzně. Doma jsem v magických půl osmý večer.

Fotogalerie: Žďárské vrchy + Moravský kras

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz