Dolomity

Pavel Bohuněk

Po několika odložených odjezdech kvůli počasí konečně v pátek večer vyrážíme do severní Itálie za nejistým počasím. V rámci ušetření se vyhýbáme Rakouské dálnici a Brenner projíždíme spodem ukrutnými serpentinami. Asi kolem páté ráno míjíme závoru na Tre Cime. Nikdo tu ještě není, takže projíždíme bez placení. Celou noc jsem nespal, Želvák asi tři hodiny. Přemýšlíme, jestli si ještě neschrupnem, ale nakonec se rozhodujeme pro okamžitý nástup do stěny, takže po kávě a vydatné snídani vyrážíme.

Náš dnešní cíl je Scoiattoli spigolo, neboli hrana Veverek na Cimu Ovest. Průvodce uvádí obtížnost 8 a jsem zvědavý, co znamená poznámka „atletico“ u šesté délky. Prvních pět délek je lehké lezení, pak ale přichází ten správný nářez. Klíčová délka je parádní střecha s rezavými skobami, kde pochopím význam té poznámky.  Daří se mi jí přelézt čistě s odsednutím. Želvák to má na druhém horší, protože batoh nám přijde ukrutně těžký. V převisu padá, čímž se ocitá asi čtyři metry od skály v úžasné expozici asi 200m nad zemí. Na řadu přichází tiblock s prusíkem. Pro ulehčení mu vytahuji batoh a za chvíli už stojíme oba na štandu. Následujících šest délek je vytrvalostní lezení, kde obtížnost neklesá pod sedm. Dost se na nás projevuje únava z noční jízdy, takže chvílemi máme co dělat, abychom na štandech neusnuli. Závěrečnou trojkovou část lezeme většinou současně a na vrcholu jsme kolem čtvrté. Na sestupu nás dostihuje déšť. Ještě nevíme, že se to pro tento zájezd stane pravidlem pro každý sestup, stejně jako brodění se v rozbředlém sněhu. Večer přejíždíme ke Cortině, kde spíme v lese pod Passo Giau.

Poučení z tohoto dne je, že v ponču se nedá lézt a děravé Adidasky nejsou zrovna nejlepší do mokrého sněhu.

Neděle je ve znamení odpočinku. Lezeme v nějaké sportovní oblasti a couráme se po Cortině.

Druhý den vyjíždíme na Passo Giau, odkud je pohodový nástup na Guselu, což je jeden z kopců oblasti Nuvelau. Máme vyhlídnutý nějaký pilíř, jenže kufrujeme hned na začátku, takže do cesty naplouváme asi až v třetí délce. Zbývající délky nás ale uspokojují pěkným lezením a krásnými výhledy. Naší pozornosti neunikne ani chata Nuvelau. Z vrcholu je to co by kamenem dohodil, a tak neváháme a s vidinou zlatavého moku na chatu téměř sprintujeme. Pivečko je opravdu vynikající a sestup do sedla je po pohodové pěšince. Po doplnění zásob vína jedeme opět směr Tre Cime.  „Ubytujeme“ se na parkovišti kousek za Misurinou, kde trávíme pěkný večer s pohodovým párem z Drážďan. Na druhý den plánujeme náš hlavní cíl, a sice Diretku na Cimu Grande.

Plány nám hatí počasí. V noci nás déšť zažene do auta. Vstáváme ve čtyři. Po třech litrech vína nám není zrovna nejlíp a stejně pořád prší. Projíždíme mýto a dospáváme v jedné z mnoha serpentin. Jako náhradní plán vybíráme nějakou cestu na Cimu Picolu. Z nástupem moc nepospícháme. Má to být dvanáct délek převážně lehkého lezení. Hned na začátku nás ale překvapí lámavost skály. Čím víš, tím je to horší. Snažíme se lézt co nejopatrněji a tak jsme dost pomalí. Vrchol všeho je, když se mnou někde v osmé délce vypadne asi půltunový kámen, který posílám k nástupu, kam dopadá s obrovským rachotem. Naštěstí jsem byl na tom bezpečnějším konci lana. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych byl na prvním. Takhle se naštěstí nic nestalo, jen jsme vyděsili všechny turisty v okolí. Značně rozladěni z tohoto incidentu pokračujeme dál. Cestu jsme i přes naší pomalost zvládli za pět hodin. Z vrcholu se slaňuje za nové slaňáky až do sedla. Sestup mokrým sněhem nám zpestřuje déšť. Večer u piva na chatě Auronzo plánujeme naše další počínání. Shodujeme se, že není na co čekat. Počasí je pořád stejné, takže zítra jdeme na vysněnou Diretku.

Budíček ve čtyři hodiny. Počasí je zatím přívětivé. Jdeme po turistické cestě k chatě Lavaredo, kde se mám naskýtá úžasný pohled na severní stěny. Uprostřed je náš cíl, nejvyšší z nich, Cima Grande.  Její severní stěna je vysoká 550m a skoro celá převislá. V roce 1958 tu pánové Hasse, Brandler, Löw a Lehne vytvořili dodnes tak slavnou cestu.  A právě tato cesta nás sem přilákala. Nejsme si jisti, jestli to není od nás moc troufalé. Obtížnost cesty je zároveň hranicí našich lezeckých možností. Jak jsem se ale několikrát přesvědčil, nemá smysl pořád na něco čekat, a tak to jdeme prostě zkusit. Pod stěnou ještě leží sníh. Nástup jsme našli celkem v pohodě. Prvních sedm délek vede v krásné, pevné skále a lezení si opravdu užíváme. Vzdušné traverzy střídají plotny s malými lištičkami. Do cesty nám zatím svítí vycházející slunce a skálu okolo nás zbarvuje do červena. Druholezec to má vždy horší, protože i když jsme se snažili vzít co nejméně věcí, batoh stále nemá váhu, aby se s ním dalo v pohodě lézt v takhle těžkém terénu. Bez pití a goráčovek se prostě neobejdeme. Vpravo od nás leze jedna dvojka Comiciho. Jsou stejně rychlí jako my. Od sedmé délky to začíná houstnout. Následuje pět kompletně převislých délek. Všechny štandy jsou ve visu, což mě náramně baví. Užívám si ten vzdušný pocit a radost mi nezkazí ani to, že jsme nejtěžší místo hákli. Ve dvanáct hodin jsme na bivakbandu. S časem jsme spokojeni. Čekali jsme to horší. Podle průvodce nás čekají už jen čtyři lehčí délky. “To vyběhneme a za chvíli jsme na vrcholu“, říkáme si. Jenže jsme se dost spletli. Celá skála nad policí je kompletně mokrá a všude teče voda. Mokrou spáru střídá další, ještě vlhčí spára. Vrchol všeho je mokrý komín v předposlední délce, který vyšel na Želvu. Ten odmítá do něj vlézt a odtraverzuje kamsi doleva. Za chvíli se vrací, že to nejde. Moji nabídku, že komín vytáhnu, statečně odmítá a pouští se do něj. Nakonec to tak strašné není, až na to, že jsme úplně mokří. Poslední, již suchý žlab nás dovede na polici, kde cesta končí. Na vrchol zbývá asi sto metrů. Traverzujeme ke staré cestě, kterou dosahujeme vrcholu. Moc se zde nezdržujeme, protože počasí se rapidně horší. Na sestupu potkáváme dvojku z Comiciho. Je to pár z Francie. Jsou trošku zmatení, tak je vedeme dolů, protože sestup se Želvákem známe. Při posledním slanění začíná pršet a k autu přicházíme asi v sedm řádně promočení. Jsme maximálně spokojení.  I když jsme cestu nevylezli úplně čistě, byl to obrovský zážitek a splněný sen.

Ve čtvrtek máme zasloužený restday. Odpoledne hledáme nějakou sportovní oblast u města Pocol. Asi po třech hodinách bloudění lesem to vzdáváme. Zájemcům o tuto oblast rád poradím, kde ji nehledat.

Na poslední den jsme si vybrali cestu Super Tegolina na Lastoni di Formin. Nastupujeme ze sedla Giau. Kocháme se nádhernou scenérií zelených luk, hučících potůčků a nádherných vrcholů jako je třeba Tofana di Rozes, nad kterou visí malý obláček. Nejsme jediní, kdo měli nápad lézt tuhle cestu. Před námi už je nějaká dvojka. Jsou ale rychlí. Celá cesta je odjištěna nýty a má osm délek. Chrochtáme si v pevné a neolezené skále. Na vrcholu jsme ve dvě hodiny. Z mráčku nad Tofanou se stal obrovský Comulonimbus. Slaňujeme cestou zpět k nástupu, kde jsme nechali věci. Ani dnes počasí neudělá výjimku a sestup je opět za vydatného deště. Sušíme věci v autě a valíme domů. Za sebou necháváme mokré Dolomiti.

Tak to byl náš výlet do hor. I když počasí nebylo úplně ideální, vylezli jsme v podstatě všechno, co jsme chtěli, a proto o něm můžu říci, že byl úspěšný. Díky parťáku!

 

Vylezené cesty:

Cima Ovest - Scoiattoli spigolo 8 – 450m

Gusela            - Pia 6+ - 250m

Cima Picola - Egger - Sauscheck 6+ - 380m

Cima Grande – Hasse/Brandler 8/8+ (8 A0) – 550m

Lastoni di Formin – Super Tegolina 8  – 300m

 

 

Fotogalerie: Dolomity

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz