Čtyři dny v Bergelu

Čtyři dny v Bergelu, aneb “jó když metry odsejpaj”

Pepík Žižka

 

Na úvod musím napsat, že tento článek je zcela vyjímečný, ne snad pro svůj obsah, ale pro to, že jsem se vůbec dokopal k tomu, abych něco také napsal.  “Mám totiž tak vorvaný prsty, že nemůžu ňákej den lízt. Tak máte holt štěstí a podělím se s Váma o mé, byť krátké ale  přeci jen aspoň čtyřdenní, potěšení v Alpách.”

Kam jet, není problém (Alpy jsou velké,  literatury je celkem dost) ale s kým jet, to je problém. Nevím, zda se s tímto problémem potýkám jen já, ale když nemůže František,můj dlouholetý parťák z oddílu, který nyní “hájí naše barvy” na Pamíru, tak nemohu nikoho pořádně sehnat na lezbu do hor.

“Dyť nekoušu a to, že holt  “trošku dřív” vstávám a už chci lízt, pojídám věci, které mnozí nestrávěj už jen čuchem, že běhám občas s motorem v báglu ( 15 kg), a neznám kopec či sjezdovku v okolí, kterou jsem x- krát nezmáknul (narozdíl od lyžařů bez lyží a v opačném směru) a to, že mám rád, když metry odsejpaj, to přece není zas tak nenormální, nebo ne?

 

Nakonec 25.7.2003 odjíždíme dvěma autama ( Pítr Stanko, Roman Trnka, Leoš - předseda oddílu, bráška Honza Žižka, kamarád z Prahy Michal Novák, já a dva turisté - můj táta (62 let) (dříve také lezouch) a jeho kamarád Míra) do známé alpské oblasti Bergel. V Bondó se sáčkujeme všichni do jednoho auta ( Ford - Transit) a pak nás asi za 20 minut po vyhlemzání se ( za poplatek)  po soukromé silničce z Bondó do Bondascy, vítají takové kopce jako jsou Badile, Cengalo, Gemelli či mnohavrcholová Sciora a další. S různými cíli se rozcházíme (někteří téměř rozbíháme)  dolinou.

O dění svých kamarádů jsem moc přehled neměl, protože mobily zde moc nefungují, oblast je veliká a navíc vidím špatně na dálku. No jo, to stáří se už asi pomalinku blíží i ke mě, ale říkám si, že si ještě pěkně mákne, než mě dožene.

Takže v “kostce”: Stan stavíme u potoka pod ledovcem Cengala a ještě v den příjezdu  vylézáme nějakou sportovní trojdélkovou cestu na předskalí Gemelli ( cca 150m) 7 stylem OS, pak přecházíme pod nástup do cesty B”ugeleisen (380 m) 5 stylem OS, kdy je jedná o krásnou sportovní cestu, kterou téměř vybíháme ( vhodná i pro začátečníky - dobře jištěná, snadno nalezitelná, krátký přístup od chaty Sciora a navíc sestup je slaňákama stejnou cestou).

Zcela unaveni po probdělé noci, dlouhém nástupu s “kredencema” na zádech od auta až do místa našeho “lágru” a ještě solidním lezení, večer klopýtáme  do stanu.

Následující den ( podle předpovědí déšť a bouřky) vyspávámě asi do půl desáté ( “a to i já, jindy ranní pták!!”). A protože se buřina nekoná, pádíme s bolavýma nohama cca dvou a půl hodinovým  nástupem pod jednu z věží Sciory a to Sciora di Fuori s neskutečným břitem táhnoucím se až k vrcholu, viditelným už z doliny, do klasické cesty “Fuorikante” (původně VI-, A1) 600m, která je k naší velké radosti přelezená sportovně     ( osazena  nýty), ale pozor!: nýty po horsku, tedy v lehčích délkách dále od sebe. Lehké délky (kouty) vylézáme neskutečně rychle. Následuje první VI- A1, které přelézáme čistě 6+ UIAA. Pak kus stěny ( 1 délka - 60m!) nějak asi upadl, je to ale odjištěno skobami a obtížnost ( cca 6 UIAA) po nepevné čerstvě vylámané skále!!!!). Následuje klíčová délka VI- A1, s mnoha skobami, kterou přelézám také čistě 7 UIAA. Dále lehkou délkou lezeme k vrcholu cesty. Na vlastní vrchol kopce však není čas, neboť navečer přeci jen buřina mohutným hřměním a zlověstnými mraky hlásí svůj příchod. Celá cesta se sestupuje  k naší radosti opět slaněním a to stejnou cestou. Takříkajíc “gumoví” zdrháme před buřinou, která je už na spadnutí a při každém zablesknutí se ježí vlasy na hlavě (no, mě moc zrovna ne, kde moc není ....). Za deště uleháme do stanu a byť utahaní jako psi, hovoříme o dalším dni - o našem hlavním cíli v Bergelu a to 1.100m vysokém pilíři Cengala. Ráno kolem 8h(!) se probouzíme do ažůra a smířeni s bivakem na těžko nastupujeme pod ledovec Cengala. Jako kamzíci kličkujeme spojeni jen vůlí a lanem, bez maček ledovcem mezi trhlinami pod nástup do pilíře Cengala. (Náš pohyb po ledovci bez maček není zrovna vzorným příkladem pro méně zkušené lezce - byla to pěkná pitomost!!!). Jen s kamenem s ruce - (”brzda při usmeknutí ”) docházíme cca po 2 hodinách k Cengalu).

Protože v nástupových snadných délkách valí vodopády vody z večerní a noční buřiny, pokračujeme ledovcem až pod stěnu Badile ( pozor toto místo je ”střelnicí - cílovou plochou četných lokrů z Badile!!!), kdy nás se štěstím míjí několik ”projektilů” o velikosti pomeranče. No a nastupujeme tak jako kdysi pan Cassin 6- (!) 900 m, do jeho cesty. Já sice tuto cestu lezu podruhé, ale co bych neudělal pro svého málomluvného parťáka,  který asi stržen  tempem výletu už ani nemluví, jen občas ” Ty vadó”. Přesto se drží dobře. Po pár délkách jsme na rampě, odkud nastupuje Cassin v dnešním pojetí. Zde necháváme bágl s věcma na bivak.

 Asi každý, kdo tuto cestu lezl musí popravdě přiznat, že ho trochu zaskočila pověst ” klasika  6-” : toto se později dozvídám zprostředkovaně i od našich kamarádů ( brášky Honzy, Leoše a Romana) kteří cestu také zdárně vylezli. Je zde totiž zapotřebí nejen dost sil (900m), ale i techniku a morál!!)

S Michalem lezeme známým terénem, ale ani nám se nevyhnulo zakufrování ( tedy mě osobně, inu když člověk neposlouchá cit, a leze po “paměti”....). Kolem 18 hodiny jsme na vrcholu a protože jsme zde sami, slaňáky po hraně utíkají rychle.Bolavé nohy, lana tisíckrát zamotaná a mlha se soumrakem kalí pocit z hodnotné cesty, ale šťastně se vracíme dolů. Spíme v jednom bivaku v suťovisku pod Badilem směrem k chatě Sasc Fur”a. Ráno slaňuleme  trojdélkovou šluchtou do doliny pod Cengalem, balíme stan a řečištěm (prales, džungle, balvany, voda a hnus) dolů a až dole v údolí se napojujeme na turistickou cestu. (sestup tím řečištěm je kratší, ale užili jsme si dost!). Co říc závěrem? plni únavy,s hodnotnými cestami v srdci, bez úrazu se vracíme k autu a jedeme domů. Děkuji svému parťákovi za soucitnost se mnou a tajně věřím, že tímto výletem  - se spostou metrů jak odlezených, tak i nachozených!!!! jsem nepřišel o kámoše a případného parťáka do dalších super akcí, kterou i naše návštěva v Bergelu byla. Vždyť vlastně cca za třiapůl dne ve dvou rozlehlých dolinách už jen nastoupat a pak i vylézt čtyči, myslím si že kvalitní cesty, je dost.    

                                                                                            Pepík Žižka

Fotogalerie: Čtyři dny v Bergelu

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz