Kondoři

13.5., 17.6.2002

Autor: LeToš Dvořáček

V říjnu L.P. 1995 jsem při svém šmejdění po lese objevil pěknou volnou linii na nejvyšším skalním útvaru Kondorů v Červenohrádecké oboře. Jednalo se o kolmou západní hranu o výšce asi 12 m. Po bližším ohledání terénu a několika marných pokusech jsem musel uznat, že ještě nenadešla ta pravá chvíle. Tato bohužel nenastala ani při dalších výpadech a pokusech ať již sólo nebo s lanem.

Až 13.5.2002 nadchází den ,,D" a Haňule s Párkem mě odpoledne po práci vyzvedávají. Kolmo vyrážíme do obory, jelikož je krásný slunný den. V očekávání věcí příštích jsem přibalil kovárnu a pro jistotu se Párka otázal, jestli mám ještě něco vzít. ,,Nic neber, všechno mám!", byla jeho břitká odpověď. Parným májovým odpolednem, jsme se přesunuli do stínu Trempských skal a počali se rozlejzat na okolních boulderech. Když došlo na lámání chleba a já se začal věšet do matroše, bylo mi dáno poznat, co si Párek představuje pod pojmem ,,všechen matroš". Šlo o sadu friendů (přičemž velký velikosti jsem mohl rovnou zahodit), jednu expresku a dvě Párkem velmi oblíbené (mnou zavrhované) ruské karabiny. Šlus! Všechno! Ani smyčka, ani čoky, ani mikrofriendy, což mi jako dostatečná výbava pro zamýšlený prvovýstup rozhodně nepřipadlo. Taky jsem mu hned náležitě vyčinil a jal se hledat v útrobách svého batohu ještě nějaký matroš. Pytlice, co nosím na batohu, prusíkovačka ze sedáku, i nalezený žebříček, našly brzy svoje uplatnění. 

Konečně jsem se připravil a vyrazil propátrat zblízka první metry. Přesně jak jsem si to pamatoval - tahalo to za ruce a jištění nic moc. Dal jsem prašivou skobku a slezl zpátky na zem. S pevnou půdou pod nohama jsem ji otestoval - vyběhla jako z másla! Na druhý pokus už sice naši společnou váhu udržela, ale pocit jistoty pořád nikde. Navrhuji Párkovi střídání a on s přehledem usazuje kousek vedle ještě jednu, mnohem lepší nožovku. Po jejich provázání vzniká 1. jistící bod. Potom se opět střídáme a já s vědomím, že z vyšších partií případné zcouvání už asi nestihnu, nejistě vzlínám. To, co jsem očekával jako tutovej chyt, je pouze kolmá lišta a ta zná, jak odčerpat sílu. Musím zajistit! Z posledních sil dávám skyhooka a velmi citlivě odsedávám. Do protitahu ještě instaluji jak jen můžu nejrychleji malého Koubu. Trošku se snažím na ,,mém štandu" zdomácnět, ale po zjištění, že římsa, za kterou visím, je dutá, začínám zase z gruntu. Je přede mnou vidina ještě větší rasoviny, než jsem myslel. Musím plánovaný kroužek zasekat v pozici maximálně vzpažených rukou, abych dosáhl na kompaktní skálu. Nu což, nikdo to za mě neudělá, tak s chutí do toho, půl je hotovo. Sekání růčo je sice zdlouhavá záležitost, ale rozhodně má svoje kouzlo! Asi po hodině úmorné práce je kroužek vlepen na svoje místo. Ke konci operace už došlo i na srandičky a ,,můj štand" mi přišel taky docela dobrej. Moji parťáci na zemi už nervórně podupávali, taky večer se nanápadně přiblížil, takže vzhůru dolů. Dneska stejně nemůžeme ten kroužek plně zatěžovat. U kastelána na Hrádku dáváme zasloužené pivko za zdařilou bojůvku a dohadujeme se, kdy to doděláme.

Až za měsíc 17.6.2002 jsme se konečně s Párkem sfázovali a vyrazili dokončit naše dílko. Tentokrát šlapeme na kolech, co to jde, protože jsme v ještě větším časovém presu, než před měsícem. Nepředpokládáme však výrazné problémy v přelezu, takže bez obav do toho. Lezu první metry (ty se nezměnily), ale jakmile cvakám kroužek, nabývám jistoty (ne jako posledně) a v pohodě dolézám na vrchol. Párek mě bez problémů následuje a nahoře klábosíme o obtížnosti. Navrhuji obtížnost 6+ a Párek mně přitakává. Cestou domů mě napadá i název ,,Letošení", jako reakce na zahájenou Béďovu sérii patálií.

Přijeďte si to ozkoušet!