Strašidla nebo princezny?

Ágnes

Kamarádky. Sedí v pokojíku, štěbetají si o holčičích starostech, lakují si nehty, pouští si Mareše, těší se na odpolední seriál Ošklivka Betty. Co víc můžete chtít od třináctiletých princezen, které se chtějí podobat všem těm „příkladům“ z dívčích časopisů. Tepláky a staré kecky už se pro ně nehodí ani na procházku do lesa.

Naštěstí ale pod tou nafintěnou slupkou stále ještě dřímají dětské touhy. A díky nim nepovažují za nevhodný pro jejich věk pokus rodičů dostat z nich něco víc.

Čtvrteční odpoledne, dvě vymóděné slečny, z Nejdku do Horní Blatné je jen, co by kamenem dohodil...

Nadšení v řadách slečenstva stoupá, neodradí je ani provokativní lživá hláška o desetikilometrovém pochodu. (Dotaz na jeho konci naznačuje, že pojem kilometr je pro jejich hlavičky trochu abstraktní pojem.)

Polední skála na Strašidlech s nádherným výhledem do údolí. A silné řeči hned v úvodu : „To až budu kámošce vyprávět, jak jsem lezla na skálu, ona se furt vytahuje, že lezla na stěně...“ – a strohá odpověď matky, která už párkrát nějakou tu cestu musela v úvodu vzdát : „Ještě nejsi nahoře...“

Já i Luboš, otec druhé princezny, jsme pouze občasní lezci a bez lana nad hlavou nelezem, trochu nesportovně spouštíme lano shora. Nasoukat holky do sedáků (snaží se samy, většinu zvládly), bezpečnostní kontrola, a už každý tu svou princeznu učíme vlastní způsob, jak umotat na laně osmičku a nezamotat si při tom ruce. Ještě pojistku – „preclík“, se kterým jsou trochu potíže (taky jsme je na začátku mívali). Znovu rozvázat a samy. Následuje krátká dívčí konference, která se to jak naučila a který způsob je lepší.

Tak která jde první? Žádný velký boj o první místo, trochu strachu a hodně očekávání v očích. Tak nakonec ta moje. Petra. Ukazuju jí stupy, chyty, vysvětluju, co dělat, kdyby jí to ujelo. A už mastí nahoru jak ještěrka. Průvodce mi samozřejmě leží doma, ale tuhle cestu si pamatuju, je za 2 – Koutová spára a když jsem jí lezla, zdála se mi úplně zadarmo. Dvě fotky ve stěně a pak honem doběhnout nahoru, abych mohla zvěčnit první dolez. Rozvázat, hodit lano dolů, a Anička. Zpočátku trochu bojuje se stylem, ale pak už to jde úplně samo.

Vybírám další cestu. Nahoře to půjde, dole trochu studujem stupy, ale jo, to by měly zvládnout. (Doma v průvodci zjišťuji, že to je cesta Středem za 2). Uprostřed cesty Petru bolí ruce, radíme vyklepat, ale sama je tak vyklepaná, že se odmítá pustit a odlepit od skály. Ale zabojuje a doleze. Anička už opustila svůj počáteční záchodový styl a leze jí to skoro samo.

Už mě nebaví jen fotit, jdu zkusit cestu, o které si myslím, že by se dala zvládnout. Hrubě se mýlím (Vtěsnaná za 5-). Asi v její třetině nevím, kam s rukama a ustupuji do vedlejšího Komínku, který je jen za 2. Určitě bych tu pětku vybojovala, ale hledala jsem cestu pro holky, abysme je neposlali do něčeho, co nezvládnou. Tak jo, tahle je v pohodě, můžete lézt. Tentokrát opačné pořadí. Jdu fotit z vedlejší skály, samozřejmě na ní nepůjdu zvrchu, ale sundavám sandále a boulderuju bosa nahoru.

Ještě nemají dost. Ale už nás nenapadá nic lehkého. Ještě vyzkoušet slaňování. Pro začátek raději s jištěním. Nejdřív názorná ukázka. Zírají s vyděšeným výrazem na Luboše, jak sestupuje z okraje skály... Tak šup – jedna, druhá. Jištění je volné, jen kdyby něco. Petra sestupuje z vršku a strach jí krčí nohy a lepí jí hlavou ke skále. Aničce se zas nedaří při slaňování odrážet od skály oběma nohama současně. Po počátečním strachu mají ale obě pocit, že je to báječnější než lezení a vyškemrají si ještě jednu jízdu.

Tak holky konec. Balit a jede se domů na večeři.

Ale ještě vám ukážeme pořádné skály. Borůvčí je příliš nenadchla. Zato cesta Nejhezčí na Sluneční skálu je uchvátila. „Tak tu jsme lezli zase my!“ Stoupáme v dívčích očích. Ještě ukazuji Schody do nebe, které znají jen moje ruce.

(Náladu trochu pokazí nový řetěz pod vrcholem Strašidla a čerstvě pokácené smrky pod ním. Kdosi si dal „práci“ odtesat je sekyrou v asi metrové výšce. Vypadá to tam jak po nájezdu bobrů.)

 

Skončilo jedno nezapomenutelné odpoledne.

A holky?  Ptají se, kdy půjdeme znovu lézt.

Dnes se změnily na princezny. Předtím to byla jen namalovaná a nafintěná strašidla s kruhy pod očima od televizních seriálů.

 

... 14 dní poté : Dospělí účastnící Strašidláckého odpoledne si s nadšením prohlížejí fotky a vzpomínají na detaily. Svinčo doporučuje vybrat fotku, připsat něco písmenek a nechat ty princezny zvěčnit v tisku. Zato princezny se už zas mění na strašidla :

Jediné, co nad nimi řekla Petra : „Mám na těch fotkách velkej nos!“

Nejdůležitějším poznatkem Aničky bylo, že se prý na nich tváří blbě.

 

Ágnes

Fotogalerie: Strašidla nebo princezny?

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz