První s posledním

Milan "Svinčo" Svinařík

31. 12. 01 – 1. 1. 02

 

Pryč jsou doby, kdy jsme slavili konec roku ve velké smečce sobě podobných.  Teď, když máme vyšší hlas a vlasy kratší, občas naříkáme, že jsme byli mladší a pomocí digitálních šidítek utíkáme ze své samoty do virtuálního světa iluzí, snů a nadějí. Jsme uvězněni každý sám na ostrově své vlastní pohodlnosti. Možná ze setrvačnosti, možná z touhy vzepřít se osudu, anebo snad protože jsou už prostě takoví, utvoří se čas od času náhodné smečky vlků, aby spolu přežili kus „Velké Zimy“. Občas se s nimi také proběhnu.

 

                Poslední den v roce slunce zlatem po ránu nešetřilo. Nelituji, že jsem musel kvůli volání přírody brzo za úsvitu vylézt z tepla spacáku.  Něco jsem nafotil a něco jsem pochopil. Na hajzl se totiž musí na lyžích. Jednak se člověk neboří po pás ve sněhu, nemusí kopat jámu a navíc posed v přezkáčích zapnutých do lyží je snad lepší než prkýnko. Jenom to chce dát bacha při výjezdu z depa, abyste si nenamazali na skluznice hnědej klistr. Na programu je dnes Grossův ledopád. Ačkoliv jsme s Kozlem opět posledníčci, dohnali jsme Letoše a Carlose u nástupu do první délky. Na vedlejším ledovém prahu probíhá masový výcvik ledoborců-noviců, patrně ubytovaných na Zbojandě. Kozel a já lezeme těsně v závěsu za Carlosem a musím říct, že ten led je spíš mokrý sníh. Rukavice a lano jsou durch. Místy tečou čůrky vody. Led má v horní části druhé délky asi třímetrový práh se sklonem 70°. Jinak je to pohodička do 50°. Teda až na tu měkkost. Kluci pokračujou dál sněhovým žlabem asi 50m k úpatí poslední třetí délky. Ta je nejtěžší, místy i kolmá. My s Kozlem jsme znechuceni tím brouzdáním ve vodě a tak po úplně zmrzlých lanech slaňujeme dolů.  Zajímavý byl sjezd na magistrálu. Hluboký sníh střídal umrzlý firn s kameny ve vyfoukaném strmém korytě. Těžkým pluhem jsem to přežil bez úhony. Kozlík se tam jednou vyválel a ztratil tam patrně kus plastikové boty. Po obědě zalézáme do spacáků. Domluvili jsme se, že kolem osmé vyrazíme na Zbojandu, kde oslavíme Silvestra. Letoš s Carlosem se vrátili o pár hodin později a po jídle šli také nabírat síly na večerní kožbu.  Ať je ráno nebo večer, z vyhřátého spacáku se mi nikdy nechce. Venku nastal obrat počasí. Fouká severák a drobně sněží. Kolem osmé večer balíme fidlátka a razíme proti větru s lyžema na nohou vzhůru na Zbojandu.  Co si budeme nalhávat. Cestu jsme v té tmě a fujavici ztratili hned 100m za stanem. Jdeme podle citu dnem údolí a když objevíme náhodou tyč, jucháme radostí jak malí Jardové. Po cestě jsme se několikrát museli uchýlit k parlamentní demokracii a hlasovat o směru kudy dál. Neuvěřitelné, vždy jsme odhlasovali správnou volbu. Tak teď už víte koho v létě volit, ne? Slušně nám omrzli ksichty a téměř na konci trasy jsme s Kozlem propadali dojmu, že jsme chatu už přešli a že pokračujeme k Prielomu. Bylo by fakt blbý zmrznout jako turista a ještě k tomu na Silvestra. Nicméně jako roboti postupujeme stále vpřed až jsme konečně kolem jedenácté večer dorazili na Zbojandu. Carlos fotí naše zmrzlé ksichty, a pak hurá do tepla. Teploměr venku ukazuje –17°C. Na chatě panuje klidná komorní atmosféra. Jídelna je plná tak z 80%. Rychle odkládáme svršky, masírujeme ksichty a usedáme ke stolu uprostřed místnosti, kde vegetí i ledoborec Zoban, reprezentant ČHS a hlavně pohodář. Po rekogniskaci terénu zjišťujeme, že chatu obsadili dvě skvělé party z Brna. Dohromady je tu kolem třiceti kluků a holek. Připomínají mi univerzitní zájezd v rámci tělesné výchovy. Všichni mezi sebou klábosí a konzumujou svoje zásoby. Lehce jsme se přiživili na výtečném bůčku na česneku a taky na vánočním cukroví. Zábavu na plný pecky rozproudil v průběhu večera jeden borec s kytarou, který se svým širokým repertoárem fungoval jak jukebox. Chlubil jsem se Zobanovi svou skorotlamou na Veverkově ledopádu. On mi však řekl, že jsem měkkej a ukázal mi dva maníky a jejich rozpárané goráčovky, kteří to dotáhli do konce a Veverkáč den po mě skutečně sekákali až dolů i s vrtulema. To že to odnesli jen bundy je boží zázrak. Čas je relativní a v tomto duchu jsme oslavili půlnoc asi o 5 minut později, což nikomu stejně nevadilo. Venku byla ukrutná kosa a tak se gratulace s rachejtlema odbyly velmi rychle a pak hurá zpět do palpostů za půlitry a frťany. Pokračovali jsme v kytarořevu a dokonce došlo i na tanec na parketu a na stole, kdy si ponejprv vyskočila na stůl trsnout lepá děva od protějšího stolu. U stolu za námi jí zakontroval jakýsi borec recesista, který si trsnul na stole za námi. S přibývajícím časem se začali vytrácet první odpadlíci a s nimi odcházely bohužel i struny na kytaře. A tak brzo nad ránem na mě zbyla kytara už jen s pěti strunami. Ale když jedna struna schází, tak to přeci nevadí… A tak valíme až do čtyř do rána, kdy jsme vydrželi hulákat jen my, Chomutovští asociálové. Kozel odborně degustoval zbytky panáků po všech stolech, aby je následně slil do jednoho supercloumáku, který si pak náležitě vychutnal. Šílený!!! Jelikož máme oči jak veverka píču, odhlasovali jsme si večerku. Usnuli jsme okamžitě a to přímo na úzkých lavicích kde jsme celý večer seděli. Ty tři hodiny levitace na fakírském prkně utekly rychleji, než cikán z práce.

 

První den v roce začal ztuha. Někdo se mnou cloumá a mele cosi o snídani. Ještě jsem nerozlepil druhé oko a nerozhodl se, jestli je mi blbě nebo ještě hůř a už je jídelna plná lidí a všichni snídají. Přesto, že jsme spolu před několika hodinami pařili, připadají mi hrozně neosobní jako bychom se viděli prvně. Evidentně nejsou také zrovna čerství po včerejší smršti. Obsluha vnutila i nám za drahý peníz talířek s dobrůtkami a připočetli ještě nocleh. Z jídla si však pamatuji jenom šunku a čaj. Kozel se zas nehorázně cpe. On má fakt asi žaludek z teflonu. Jinak jsme po ránu všichni čtyři fešáci k pohledání a čerstvoučcí, jen co je pravda. Vše jde ráz na ráz. Kolem osmé už nacvakáváme lyže a začíná lyžovačka aneb žádný strach a žádná sračka.  Cestou doháníme skupiny  pěšáků, kteří pospíchají na vlak. To brodění sněhem jim nezávidím. Díky bohu za ty lyže. První buben se slušnými šutry kluci profrčeli ve velkém stylu, až lítali jiskry za hranami. Tak jsem to mezi ty balvany taky pustil a doufal, že trefím ten úzký sněhový jazyk vedoucí na sněhovou pláň. Vyšlo to a tak v dolní části bubnu při pokusu zatočit  házím třikrát tlamu do hlubokého sněhu. Svah je tak strmý, že po každém pádu se dá snadno překulit na nohy a pokračovat směle dál. V dolní části doliny už je to téměř běžkařská tůra a tak se kocháme posledními pohledy na okolní štíty. Těsně před našimy stany nás předjel Zoban, spěchající si udělat Hore-zdar na ledopád Zahrádky. My nemáme na Hore-zdar ani pomyšlení. Musíme si zabalit a vykýblovat se zpět do civilizace. Proklaté balení nám zabralo opět hodinu. Zbylo mi spousty jídla. Příště jedu na hyenu. S přetěžkými bágly na zádech sjíždíme na Hrebienok a pak dále do Smokovce. Carlos exceluje na lyžích a seká patky na strmé úzké lesní cestě jak na cvičné loučce i s krysou na zádech. Já jsem hodil po dvou kristiánkách tlamu a tak opět potupně plužím. Upravená sjezdovka z Hrebienoku už je jiný kafe a v dolní části závodíme s Carlosem ve sjezdu. Nesmím se vymáznout, nebo mě ten bágl zabije. Je krásný slunečný den a od nádraží se hrnou houfy lidí na novoroční lyžovačku. Kluci jedou do Popradu vyžrat hospodu, já jedu do Tatranské Polianky navštívit Kláru, kamarádku z dětství. S klukama jsem se sešel v hospodě Slovenská jizba v Popradě. Báječně tu vaří a mají tu vitamin G. (Gambrinus). Po pár hodinách se stáváme opět na čas zákazníky Slovenských železnic. Carlos jede jen do Kolína v jiném vagónu a tak se s ním loučíme. My tři se hrneme do lehátkového kupé, kde již sedí kluk s holkou a jeden kluk sólo. Letoš nekompromisně nakouknul dovnitř a rozšafně povídá: „Dobrý den! My tu s vámi budeme bydlet!“ Já jsem po chvilce jejich užaslého mlčení dodal: „Jak na Nový rok, tak po celý rok!“ Dívčina se zhrozila: „No to snad né!“ Tak jsme ji ujistili, že ráno vystoupíme a že už nás nikdy v životě neuvidí. Viditelně se jí ulevilo. Za chvíli však zase přitížilo, protože ležela nad Kozlem a Leošem a oba si naráz sundali boty, kdežto já se takticky přidal až po aklimatizaci jejích čichových buněk. Tak jsme vegetili a pochrupávali v tom smrádečku plných 13 hodin, než nás expres vykopnul na naší rodné hroudě, abychom se vrhli do víru všedního života plnit novoroční předsevzetí. Mimochodem, já jsem si žádné nedal, protože jsem na to zapomněl.

 

Leonardo da Svinchi

 

 
   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

Fotogalerie: První s posledním

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz