Ádr

Pavel Bohuněk

Tak jsme byli v Ádru. Jak to dopadlo? No, vylezli jsme nakonec vše, co jsme chtěli, i když ze začátku jsme tomu moc nevěřili. Kdo tam byl, tak pochopí, kdo ne, ať se tam jede podívat. V pátek v sedm hodin ráno vylézáme ze spacáku na parkovišti v Ádršpachu. Rychle vaříme kafe a snídáme. Jsme už řádně natěšení na místní proslulé šiřočiny.

Jako první chceme zdolat věž Starostová, protože tušíme, že bude nejtěžší. A tušíme správně. Nástup do Staré cesty sice nacházíme okamžitě, ale nějak se nám nechce věřit, že se budeme muset touhle mokrou spárou soukat nahoru. Spára pustila. Následuje průlez oknem a komín. Oknem jsme skutečně prolezli, jenže jiným než jsme měli. Popis skoro sedí, a tak po prolezení komínem stojíme na polici u slaňáku. Má následovat široká spára. Ta tu je, ovšem pokračuje pilířem s dvěma kruhy a končí na vrcholu nějaké věžky s vrcholovkou. To pochopím, že jsem špatně, a tak slaňuji zpět k Letošovi. Pouštím se tedy do druhé široké spáry, která mě dovede na polici do údolní stěny. Aha, tohle taky není ono. Mažeme tedy zpět do komína a prolézáme tím správným oknem. Okamžitě poznávám komín Staré cesty, ale vůbec se mi do něj nechce, protože v něm teče voda. Zkouším to jinudy, jenže se dostávám do slepé uličky a nemůžu nahoru ani dolu. Po chvilce hasičského cvičení se dostávám k poslednímu slaňáku deset metrů nad zemí. No paráda. Po dvou hodinách bloudění v chodbičkách a komínech jsme kousek nad zemí. Jsme z toho trošku unavení a už nás to vůbec nebaví. Jdeme tedy otestovat protějšího Starostu. Snad bude přívětivější. Nastupuji do spáry, kterou Stará cesta začíná. Pro změnu je úplně mokrá. Po čtyřech metrech soukání selhává tření mezi mým tělem a mokrou skálou. Ležím u nástupu mezi kořeny a přemýšlím, co je špatně. Široké spáry neumím a už vůbec ne mokré. Pouštím tedy do kolmého tobogánu mistra svého oboru, spáraře Letoše, který spáru vysoukal na polici ke stromu. Následující spára je už suchá, takže to už jde. Pak přichází přepad se stavěním. Nejsme žádná ořezávátka, a tak to půjdeme bez stavění. Přepad je v pohodě, jenže rajbuňkový výlez na polici lehce o hubu. Nahozený slaňák dává větší jistotu, a tak to nakonec přelézáme. Největší radost z toho mají turisti. Z police na vršek je to pro mě již pohodové lezení, protože neobsahuje žádnou spáru. Kruhy oblézáme bez stavění a za chvíli se již kocháme výhledem ze Starosty.

Po slanění se moc nezdržujeme a jdeme odpytlit Starostovou. Obcházíme jí jako mlsní psi a nevíme kudy nahoru. Nakonec vybírám nějakou širokou spáru a posílám do ní Letoše s tím, že tam je někde kruh. Kruh tam nikde nebyl, takže si Letoš udělal prvovýstup. Po prolezení dalších několika komínů, spár a jednom slanění se dostáváme do cesty Svatba jako řemen, kterou se opět dostáváme na vrchol věžičky s vrcholovkou. Odtud vede traverz doleva, který jsme si vyhlídli ze Starosty. V průvodci ovšem není, takže vůbec nevím, co jsme to lezli. Každopádně je to nejhezčí úsek celé cesty na Starostovou. Rajbuňkem se obtraverzuje celé tělo Starostové a končí opět v široké spáře, kterou se dostáváme pod vrcholovou hlavu. Sil ubývá, ale už nás nemůže nic zastavit, a tak v devět hodin večer dosahujeme našeho druhého vrcholu. Zasloužené pivo v hospůdce potom opravdu chutnalo.

Druhý den se nám již nevstává tak dobře, ale opět jsme natěšení, tentokrát na Milence. Jdeme k nim s našimi novými kamarády z Frýdku-Místku, kteří mají stejný cíl jako my. Chceme jít cestu Milenecká. Začíná v chodbě mezi věžemi širokým komínem, který se pomalu zužuje až na velikost „píďalka“. V komíně si užívá Letoš. Na mě vychází kout, kterým se dostáváme do okna a průlezem na druhou stranu věže. Nejhorší je cvaknout kruh, který je nad osoleným převisem. Daří se mi neuklouznout a i ta širočina nad kruhem mi celkem sedla. Asi jsem se to včera naučil. Nejhezčí je ovšem výlez mezi hlavy obou Milenců, kde jsme pěkně na očích hromady turistů pod námi. Výstup podle mě proběhl až moc hladce oproti včerejšímu boji. Zbytek dne se couráme po skalním městě a to co se nám zrovna líbí, se snažíme vylézt. Letoš to nechal na mě, takže jsme lezli samé rajbuňky. „Vzpoura na lodi“ na věž Bounty, nádhernou stěnu na Malý roh a cestu Originál na Vřesovou, která byla nejtěžší, ale podle mě nejhezčí.

Večer balíme a frčíme směr Prachov, kde máme také ještě nějaké plány. Najít použitelnou hospodu kolem Prachova se nám nepodaří, a tak se spokojíme s terasou zavřené Turistické chaty, kde už řádí pár lezců. K mému překvapení většinu z nich znám.

V neděli jsme za strašného vedra vylezli Jihovýchodní cestu na Prachovskou jehlu. Přidali jsme ještě famózní Západní hranu na tutéž věž, čímž máme splněno. Leošovi se zalíbí Mnich stojící vyzývavě uprostřed údolí. Lezeme na něj cestu Západní sokolíky. Na závěr věšíme pytel v Údolce na Ameriku. To jen tak pro formu, abychom se sem měli proč vrátit. Mezi skalami si občas připadáme jak v soláriu, a tak raději volíme úprk. Po třech dnech lezení toho máme tak akorát. Cestou domů nás doprovází přívalové deště, což nám vůbec nevadí.

Díky Letoši za hezké tři dny!

              

Fotogalerie: Ádr

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz