Ostrov

(pískovcové lezení očima „začátečníka“)

Luboš Třeba

1.5.2003

Milý deníčku!

Tak ten den s velkým „D“ konečně nastal. Po několika neumělých pokusech za studentských let, osmnáctileté pauze, dvou odpolednách vloni v Perštejně a na Bořni, jedu na první skutečný skálolezecký víkend. Cíl – jeden z horolezeckých rájů severních Čech – oblast Ostrov, Rájec, Tisá. Je nádherné jarní počasí, slunce svítí z modrého nebe. Auto sviští po vyschlých silnicích a za chvíli jsme na první zastávce v Kadani. Přijíždějí první spolubojovníci Milan a Martina. Další zastávka v Chomutově, nabíráme Jakuba. A konečně v Jirkově se rozrůstáme o Petru a Přemka. Průjezdem přes Tisou můžu obdivovat první skalní masívy a věže. Teda moc vlastně nemůžu, neboť při tom musím řídit. Z náhorní planiny začínáme zatáčkami klesat do Ostrova. Hned u silnice se objevují první skály, ale moc jich zatím vidět není. Parkoviště hned na začátku Ostrova je prozatímním cílem. Tady na nás už čeká Honza. Večer se ještě připojí Vašek s Luckou a tím je naše prvomájová sestava kompletní.

Teď je však poledne a není na co čekat. Do báglu pár věcí na lezení, něco dobrého do bříška, a startujeme. Jdeme na pravou stranu od silnice. Stoupáme jen asi 15 minut lesem a jsme u cíle. Stojíme pod jedním z mnoha masívů  v řadě – pro začátek je to Netopýří stěna. Zvedám hlavu a zvědavě si prohlížím svého soupeře. Asi dvacetimetrové stěny, na nichž kruhy a nýty dávají tušit směry výstupových cest. Tudy se mám vyškrábat vlastními silami nahoru? To si snad ze mě dělá pr…. A co ten slavný pískovec? Párkrát jsem si na něj sáhnul kdysi v Prachovských skálách. Tehdy jsem si odnesl dojem, že to na něm strašně klouže a drolí se pod rukama. Jak se po tom může dát někam vylézt? Asi jsem narazil na nějakou blbou skálu. Tohle, co si teď prohlížím a osahávám, je něco kvalitativně jiného. Připomíná mi to právě ztuhlý hrubý beton vylitý z míchačky. A nebo taky žárem přetavenou strusku z vysoké pece. Tak tohle se rozhodně drolit a klouzat nebude!

Svinčo už je v plné práci. Na úvod vyvádí cestu Západní hrana VI – hranu v levé části masívu. Navlékám sedák, obouvám boty. Jakub na druhé už je nahoře a řada je na mě. Tak tedy – vesele vzhůru. Nezkušené ruce a nohy občas nevědí kudy kam, ale stále stoupám ke hvězdám. Je tu dost záchranných chytů, které by udržely i slona, a i lezečky drží na „betonu“ jako přibité. Jsou to první předpoklady k nalezení sebevědomí, jistoty a rovnováhy. A také k  zahnání té potvory strachu, který se chca-nechca přeci jen tam někde dole uvnitř schovává. Hranu zleva, zprava, zkrátka cestou nejmenšího odporu. Kousek pod vrcholem už se ozývají ruce, ale tohle už dám. Jsem nahoře. O prvním dojmu se říká, že je nejsilnější. Tenhle byl skutečně nádhernej. Stojím na vrcholu masívu a dívám se do kraje. Teprve teď vidím, co je to Ostrov. Je to vlastně veliká díra v náhorní planině. Díra lemovaná ze všech stran kolem dokola nesčetným množstvím masívů a věží. Musel bych tu asi strávit deset let, než bych je všechny poznal. (V průvodci jsem si pak přečetl, že jen v této oblasti je téměř 200 masívů a věží , a více než 2000 výstupových cest!!). Tyhle chvíle na vrcholku patří bezesporu k nejhezčím okamžikům. Je to odměna za vynaloženou dřinu. Dívám se a dívám a nechce se mi dolů. Dost ale fouká a je docela zima. Nu což – jdu dolů a vylezu si další!

Milan mezitím vyvádí další cestu: středem stěny Pravá údolní VI. Nejzajímavějším kouskem je vlastní nástup. Z velkého balvanu je nejprve nutný dlouhý krok do stěny. A pak najít nějaký ten malinký chyt a stup a dostat se za hranu. Pak už je vyhráno. Zejména dívčí sekci činí nástup trochu potíží. A tak se všichni shromáždí dole a  odbornými radami pomáhají nešťastníkovi v akci. Teď já. Dlouhý krok je pro mě hračka. Ve stěně hmátnu kamsi nad hlavu, udělám další dlouhý krok a jsem na hraně. Obecenstvo zašumělo překvapením a já si vysloužil uznání za nejhezčí přelez nástupu. S nabitým dvoumetrovým sebevědomím rychle stoupám vzhůru. Krátké zaváhání na bouli asi ve dvou třetinách cesty, ale už jsem u slaňáku. Tohle bylo taky pěkný. Další dějství se odehrává vpravo za rohem: ??? VII (nová Bělinovka).   Sakra – začíná přituhovat. „Zapomeň na chyty a stupy, skoro všechno je to na tření“. Takže první lehký morál; to, co nemám moc rád.  Nějaký ten stup a chyt se cestou přeci jen najde, a tak i tenhle kus po několika postupných potížích dávám. Těsně vedle následuje ??? VIIb (nová Bělinovka). Třičtvrtiny cesty koutem, zbytek shodný s předešlou cestou. „Máš-li sílu vola, zkus to na sokola“, zaslechl jsem někde. O tom je tahle cesta. Levý sokol po celé délce, téměř žádné stupy. Jen nohy na tření a zabrat rukama proti skále. Tohle byl parádní kousek! Čas plyne. Nohy bolí. Ruce mám vytahaný jak opičák a jsou určitě  o půl metru delší než obvykle. Moc toho už nezvládnu. Na vedlejším masívu uzavírám lezecí den cestou Večerní cesta IV. Jsem nadšen. Ve zdraví jsem vše přežil a vylezl pět cest. Už jsem zvědav, co bude zítra!

 Balíme věci, jdeme na parkoviště. Něco pozřít a hurá do hospody. Žízeň je veliká a ztahané tělo si žádá odměnu. Asi po hodině tlachání začínají Svinčo a Vašek hrát. Potkal jsem už hodně hudebníků, ale u Vaška se musím zastavit. Když pominu skvěle zvládnutou kytaru a neuvěřitelně široký repertoár, přímo mě nadchly jeho originální ruské písně. Že někde v hospodě dnes uslyším bezchybnou Oděsu či Kaťušu jsem věru nečekal. Celkem jich bylo asi pět. Nemohl jsem se slzou v oku nevzpomenout na staré dobré časy. To jsem s rudým šátkem na krku doprovázel školní pěvecký sbor na kytaru, a sálem se u příležitosti oslav veliké socialistické revoluce nesly tóny písní jako: „širaká straná majá radnája; mnogo v něj lesov, palej i rjek; já drugoj takoj strany něznaju; kde tak volno dýšit čelavěk“. No řekněte sami – nebyly to zlaté časy? Díky Václave, máš to u mě. Když jsme měli takzvaně dost (bylo kolem jedné), byli jsme schopni se akorát tak doplahočit na parkoviště, a tam rozbít bivak. Z průzračné oblohy zářily hvězdy, mléčná dráha se táhla od obzoru k obzoru. Chtěl jsem tu krásu chvíli studovat; vydržel jsem asi pět minut… 

 

2.5.2003

Je kolem půl sedmé a už jsem na rozdíl od ostatních vzhůru. Ještě chvíli lenoším, ale za chvíli mě to přestane bavit. V rámci aktivace těch lepších stránek svého JÁ odcházím ponořit své tělo do vod zdejších rybníků. Vzhledem k  nízkému datu jsem byl připraven na větší ledárnu – nebylo to až tak hrozný.

Velký učitel na dnešek připravil další zajímavý program: návštěvu oblasti Rájec. První cíl je jasný – masív Blíženci. Co dál se pak uvidí. Cesta  Severní sokolík VII. Jeden za druhým mizí lezci za vrcholovou hranou. Pečlivě se dívám kde, jak a co. Pár rad mi dal další účastník víkendu, kterého jsme potkali včera v hospodě a dnes přijel s námi. Míša Vyleťal. „Zajímavé“ je na něm to, že přišel o berlích a s krunýřem na krku. Při jednom lezení s kamarádem jim při spouštění nestačilo lano; volný pád následoval zhruba z pětimetrové výšky. Poranění dost vážná, ale ne taková, aby zanechala trvalé následky. Bylo to takové varování, že opatrnosti není nikdy dost, a že i takový skvělý lezci, ke kterým Míša určitě patří, můžou přijít k úrazu. Jdu do toho. Zhruba do jedné třetiny stěny vede šikmo vpravo výrazný sokol. Dole to ještě jde, ale na jeho konci začínají první problémy. Už teď se projevuje včerejší náročný den, bolí mě ruce jako psa. Občas potřebuji sevřít chyt a místo toho mě chytne křeč jako prase. U prvního kruhu nade mnou skála vítězí a já odsedám. Vyklepat ruce a vymyslet kudy dál. Tak do toho. A nic. Tak ještě jednou. Dva kroky nad kruh jsem zvládnul a stojím na oblé římse. Teď musím natraverzovat asi 3 metry doprava za hranu. Sunu se po centimetrech. Je to nejtěžší místo. Levá noha na uzoučké římse, pravá na tření. Pravá ruka se jen opírá o skálu, a levá, která teď není schopna uchopit vůbec nic, drží dvěma prsty osolený spoďák. Úžasná pozice. Můj prvolezec je asi 10 m nade mnou a tak 5 m vlevo. Jestli teď sklouznu, tak to bude pořádné kyvadlo… Ještě jeden krok. Pravou rukou chytám madlo na hraně a už vím, že nepustím. Zbývá několik metrů trojkového lezení na vrchol. Jenže v mém fyzickém stavu mi to připadá jako VIIIb. Jsem nahoře. Tohle bylo jedlý. Sedím na vrcholu a zas hledím do kraje. Všude kolem samé skály. Nádherný kus přírody na konci světa.

Holky se zatím škrábou nahoru jinou cestou. Vylezením na vrchol tohle dobrodružství totiž nekončí. Blíženci jsou dva samostatné skalní bloky oddělené nahoře asi metrovou mezerou; dole je to asi ještě o metr víc. Jediný slaňák je zrovna na tom druhém bloku a je nutné se k němu nějak dostat. Tak následuje výuka taktiky zvané přepad. Dojít až na samý okrajový výstupek s pětadvacetimetrovou dírou pod nohama. Přepadnout dopředu na ruce. Opřít se a dvěma kroky se dostat na protější stranu. Pro slabší povahy to může být docela slušný oříšek. I závěrečné slanění prolukou mezi oběma bloky patří k zajímavým zážitkům.

Dole už někteří odpočívají a někteří dokonce dospávají včerejší noc. Jdu se trošku podívat po okolí. Kam se člověk hne, všude samé skály. Už za tou první mám pocit, že jsem na světě sám. Nikde nikdo, není slyšet jediný rušivý civilizační zvuk. Takový malý ráj na zemi.

Svinčo se mezitím prospal a vymyslel další pecku. Kráčíme lesem a na svých berlích nás stíhá jako poradce i Míša. Za chvíli se otevře daleký pohled do kraje. Výhledu brání jen ona – Sokolí věž. Tohle přeci nemůže myslet vážně! Věž mi imponuje ze dvou důvodů. Leze se z odvrácené údolní strany a nástupní plató je výšce vrcholků dvacetimetrových smrků. Celá výška věže se tak leze ve „volném“ prostoru. A pak její zajímavá stavba. Přímo u základu a pak asi v polovině výšky je děravá jak ementál. Působí dojmem, že v příští minutě se musí sesypat do údolí. Ale zatím drží, tak směle do toho. Trochu potíží způsobuje přístup. Obejít to nějak kloudně nejde, tak je nutné se proplazit ementálovými dírami v patě věže. Mít v pase či v ramenou o pár centimetrů víc, tak se tam snad neprotáhnu. Vědomí, že mám právě teď nad sebou desítky tun labilních hornin mi na klidu nepřidalo. Na vrchol vedou asi tři cesty, všechny za VII. Kombinací dvou z nich (Chomutovská varianta VII) se nahoru dostáváme my. Nejdřív pár slušných stupů, pak asi třímetrový sokol ve středu stěny. Nad ním pár hluchých míst, kde není co chytit, ale nějak jsem to zmáknul. Uhýbám doleva na samou hranu věže pod veliký výlom. Průvodce po železných cestách by napsal, že „lezení je vzdušné a exponované“. Mám pocit, že se vznáším ve vzduchoprázdnu. Ještě tři čtyři plotny a je tu vrchol. Vrchol první opravdové pískovcové věže. V mých letech trochu pozdě, ale přece! Při odchodu se ještě shodujeme na tom, že věž buď už brzy spadne, nebo na ní bude minimálně zakázáno lézt. Čas ukáže. Na závěr dalšího úspěšného dne ještě jedna lehká lehoučká trojka.

Večeře v Tisé v hospodě u Skalní brány. Míša navrhuje, že můžeme přespat na jejich chatě v Adolfově, cca 15 km odsud. Protože počasí nevěstí na noc nic dobrého, přijímáme. Ohníček u chaty je velmi příjemný. Proti včerejší pijatice je dnešní nálada téměř komorní, a tak znějí i dávno zapomenuté písně. Odpadlíci se pomalu vytrácí do útrob chaty. Hraju asi do tří do rána a jako poslední jdu spát. Naložím do ohně pár polen a za pár minut v jeho příjemném sálavém teplu usínám.

 

3.5.2003

Kolem půl sedmé mě probouzí kapky deště bušící do celty. Jsem línej vstávat a jít do chaty, a tak čekám, až to přejde. Prší asi půl hodiny. Nic moc, ale dost na to, aby skály v Tisé namokly. Takže se vracíme do Ostrova. Cestou jsme se navzájem nějak poztrácely a tak na parkoviště v Ostrově přijíždíme s hodinovým zpožděním. Svinčo je z toho trochu nevrlý a moc toho nenamluví. Přesunujeme se pod Kořenáč. Tam Jakub pro slabší kousky, ke kterým jsem se dnes zařadil, vyvádí jakousi kombinaci cest V + III (var. Staré cesty III). Jdu za ním na druhém. Pak dobírám holky. Je sobota a na okolních skálách nastal neuvěřitelný mumraj. V naší cestě jsme se do konce zkřížili s jinou lezeckou tlupou. Dobírám nahoře lano a je mi pěkná kosa. Zkrátka – ten dnešní den se mi vůbec nelíbí. Odpoledne se stejně už chystám domů. Sjedu dolů a balím to. Nebudu si kazit krásné dojmy dvou uplynulých dní. Ahoj – a někdy příště zas.

V ostrovském rybníku dávám ještě jednu koupel. „Ještě jedno kafe bych si dal, než pojedu dál“. Dáme si ho v hospodě u Skalní brány, kde dělají výborného turka do čtvrtlitru. Cestou domů projíždíme rozkvetlými ovocnými sady. Je tady krásné JARO!!!

 

Luboš

Fotogalerie: Ostrov

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz