Vysoké Tatry s Pájou

Pavel Bohuněk

 

Už někdy v červnu jsem Páju poprosila, jestli by mě vzal lézt někam do hor, protože jsem to ještě nezkusila, a protože jsem cítila, že když nezačnu teď, tak už nezačnu nikdy. Jeho odpověď zněla: „Co třeba Tatry?“ Hned padl i termín – poslední víkend v září, kdy bude svátek. A bylo domluveno.

Svátek byl v pondělí, takže jsme si v pátek a v úterý vzali dovolenou a ve čtvrtek večer se sešli v Ústí ve vlaku. Nálada byla skvělá, i když já jsem byla ve skrytu duše malinko nervózní, protože jsem nevěděla, co mě čeká a jestli to zvládnu. Myslím, že něco podobného napadlo i Páju, a tak jsme byli oba trošku napjatí, jak to všechno dopadne.

Cesta utekla až nečekaně rychle. Najednou tu bylo páteční ráno a my vystupovali v Popradu. Zubačkou jsme vyjeli na Štrbské pleso, tam nahodili batohy na záda a za hodinku už jsme stáli u Popradského plesa, kde jsme měli v hotelu zamluvené ubytování. Nenechte se mýlit tím hotelem, spali jsme na půdě, na koberci, ve spacáku. Ale i tak to byl fakt komfort. Než jsme se ubytovali, bylo odpoledne. Na nějakou větší akci už nebylo dost času, tak jsme šli prozkoumat okolí a najít cestu, kterou vyrazíme další den. Jak známo, u Popradského jezera je horolezecký cintorín, který jsme nemohli minout. Jeho návštěvu doporučuji. Procházíte se, čtete cedulky a cítíte „NĚCO“. Jako kdyby tam ty lidi z cedulek byli s vámi. Vůbec nejsilnější to je, když čtete jméno, které znáte, protože znáte blízké toho člověka. Ten pocit je hrozně intenzivní a jen těžko se popisuje, ale vyvolá ve vás obrovskou úctu, respekt a taky trochu strach. A to všechno ve vás zůstane, alespoň dokud jste v Tatrách. Určitě tam běžte.

V sobotu ráno zazvonil Pájův budík v pět. Myslela jsem, že je to zlý sen, ale nebyl. Už jsem byla umytá, oblečená a s batohem na zádech, ale ještě jsem o sobě nevěděla. Probrala jsem se, až když jsem jako chromý kamzík klopýtala po úzké kamenité cestičce, chvíli i potůčkem, do kopce směrem mně neznámým. Jak jsem později zjistila, kamenitá cestička byla nejlepším terénem, který mě ten den čekal. Čím výš a blíž našemu cíli jsme byli, tím byla „cesta“ horší. Zběhlé tatrance to samozřejmě nepřekvapí, ale já byla v Tatrách poprvé. Konečně jsme stáli u nástupu, bylo půl deváté a já měla dost. Představa, že mám lézt, byla pro mě v první chvíli nepředstavitelná. Dostala jsem chvilku na odpočinek, vzpamatování se, schroupání sušenky a šli jsme na to. Jako test mé zdatnosti, odolnosti a výdrže vybral Pája hřebenovku na Ošarpance. Je to dlouhá trojka, u které se uvádí, že patří k nejkrásnějším hřebenovkám v Tatrách. Podle průvodce by celý výstup měl trvat kolem 2,5 hodiny. Ale my jsme se asi courali, hodně fotili a kochali se nádhernými výhledy, protože náš výstup trval, i se slaněním, 4 hodiny. Konečně, měli jsme spoustu času, bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, takže kam bysme spěchali. Cesta byla opravdu pěkná a lehká, i pro mě. Na cestě zpátky k Popradskému plesu jsme potkali mně známé tváře, Álu a Pavla Aksamitovi z teplického oddílu. Zrovna přijeli, bagáž nechali v hotelu a vyrazili. Měli v plánu, až se vrátí, ukořistit ubytování v hotelu na půdě. Super, budeme mít s kým jít do hospody. A protože byl krásný den, teplo, svítilo sluníčko a my měli ještě spoustu času, našli jsme si pěkné místečko na louce a slunili se. Neplánovaně jsme na chvilku zavřeli i očka. Nádhera.

 Asi na základě zkušeností z předešlého dne Pája usoudil, že v neděli už nemusíme vstávat tak brzy a nařídil budík až na půl sedmou. Tentokrát nás čekala trochu těžší cesta, a to Štáflovka na Volí věž, jejíž obtížnost je uváděna za pět. Nástup byl opět parádní, nejprve jdete stejnou cestou jako na Rysy, a to až k Žabím plesům, kde odbočíte vlevo a opět jako kamzík skáčete z kamene na kámen až se zhruba po hodině dostanete k nástupu. Tentokrát jsem nabyla dojmu, že do Tater se nejezdí ani tak kvůli lezení, jako kvůli přístupovým cestám, protože ty jsou kolikrát mnohem náročnější, než samotné lezení. Nicméně zhruba po 2,5 hodinách jsme kolem půl jedenácté stáli na úpatí Volí věže. Trošku jsme se rozhlédli, našli kde je nejlepší nastoupit a už Pája běžel,  a to doslova. Směr cesty byl na základě popisu z internetu celkem jasný, alespoň Pájovi. Cesta je dobře odjištěná a skála pevná, takže se nemusíte bát padajícího kamení. A ty panoramata. Prostě nádhera. Po dvou hodinách jsme byli na konci. Ale jak jsme zjistili, tak ještě ne na vrcholu. K vrcholu se musí dojít ještě pěkný kus zhruba dvojkovým terénem, ale stojí to za to. Čeká vás tam nádherný výhled na všechny strany, tedy pokud máte štěstí na tak krásné počasí jako my. Na polské straně je vidět jezero Mořské oko, na slovenské straně Žabí plesa, Štrbské pleso, Žabí kůň, Rysy a celé Vysoké i Nízké Tatry. Úžasné. Ještě nezbytná fotečka a pak už hurá dolů. Máte na výběr ze dvou variant, buď přímo z vrcholu kousek slanit a pak dojít pěšky nebo se dvojkovým terénem vrátit ke konci cesty, sejít ještě horším terénem kousek níž, najít velice dobře schovaný slaňovací řetěz a po třech 30 metrových úsecích komínového slanění jste dole. My zvolili druhou variantu. Pro mě byl bohužel sestup k řetězu tím nejhorším zážitkem v celých Tatrách. Celkově se dost bojím sestupů a jít nejištěná takovým terénem a ještě ve dvou tisících, mi nedělalo moc dobře po těle. Celou cestu jsem myslela na cedulky na cintoríně a zoufale si přála, aby tam nepřibila i ta moje. Nepřibila. Všechno jsme v pohodě zvládli, ale oddechla jsem si, až když jsem zase stála pevnýma nohama u nástupu a dávala si zasloužený kus čokolády. Po cestě zpátky se ještě Pája opláchnul v jednom ze Žabích ples. Když si vzpomenu na teplotu vody v tomhle plese, ještě teď mnou probíhá mráz. Ale proti gustu žádný dišptutát.

V pondělí jsme si dali „odpočinkový den“, alespoň od lezení. Trošku jsme se prospali, v hospodě si dali vydatnou snídani a vyrazili na Rysy. Cesta je pěkná, s krásnými výhledy a po celkem pěkných kamenných cestičkách, a to až k Chatě pod Rysmi. Tady tahle idylka končí. Od chaty na samotný vrchol sice vede taky cesta, ale tentokrát už mnohem náročnější a končící celkem exponovaným výstupem. Zase mě ovládl ten pocit, že se měním v kamzíka. Rysy mají dva vrcholy, na jednom je hraniční čára a obrovská grupa lidí, na druhém jen kamení a nikde nikdo. My jsme byli na obou, ale mnohem víc se nám líbilo na tom bezlidnatém. Po cestě zpátky jsme se zastavili na chatě, dali si nezbytné pivečko, navštívili krásně malovanou kadibudku s panoramatickým výhledem a zhoupli se na blankytně modré houpací lavičce. Vůbec se nám tam odtud nechtělo a trošku jsme záviděli chatařům a ubytovaným, že nemusí dolů.

Úterý byl poslední den našeho tatranského dobrodružství. Po delších úvahách se Pája rozhodl, že zdoláme ještě jeden lezecký vrchol, a to Ihlu v Ostrve. Tenhle vrchol byl nebližším cílem našeho pobytu. Přístup trval jen zhruba 1,5 hodiny. Serpentinami jsme se vyšplhali do sedla pod Ostrvou, tam se dali vpravo, šli kus po hřebeni a Pája pak jako zázrakem našel komín, kterým jsme slanili do sedélka, kde je nástup. Vzhledem k tomu, že na tuhle věž jsme neměli žádného průvodce, vybral Pája nejlehčí směr a tím se vydal na vrchol. Bylo to lehké trojkové lezení. Nahoře nás opět čekali krásné výhledy, mimochodem i na cintorín, který byl přímo pod námi. Chvilku jsme si užili vrcholu a už jsme mazali zase na zem a komínem zpět na hřeben. Pak už nás čekala jen cesta zpátky na Popradské pleso. Tady jsme si dali zasloužený obídek, sbalili batohy a vydali se směrem na Štrbské pleso a odtud na zpáteční cestu domů.

K údivu obou účastníku této výpravy (Pája a já) jsem všechny nástrahy, které mi Tatry a Pája připravili, zvládla až neuvěřitelně dobře. Myslím, že za to všechno vděčím nejen krásnému počasí, které nás celou dobu provázelo, ale hlavně svému průvodci, který všechno vymyslel, zorganizoval a v neposlední řadě se staral o to, abych se co nejmíň bála a abychom se oba vrátili živí a zdraví. Bylo to nádherné. Pájo, děkuju!

 

 

 

Fotogalerie: Vysoké Tatry s Pájou

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz