Klasické cesty na Velkou Ostrovskou stěnu

15.6., 22.6.2002

Autor: Jířa Šťastný

 

Nevím, pokolikáté už stojím pod Velkou Ostrovskou stěnou a obdivuji ty nádherné linie cest, na které asi nikdy nebudu mít, když mě napadá, že bych si mohl alespoň vylézt některou z lehčích cest, které tu vedou. Podle průvodce to jsou: Sokolík VI (od Budína z roku 1965), Cesta velké lásky (od Tschunkeho z roku 1967), Obezita hrozí VI (od Matrase z roku 1969) a Zelený čtvrtek (od Karla Běliny z roku 1983). Poslední jmenovanou cestu jsem už lezl vloni a musím říct, že cvaknout druhý kruh je celkem infarktový zážitek.

Letos tedy mířím do levé části stěny, kde mají společný nástup Cesta velké lásky a Sokolík (v průvodci obojí s hvězdičkou). Nastupuji po hraně, pak přechod doprava do sokolíku a jím na vrchol přílepku. Zde se cesty dělí, dávám tedy druholezcům vybrat. Volba padá na Cestu velké lásky, a tak začínám traverzovat celou stěnou doprava. Uprostřed traverzu jsou velké hodiny, které mám ovšem u nohou, takže není až tak jednoduché je provázat. Zdařilo se a dalším traverzem dolézám ke spáře v pravé části stěny, kde je první kruh. Při dobírání Marušky si prohlížím spáry nad sebou a musím říct, že odsud nevypadají zadarmo. Pro jistotu dávám ještě nad kruh smyčku a sokolíkem dolézám na konec první spáry. Teď je potřeba přelézt do té vedlejší, která bere také na sokola, ale stejným směrem. Naštěstí je v ní vevnitř ukrytý dobrý chyt, takže bez problémů přelézám a valím výš. Procvakávám fixní smyčku, přidávám ještě jednu a přecházím doprava do stěny. Tou už bez problémů dolézám na vrchol. Když si vybavím, s jakým vybavením to tenkrát lezli, tak v duchu smekám klobouk.

Příští víkend jsme opět v Ostrově, a tak vzhůru pod Ostrovskou. Tentokrát nalézám v pravé části, kde začíná Obezita hrozí. Namísto abych šel spíše nahoru a pak traverzoval ke kruhu, to k němu hrnu šikmo, čímž si způsobuji horké chvilky hned na začátku. Od kruhu pokračuji traverzem za hranu. Chyty nic moc, navíc mírně v převisu a ke spáře pořád daleko. Svinča s LeTošem sedí o kousek dál u kruhu Cesty velké lásky a čekají jak supi, kdy vypadnu a mohutným obloukem zmizím za hranou. Z posledních sil dělám na hraně ještě jeden krok nahoru a z lepšího chytu dosahuji do spáry. To je úleva, visím za žáby a vydýchávám ten "šestkový překrok". Zandávám pochybné smyčky a valím sokolíkem ke kruhu. Konečně jsem u něj a při dobírání Marušky mám čas si to promyslet. Asi jsem to šel příliš nízko. Maruška to tedy zkouší o něco výš, ale taky se na to příliš netváří. Pokračuji traverzem od kruhu zpět za hranu a snazším terénem dolézám na vrchol. Pak ještě házím lano Matějovi a Svinčovi s LeTošem. Každý zkouší od prvního kruhu traverzovat v jiné výšce, ale nikomu to za šest nepřipadá. Asi byla tehdy jiná doba a tvrdší klasifikace. Nebo jsme na klasické cesty už příliš změkli my?

Do třetice vyráží Svinča v neděli na poslední z vybraných cest: Sokolík. Nebyl jsem u toho, ale podle jeho slov ten sokolík vůbec nešel lézt na sokola, čemuž odpovídaly jeho "orvané" ruce, jelikož to celé lezl jako spáru. 

Jsem rád, že už vím, jaké jsou ostrovské klasiky a myslím, že kromě Cesty velké lásky ty ostatní už asi nikdy nepolezu.

 

Fotogalerie: Klasické cesty na Velkou Ostrovskou stěnu

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz