Střípky z Vysokých Tater

Broněk Bandas

 

  Zimní soustředění  členů a nováčků Horoklubu Chomutov  bylo naplánováno na Zbojnickou chatu ve Velké Studené dolině od 31. ledna do 9. února  2003. Drobné střípky z této „ velmi vypečené akce „ posbíral Broněk.

 

Středa, 29.1.  – Barbuchy babička vyhlašuje poplach : slovenští železničáři                                stávkují !

 

Čtvrtek 30.1. – Chosé a já sledujeme pozorně dění na Slovensku a držíme železničářům palce. Oni se i přesto chystají na pátek vyhlásit generální stávku

 

Pátek 31.1. – Chosé rozesílá všem účastníkům varovné smsky, že se odjezd možná odloží i když máme zajištěné jízdenky, protože všechny vlaky končí na státní hranici : generální stávka byla vyhlášena. Odpoledne „skoro“ všichni dostali nepříjemnou zprávu, že se odjezd odkládá.

  Fery, Pepík, Honza, Jíťa a Barbucha jeli  autem  a tak jim stávka cestu nijak nezkomplikovala.

   Kouťák s Edou, kteří si vypnuli telefony aby je při balení věcí do Tater furt někdo neotravoval, byli překvapení. Moc. Přijeli Excelsiorem z K.Varů a v Chomutově na nádraží se radostně vyklonili z okýnka, že budou vítat ten dav horolezců s obrovskýma báglama. Na peróně se ale nicotně ztráceli čtyři cizí lidi. Jeden sice měl batoh, ale i tahle naděje rychle pohasla a Eda si zapnul telefon. Ve chvíli, kdy už věděli, co se děje, je vlak odvážel do nejistoty, tmy a zimy.

 

Sobota 1.2. – Od Kouťáka s Edou přichází zpráva, že se marně snažili vecpat do autobusu z Jablunkova do Popradu a nějak se pokusí překročit hranici.

  Stávka trvá a je nám jasné, že dřív než v pondělí žádná jednání nebudou. Chosé vyhledává náhradní spojení a bojuje na chomutovském nádraží s úředním šimlem a o jeden den později přeci jen zbylých deset  účastníků vyráží do Prahy. Na Hlavním nádraží jsme během hodinového čekání každý adoptovali jednoho bezdomovce a připojil se k nám nový člen Horoklubu, švýcarský občan Honza Malanowski.

  Skupinka která jela autem doráží na Zbojnickou chatu a vychutnává krásný den.

  Kouťák s Edou jsou ve Smokovci, ale je moc pozdě a tak  byť horám nadosah, končí den v penzionku.

 

Neděle 2.2. –  Je pět hodin ráno, mínus 15 a celá výprava podupává nebo posedává na autobusovém nádraží v Ostravě. Za hodinu odtud vyjíždí přímý spoj do Popradu a my věříme, že na výchozí stanici se do něj vejdeme my, batohy, Márovo lyže a třeba i nějaký ten cestující. Bágly jsou na nástupišti navršeny do hradby, čímž si jistíme prostor kolem zastávky. V 6.15 vyjíždíme. Prostor pro zavazadla se nám povedlo hezky vyplnit, krčíme se v bundách a čepicích, rukavice pod zadkem v na kost zmrzlém autobuse.  V Havířově už je vůz plný, přesto se ho stále nedaří aspoň zadýchat a řidič vypíná topení.  Jablunkov. Na pracně zahřáté sedačky se nám snaží přicpat ještě jeden až dva cestující, ulička je plná lidí, batohů, beden a tašek. Mosty u Jablunkova – státní hranice. Celník nekompromisně trvá na prázdné uličce autobusu. Bedny, batohy a tašky se nám stěhují do klína, cestující ven. Zpoždění narůstá, řidič větrá. Slovensko – Čadca. Pár zoufalců se snaží vystoupit. Tělem u stropu, šlapajíc po báglech, sedačkách a lidech se prodírají k východu a za nimi z ruky do ruky putují jejich zavazadla. Zpoždění narůstá, řidič větrá.

  Kouťák s Edou úspěšně odráží útok majitelky penzionu na jejich peněženky a konečně se vydávají na Hrebienok a dál  ke „Zbojandě“.

  Fery s Pepíkem se v krásném počasí vydávají a posléze vylézají na Ostrý štít ( 2 367 m ), Honza, Jíťa a Barbucha vystupují na Hranatů vežu.

  Autobus přijíždí do Popradu. Chosé předává chatařovi, který na nás čeká, balíček s neznámým obsahem, deklarovaným jako sadba Hlívy ústřičné a chatař nám za to odváží autem batohy do Smokovce. K naší velké radosti, protože personál električek spojujících Poprad a Smokovec také stávkuje.  Místní linkou odjíždíme do Smokovce, lanovkou na Hrebienok a v pozdním odpoledni se konečně všichni setkáváme na Zbojnické chatě.

 

Pondělí 3.2. –  Fery a Pepík odcházejí ráno dobývat Široků vežu. Nalézají jednu délku, ale v horšícím se počasí ustupují zpět na chalupu.

  Pepíno a Běta scházejí údolím  k Veverkovu ledopádu a v kolmém vodním ledu zkoušejí  svou výzbroj.

  Cílem zbytku výpravy jsou svahy Svišťového štítu a nácvik brždění cepínem po pádu. Do oběda všichni absolventi dosáhli vzhledu výstižně popsaného jako „sněžné prase“. Úplní nováčci ještě po obědě cvičili přímo u chalupy záchranu spolulezce z trhliny. Večer se plánovalo a zároveň proběhla ochutnávka dovezeného alkoholu.

 

Úterý 4.2. –  Mára a Kouťák vyrážejí jako první směrem na Prielom. Jejich cílem je Východná Vysoká a vysněžený žlábek v jejím  jižním úbočí.

  Pepík, Honza, Jíťa a Barbucha si vybrali tůru po hřebenu vedoucím  pod Svišťový štít a pokud to počasí dovolí, chtějí na něj i vylézt.

  Chosé vybral pro nováčky výstup na Prielom a  pokud čas a počasí dovolí i  na Východní Vysokou.

  Stopa prošlapaná v navátém sněhu Márou a Kouťákem přešla přes asi 50 metrů širokou starší lavinu pak zamířila na opačnou stranu než byl nástup k Prielomu a žlábku na Východnou. Ani nám se návěje v úbočí moc nelíbily a tak jsme se všichni sešli na hřebenu vedoucím na Svišťový štít. Společně jsme ho celý přešli až ke skalnímu výšvihu, kde lezl Pepík s Honzou a děvčaty.

  Počasí se zase horšilo. Vydali jsme se zpátky na chatu. Vlevo ve svahu Mára objevil ledy, rozhodl se je prozkoumat a  sestupoval žlabem dolů.  Byl už o hodný kus níž než my, když se začal hodně bořit, pak zaváhal a opatrně se pohnul, něco křuplo, jako když rozlouskneš burák a od Máry se na obě strany  tak na 50 metrů rozeběhla prasklina. „Zpátky, zpátky !“ Velmi rychle a opatrně jsme z toho svahu všichni zmizeli a šli zpátky cestou kterou se Pepík a jeho skupinka dostali nahoru. „No doufám, že Pepík neuvidí naše stopy a nevydá se po nich,“ povídá Mára.

  Už jsme byli kousek od chalupy a cvičili jsme s lavinovými pípáky vyhledávání zasypaného člověka. Ty šikovný hračky s sebou dovezl Chosé s Márou a oni taky první viděli Pepíka, jak si to po naší stopě žene přímo k té prasklině. Uviděl jí snad v té samé chvíli, kdy jsme všichni začali pískat a řvát, abychom ho upozornili na skrytou hrozbu. Opatrně vycouval a tak ta masa sněhu a kamenů jen zahrozila.

  Poslední, kdo za námi  po opět strastiplné cestě do Tater dorazil, byl Honza Franc. Fery a Meky mu šli  Velkou Studenou dolinou naproti a přestože si to rozeběhnutý Honzík nejdřív namířil na Téryho chatu a Priečne sedlo, což je zjevná nábližka, večer při ochutnávce jsme se zase všichni sešli.

 

Středa 5.2. Celou noc drobně sněžilo a foukal vítr.  V šest ráno vyrazil Pepíno s Bětou k Slavkovskému štítu. Jejich cílem je vyledněný žlab v průvodci označený jako Groszův.

  Po snídani se s námi rozloučili Fery, Pepík, Honza a Jíťa, kteří se vraceli domů dřív. Všichni ostatní zůstali na chalupě, protože sněžilo sice drobně, ale v silném větru velmi nepříjemně.

  Pepíno a Běta si naplánovali návrat na sedmou večer, ale nepřišli. Setmělo se, vítr velmi zesílil a stále sněžilo. U večeře, jindy plné vtipů a dobírání si Běty, chyběli kluci i nálada. V osm hodin Chosé oznámil na Tatranskou horskou službu, že máme venku dva členy.  „Počkáme do deseti“, rozhodl dispečer. „Já zatím obvolám okolní chaty a hotely a vy v deset vyjděte směrem k Hrebienku.  Možná se vracejí a nemůžou projít skrz návěje.“

  Osm lidských postav se prodíralo hlubokým sněhem směrem k tzv. Bráně. Vítr se pomalu změnil ve vichřici, drobné sněhové vločky oslepovaly oči a bolestivě se zakusovaly do tváří. Světla čelových svítilen zkoumala  svahy nad i pod skupinou, Meky pečlivě prohlížel každou stopu. Neprošli tudy ? Neminuli jsme je ?  Pak zavládlo radostné vzrušení, protože jsme zahlédli záblesky světla.  A ještě hlubší  zklamání zjištěním, že to jen vítr a vločky nesly do dálky záblesky z chaty.  Osmi muži  prošlapaná stopa  zmizela během půldruhé hodiny a návrat proti větru a oslepující bílé tmě byl vysilující.

 

Čtvrtek 6.2. – Tichou místností se začaly ozývat budící signály mnoha hodinek. Je pět hodin ráno ! Je čas vstávat .  Chosé a Meky telefonují na THS, že jsme připraveni vyrazit. „Cože?“, říká Chosé, „to je dobře“ a všichni víme, co to znamená. Kluci jsou v pořádku …  Vaříme čaj, pomalu snídáme. Dospali jsme ještě kousek rána a za chvíli jdeme.  Pepíno a Běta jdou z Hrebienku  směrem k nám, ale v cestě jim stojí sněhové jazyky  a prolákliny,  do kterých vítr navál místy až půldruhého metru sněhu. Zase se prodíráme místy, kde jsme včera v noci vyšlapali hlubokou brázdu a přestože po ní není ani památky, jde se nám  za denního světla a s vědomím, že jsou oba v pořádku, mnohem veseleji.  Probojovali  jsme se  návějemi až pod Strelecků vežu a zastavili, protože tohle místo je považováno za jedno z nejnebezpečnějších v dolině a před námi bylo zřetelně vidět asi  třicet metrů široké, ne moc staré laviniště. Mára se opatrně vydal prozkoumat cestu před námi. Pár kroků, vrátil se a jeho závěr byl jednoznačný – další postup by byl neúměrným rizikem.

  Jedinou možnou cestou byl sestup vpravo dolů do koryta potoka. Skrz kosodřevinu, přes kameny, s velkými rozestupy kdyby se něco utrhlo, návějemi až do výšky ramen. Že jsme dosáhli vody poznal první Meky –  probořil se a nabral si plnou botu. Přímo pod lavinovým polem, ale teď v relativním bezpečí ,nás dohnali nosiči z chalupy. „Počuli ste? Práve to žuchlo!“, hlásili nám a dívali se směrem, odkud jsme před necelou půlhodinou ustoupili.  Hmm..Mnohem větší vzrušení vzbudilo objevení se Pepína a Běty  asi sto metrů od nás. 

  Pískání, volání. Vypadali dobře.  Díky rozumnému číšníkovi se v hotelu najedli a napili – na sekeru - a přenocovali na lavicích v sauně. To bylo v ceně.  Cesta na chatu mohla být snadnou záležitostí. Mohla, nebýt nárazů větru které podrážely nohy a mrazily do morku kostí. Mohla. Nebýt toho úplně nenápadného kotlíku, plného sněhu. Prošlapával jsem a bylo tam naváto opravdu hodně. Lupání ve sněhu skoro zaniklo ve volání : „Ven,ven! Všichni pryč!“ To  Kouťákovi projela mezi prsty ruky kterou se opíral o svah trhlina a další se otevřela přímo nad námi.

 

Pátek 7.2. –   Kouťák vyměnil spodky – prý mu včera zhnědly. Mára mi přestal říkat Řezník Horoklubu. Počasí je stabilní – hnusné. Sesedli jsme se na ložnici kolem velkého, kulatého stolu, různé domácí produkty kolují, lezeme v Tisé, Skaláku, Řecku,Himalájích a cestujeme a raftujeme –prostě pohoda. Kdyby se nemuselo na záchod!  Zbojanda je super – ložnice pro 16 lidí, půda s matracema pro dalších 20, jídelna s kachlovýma kamnama, sušárna, kuchyňka s vařičem, tekoucí voda, centrální vytápění…. Jen kadibudky jsou třicet metrů od chalupy. Zaváté, vymrzlé.

 

Sobota 8.2. -  Hned po snídani vycházíme směrem na Hrebienok. Opět musíme prošlapávat a s plnými batohy si ani netroufáme odhadnout, za jak dlouho se dostaneme do civilizace. Vlak z Popradu jede až po páté hodině odpoledne, ale cesta je dlouhá a jdeme pomalu. Minuli jsme Strelecků vežu a nebezpečné svahy pod ní, pozdravili se s pražským oddílem, který nás na Zbojandě střídal a pod Slavkovským štítem se rozdělili. Část pokračovala, ale část se dlouho brodila sněhem pod „Grose“, kde Pepíno nechal fixní lano a vrtule v marné představě, že se počasí zlepší a ještě si v ledopádu zaleze. 

  Dvě hodiny odpoledne.  Hrebienok. Pepíno a Běta zaplatili dluh v hotelu, ohřáli jsme se, snědli opožděný oběd. Bylo jasné, že vlak domů stihneme.

 

 

„Velmi vypečené akce“ se zúčastnili : 

 

 Mária „Maruška“ Šťastná, Zuzana  „Deivi“ Šišovská,

Barbora „Barbucha“ Jungwirthová,  Jitka „Jíťa“ Brandtnerová,

František „Fery“ Kolář, Josef „Pepík“ Žižka, Jan „Honza“ Jansa,

Václav „Meky“ Hajný, Jiří „Chosé“ Šťastný, Jan „Běta“ Král,

Josef „Pepíno“ Kotyk, Olda „Kelly“ Hahn, Jan „Francík“ Franc,

Pavel „Kouťák“ Koutecký, Eduard „Eda“ Holzhauser,

Jan „Honzík“ Malanowski, Bronislav „Broňa“ Bandas

Marek „Mára“ Scheithauer – HO Most

Fotogalerie: Střípky z Vysokých Tater

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz