Watzmann – východní stěna

LeToš Dvořáček

20. - 23. 2. 2003

 

            Myšlenka prostoupit východní stěnou Watzmanu hlodala v mé hlavě již hodnou dobu. Nejenom protože se jedná o řádskou stěnu, ale taky z důvodů „ osobní ‘‘ známosti. (Nechte si vyprávět Feryho a Pepíkovo zážitky ze zimního průstupu, okořeněného ztrátou mačky jejich spolulezce).  Reálnou podobu začínají tyto plány nabývat okamžitě po zainteresování  a patřičného nadchnutí mého parťáka Karose z Kolína. Je to člověk, kterej má raději činy, než jenom pouhá slova. Proto už jen zbývá vyštrachat někde popis, předpověď, pokrámovat harampádí a tradá.

            První komplikace začínají ještě před odjezdem, když mi Mára z Mostu  (druhá dvojka , co měli jet původně s námi) sděluje, že jeho parťák zjistil, že se mu ,,nechce“.  Rychlá improvizace a ve 4 odpoledne po práci, už sedím v autobuse na Prahu. Zde, se skeletama na nohách a motykami na báglu, ruším celkový průměr osazenstva, co se vystrojenosti týče.  Nicméně cesta utíká bez problémů a tak se v podvečer setkáváme s Karlosem na Chodově. Jeho už notně dobře zajetý volvo nás v podstatě bez potíží dopravuje až do Konigsee. ( co na tom, že se občas otáčky motoru nedají ovlivnit,že?).  Ve 4 hodiny nad ránem uléháme k párhodinovému spánku ve vyhřátém autíčku.

            Rána jsou kupodivu chladná. Kdo by to čekal v únoru, v Alpách  a u vody. Chceme chytit první šíf do Bartolomějě a tak jdu vyzvědět jízdní řád. Alespoň se trochu proběhnu a zahřeju. Z překrámováním  a přesunem  to máme tak akorát a v 9 vyrážíme lehčí o 6,5 Eurášů vstříc dalšímu dobrodružství. Vypadá to na pěknej den a tak máme z toho ažúra  radost až na kost. V přístavu chvíli okukujeme kostelík a pak už hurá pod stěnu. Když se nám na konci lesa otevřela v plné parádě, shodli jsme se, že je to zeď jako prase. Cesta k nástupu nám zabrala skoro celý den a kromě již téměř zaběhlých  rituálů jako prásknutí se, nekonečné ražení stopy, pocení se pod vlastním báglem, atd., byla zpestřena  několika prachovými lavinkami a padajícími šutry z obrovské východní stěny.  Asi v šest večer jsme u vlastního nástupu do stěny a řešíme dilema, jestli pokračovat, nebo zalehnout. Což o to, zakopat by se tu dalo docela slušně, ale představa, že ráno ztuhlí a nerozhejbaní  budeme muset řešit následující lezecké obtíže, je dosti pádným argumentem pro pokračování. Věším na sebe tedy matroš a vyrážím do mixového úseku nevalné kvality. Nevidím za hranu a tak se utěšuju, že tam to určitě končí. Omyl ! Celkem tři délky lehce morálového lezení po něčem, co je vzdáleným příbuzným ledu, a volných šutrech, mě učinilo opět o něco starším. Celkem jsem uvítal, když jsem ve druhé délce zatměl. Alespoň jsem při těch roztodivných traverzových krocích neviděl tak hluboko. Vyflusanej, zadejchanej a zpocenej jsem si se zadostiučiněním  vychutnával Karlosovo pochvalné hlášky.  Kolem 21. hodiny, při svitu čelovek a miliónů hvězdiček, jsme si připravili svoje přenosný domovy a usnuli spánkem spravedlivých.

            Ráno ve 4 hodiny budíček. Den bude dlouhý. Chtěli bychom to dneska dorazit až na vrchol a ještě zkusit sestoupit. Uvidíme. Každopádně si nemůžeme vynachválit naši  včerejší taktiku. Pěkně za čelovek razíme po obrovské rampě (místy široká až 200m) pořád šikmo nahoru. Vyjma nepříjemného boření při ražení stopy žádné lezecké obtíže. Z monotónnosti našeho docela rychlého postupu nás vytrhává sněhovo – ledový výšvih asi 15 m vysoký. To, že jsme se před ním mohli navázat mi dochází až v jeho závěru, kdy se pohybuji v cca 700 sklonu. Potom následuje další nekonečný flák ala sněžný prasata. Vzpruhou v celém tom nekonečném koloběhu : levá –pravá, seno – sláma, je pouze fakt, že nabíráme pěknou výšku a expozici a že je opět celý den jek vymalováno. Nouzovou  bivakovací chatku pod vrstvou  sněhu nemůžeme ani rozpoznat. Dáváme jenom krátkou pauzu na sněhu převyšujícím úroveň její střechy.

Kolem poledního se dostáváme dle mého pod klíčovou délku výstupu, ale samozřejmě záleží na momentálních podmínkách. Jedná se o jednodélkový komín, do něhož nastoupit není vůbec snadné. V jeskyňce pod ním jsme našli kromě místa na štand taky jednu Tatranku válející se ve sněhu. Nechal jsem ji zde jako propustku na cestu vzhůru, i když chuť jsem na ni měl velikou. (Jak jsme se později dověděli, zřejmě pozůstatek po dvou pražácích , kteří toto stěnu vylezli pár dnů před námi.). A vyplatilo se mi to, poněvadž nevím co jiného, než oněch několik  kJ z oné pochoutky z Opavie, působících zvenčí na moji tělesnou schránku, mě dokázalo natemovat a udržet v tomto nevábném klouzavém komíně se zbytky ledu. Karlos tak byl ušetřen nepříjemného nakopání držky mými mačkami, poněvadž dle pravidla: Ze štandu neutečeš!, mu nic jiného než čekat jak to dopadne, nezbývalo.

            Po tomto bonbónku na závěr už nás čekalo jen několikero mnoho  sněhových metrů a následně místo, odkud můžeš pokračovat jedině krokem dolů. Tomto případě asi o metr převyšující  vrchol vrcholového kříže. Sněhu se zde letos opravdu urodilo. Kolem 14. hodiny pořizujeme vrcholové snímečky, kocháme se okolím a plánujeme  sestup. Již od pohledu jsme zavrhli původní myšlenku:  sestoupit hřebenem přímo do Konigsee a volíme raději o mnoho delší, zato však rozhodně bezpečnější variantu s obejitím celého masivu Watzmanu.  Sestup do údolí nám i s hodinovou občerstvovací pauzičkou vystačil na celý zbytek dne a tak schvácení uléháme opět při čelovkách kdesi v podrostu  v lese. Připadali jsme si oba jako někde na zimním vandru v Čechách  a  vůbec ne jako v Alpách.

            Následující ráno, s námořnickou rozvahou (už vlastně není kam spěchat) vyrážíme na cestu do civilizace. Kolem poledne stojíme ve vesnici na zastávce busu a pokoušíme se stopem dopravit k autu do Konigsee. Naštěstí se tudy vracejí místní 2 skialpinisti z túry. Jsou to asi 60-ti letí čípkové z vitalitou nám konkurence schopnou. Trošku lámaně šprechtíme a když  lyžnici pochopí odkud jdeme, s velkou ochotou nás odvezou až k autu a ještě nás zvou na pivo.  Potom již obligátní cesta domů (do Prahy to dá 450 km), a před půlnocí již odemykám dveře doma v Jirkově.

            Velmi povedený výlet!  Díky Karlosi!

                                                                                              Horám Zdar!                 Letoš

 

Fotogalerie: Watzmann – východní stěna

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz