Seewandklettersteig

„Do smrti, která přijde za chvíli,

nás sem už nikdy nedostanou!“

Broněk Bandas

Tenhle zápis je ve vrcholové knize Seewandklettersteigu a  musím přiznat, že to bylo to, co nás nejvíc zaujalo v článku  „Seewand – výzva pro zkušené“, který přinesl Bery. Zajímavá byla i klasifikace D/E. Nejtěžší v rakouské stupnici. Domlouvání bylo rychlé. Jedeme na týden do Mrtvých hor ( Totes Gebirge ) a dovolenou zakončíme na břehu  jezera Hallstatt : k nástupu výše zmíněné cesty je to  od parkoviště necelá hodina cesty.

Po propršeném týdnu v horách jsme  s radostí uvítali piknikovou louku  u městečka  Hallstatt.  Stříšky, stoly, lavice, venkovní gril, ranní koupání, splachovací záchod, umývárna ! Prostě komfort. Jen počasí nám stále nepřálo. Byl poslední den před odjezdem. Češi z Jablonce, kteří bydleli kousek od nás v karavanu přišli z města s dobrou zprávou. Celý den má být hezky a ve městě probíhají oslavy padesáti let od založení místní Horské služby. Hudba, opékání klobás, ukázka záchrany vrtulníkem – to všechno jsme slyšeli při spěšném sbírání batohů a přezouvání. Ještě prohodit pár vtipů na téma : „Jestli poletí vrtulník do stěny, tak zachraňují nás“ a už stoupáme po značené cestě. Za třičtvrtě hodiny stojíme zpocení pod 850 m vysokou, místy kolmou až převislou stěnou. Je deset hodin , vyrazili jsme dost pozdě, ale cesta i se sestupem by nám měla trvat maximálně sedm hodin a počasí se opravdu zlepšilo, takže to zkusíme.

U skály seděli muž a chlapec. Pozdravil jsem a oni česky odpověděli. Prý zkusili pár desítek metrů a pak se radši vrátili, protože jim výstup přišel moc těžký. Ve stěně, asi  sto metrů nad námi byla celá skupina lidí  a zdálo se, že stojí na jednom místě. O nich věděli jen to, že se jedná o Angličany a jedna dívka prý byla vysílená už na nástupu. Začali jsme stoupat, ale za chvíli celé naše družstvo zůstalo stát a poprvé nás zamrazilo.

Dva muži a dívka navázaná na lano. Snažili se sestoupit po šikmé rampě. Dívka byla zřetelně vyčerpaná nejen fyzicky, ale i psychicky. Zatímco starší muž jistil, mladší  jí postupně násilím uvolňoval ruce z lana a nohy ze stupů, přemísťoval je níž a tímto způsobem sestupovali. Nakonec se všichni bezpečně dostali dolů, ale náš časový plán dostal první vážnou trhlinu.

Po hodině lezení v kolmé a dost vlhké skále mě podruhé zamrazilo. „Ta se zabije! Ta se určitě zabije a ještě mě vezme s sebou!“, volal na mě Bery. Dostihli jsme další skupinku. Mládenec a dívka. Jí nezbylo v prstech ani tolik síly, aby se mohla přidržovat fixního lana a tak do něj zaklesávala celá předloktí! Vypadalo to velmi směšně, ale nikdo z nás by se nesmál ani kdyby to nebylo v kolmém skalním výšvihu. Počkali jsme až  se ten zoufalý průvod dostal na šikmou rampu a dolezli jej. Pod námi tři sta metrů stěny a nad námi ještě pět set. Chlapec nás ujistil, že dobře ví kam lezou, mají dost pití a energeticky vydatného jídla a po krátkém odpočinku se vydají dál, kde na ně čekají kamarádi.

Čekající anglické kamarády jsme dolezli přibližně v půlce výstupu na plošině porostlé travou a stromy. První je viděl opět Bery, který zvolal: „To musíš vidět!,Honem polez, to NĚCO uvidíš!“ Mrazení v zádech  už ani nepřišlo.

Čtyři lidé. Dva v rozmáčených teniskách, dva bez  brzdy mírnící případný pád,  s plochými popruhy „natvrdo“ přivázanými k sedáku. Vůbec mě nenapadalo co říct nebo dělat. Když jim Bery ukázal nákres cesty aby jim vysvětlil kde jsou a kolik lezení je ještě před nimi, vypadalo to, že ho vidí poprvé.  Protože bylo víc než jasné, že už nestihnou lanovku, zajímalo nás, kudy chtějí z vrcholu sestoupit. Sestupová cesta, kterou nám na mapě označili, byla podle průvodce na šest hodin chůze!  Doufali jsme, že se chystají přespat na chalupě Schilcherhaus, ale pro jistotu jim Bery ukázal dvouhodinovou sestupovou trasu  podél sjezdovky.  „Co teď? Ti lidé se nahoru nemůžou dostat.“, honilo se mi hlavou. „Už teď nás zdrželi tolik, že my sami budeme mít co dělat, abychom se ještě za světla vrátili k autu. Když se jim budeme snažit pomoct, ohrozí  svou špatnou výzbrojí, výstrojí a nepřipraveností celou naší skupinu!“  „Co dělat…..?“

Náš postup se výrazně zrychlil. Už jsme ve čtyřiceti metrovém traverzu a Angličani zůstali hluboko pod námi. Jasně jsme jim naznačili své obavy, ale tvářili se, že vše probíhá normálně. Prý OK. Podle průvodce je celá stěna pokryta signálem GSM a tak je rozhodnuto. Rozloučili jsme se s nimi. Hluboko dole u jezera hrála hudba a profesionální záchranáři slavili své výročí. My pokračujeme ve výstupu. Na delší chvíli zastavujeme pouze u vrcholové knížky, pročítáme zápisy, připisujeme pár vět, Bery přidává obrázek a spěcháme dál. Čeká nás ještě sto metrů výstupu v kolmé skále a ve čtyři hodiny odpoledne dosahujeme konce zajištěné cesty. V rychlosti balíme úvazky – k chatě a horní stanici lanovky je to ještě hodina chůze. Počasí je naštěstí opravdu stabilní a tak si přeci jen dopřáváme dvě přestávky. Na vyhlídce, odkud máme severní stěny masivu Dachsteinu  jako na dlani, nasáváme „duchovno“ a na terase u chalupy pivo.

Je půl osmé, pomalu se stmívá. K našemu základnímu táboru, koupání, jídlu a pití nám zbývá půl hodiny cesty. Unaveně pochodujeme po asfaltce v chladnoucím vzduchu a já právě imaginárně vařil vybrané lahůdky z několika instantních polévek a zbytku Tatranek , když jsme poprvé zaslechli vrtulník. Hluk rotoru zazníval směrem od „našeho“ parkoviště, ale výhled k němu nám zakrýval  menší skalní hřeben porostlý stromy. „Že by ještě Horská dělala tu ukázku?“, zeptal jsem se, ale všichni už jsme v duchu mysleli na těch šest naivků nebo hazardérů v klettersteigu nad námi. Ještě dvakrát  nám vysoko nad hlavami zavířily listy vrtule. „Snad měli dost soudnosti“, říkal jsem si, „doufám, že nedošlo k tragédii.“

Mezinárodní osazenstvo našeho základního tábora – parkoviště u jezera Hallstatt stálo u aut a živě diskutovalo, když jsme se objevili za zatáčkou. Milá paní z Jablonce radostně spráskla ruce : „Tady jste! A my se báli, že opravdu letí pro vás! Sem, přímo sem je vozili! Tu slečnu odvezla sanitka – ta byla úplně vyčerpaná, ale ti dva kluci, ti se usmívali na všechny strany, jak nějaký filmový hvězdy a padali všem do náručí, když sem pro ně nějací Angličani přijeli.“

Až se vás někdo bude snažit přesvědčit, že hazardérství, lehkovážnost a nepřipravenost je výsadou českých turistů a horolezců, nevěřte mu. Já to viděl …. !

 

Broněk

 

Tento výstup podnikli dne 2.8.2002 :

                        Míra BERY Beránek

                        Kvìta KVÌTUŠKA Mudráková

                        Iveta PIVETKA Kršková

                        Bronìk BRÓÒA Bandas

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz