Do českého ráje

cesta příjemná je, dudlájdá
23.5. - 6.6. 2009
Autor: Bronislav Bandas

Že pojedeme s Šiškou a Broníkem na dovolenou do Českého ráje jsem věděl ještě předtím, než byly vyhlášeny vrcholy patřící do The Best Summit of Horoklub Chomutov. To, že v seznamu vrcholů jsou i čtyři, které budeme mít o dovolené takřka na „dosah“, tedy byla ta pověstná třešnička na dortu. Nebo se to aspoň tak zdálo….

Sobota. Krásný den. Péťa mně ráno oznámila, že v mateřském centru, kam chodí s Broníkem, řádí střevní chřipka a Broník v noci dvakrát zvracel, ale od té doby nic, tak to asi bude dobré. Vyrážíme do Turnova s „písní na rtech“. Auto narvané k prasknutí (jak jinak s miminkem). Nálada skvělá. Právě když jsme společně s Ivanem Mládkem asi potřetí halekali dudlájdá v oblíbené horolezecké písničce, zaslechla Peťula ze zadní sedačky auta divný zvuk. To, co jsme viděli po zastavení u krajnice, mi silně připomnělo scénu z filmu Pulp Fiction. Jen na zadních sedačkách nebyl rozstříknutý mozek po náhodném výstřelu z pistole, ale Broněčkova večeře, snídaně i svačina a my jsme čistili a čistili a utírali. Pak už jen stačilo vyřešit drobnost – v hotelu někam založili naší objednávku a tak s námi nikdo nepočítal - a večer jsme usínali v srdci Českého Ráje.

Neděle. Broník byl od rána mrzutý a spací, už bylo jasné, že je nemocný, ale horečku neměl, tak jsme vyjeli na krátkou vyjížďku kolem Turnova na kolech. Značený okruh kolem města má asi 12 km a to se nám zdálo na vyzkoušení jízdy s nemocným Broníkem v rikše dost. Asi ve čtvrtině okruhu se musí přejet frekventovaná silnice Turnov – Jičín. Zastavili jsme na křižovatce, dali přednost červenému autu a už, už jsme chtěli jet, když naší pozornost zas upoutal divný zvuk. Ohlédli jsme se za ním a červené auto, kterému jsme dávali přednost, právě mizelo v protisměru v příkopu za svodidly. Chvíli jsme stáli a nedocházelo nám, k čemu došlo. Jeli jsme blíž a bylo jasné, že jde o dopravní nehodu. Já se staral o řidiče, který vylezl zadním oknem a Peťula o šokovanou, hysterickou malou holčičku. Naštěstí nedošlo k žádnému vážnému úrazu, naštěstí nejelo auto v protisměru…. I tak jsme je rádi předali záchrance a hasičům. Mikrospánek je potvora. Pro nás měla tahle příhoda ještě jinou dimenzi. Po nějaké chvíli nám došlo, že kdyby řidič usnul o dvacet vteřin dřív, tak nás s největší pravděpodobností smetl na křižovatce a Péťa, která mně roky říkala, že by chtěla být hasičem, po svém prvním „výjezdu“ zjistila, že už být hasičem vůbec nechce. Dál náš už výlet probíhal velmi pohodově, jen jsme ho museli o dost zkrátit. Broníček naplnil průjmíčkem plenku, kalhoty, boty, sedák v rikše a částečně i její dno a my jsme čistili, čistili a utírali.

Pondělí Je po nemoci ! Náš synek se probudil veselý a jen zářil. Peťula byla nějaká malátná, ale byli jsme přesvědčeni, že dětská chřipečka na dospělého nepřeskočí a ve Skaláku to určitě přejde. Vyjeli jsme na kolech do Sedmihorek do kempu, že z kempu vyrazíme na obhlídku lezeckých terénů. Už po cestě si ale Šíša stěžovala na bolesti břicha a kousek před Sedmihorkama slezla z kola a celá zelená šla zvracet. Poodjel jsem kousek dopředu, aby měla Šíša dost soukromí, když v tom se zezadu ozval příšerný jekot. Už jsem úplně stejný řev slyšel, když v Jizerkách Šíše přeběhla přes cestu zmije. Bylo mi jasné, že Šiška zase potkala hadici. Naštěstí ta výstavní černá zmije Šíšu nekousla a dala se před ječící, zelenou příšerou na zběsilý úprk. Na zvracení už nedošlo, ale museli jsme se vrátit do hotelu a Šíša ulehla. Nám klukům bylo dobře a vyjeli jsme si sami dva autem na Krásnou vyhlídku a šli se „jen tak“ projít směrem k Příhrazské Kobyle. Žlutá turistická značka nás dovedla na okraj hlubokého údolí a v něm byla ona – nepřehlédnutelná, vyzývavá. Dnes jsme Kobylu jen okoukli, ale příště..? Uvidíme. Zítra má přijet Raďule s Ondráškem a Haňule s malým Matym, pojedem se rozlézt do Prachova a pak možná i na Kobylu dojde.

Úterý. Půlku noci jsem strávil na záchodě a ráno nebyl schopný ani uzvednout lezecký bágl. Jasný důkaz, že dětská chřipečka na dospělého přeskočit může. A jak! Ještě štěstí, že se Šíša dala aspoň trochu dohromady. Vyjeli jsme na domluvený sraz do Prachova a já bezvládně ležel na zadním sedadle auta. Jindy bych se asi na lezení vykašlal, ale (rodiče malých dětí vědí) ten luxus, že si navzájem pohlídáme děti (protože jinak si nezalezem), se nedá odmítnout. Až do oběda jsem byl úplně mimo a dívčí trio zatím lezlo až se vrcholy zelenaly. S velkým přemáháním jsem se připojil k lezoucí Rádě, Haňuli a Šišce a nechal se od Rádi vytáhnout krásnou Východní cestou na Obelisk. Postupně jsme přecházeli k Jehle, vylezli na Sluneční a Bezejmennou věž, ale pod Jehlou jsme usoudili, že ještě nepřišel ten správný čas na THE BEST. Prostě jsem necítil to správné vzrušení, to napětí a touhu po vrcholu. Možná to zkusíme, dali jsme si sraz na zítra.

Středa. V noci lilo. S Prachovem je na dva dny konec. Ráno bylo polojasno. Jako náhradní program jsme vybrali Dětský ráj z houpaček, prolézaček, skákadel a podobných legrácek v Radvánovicích u Sedmihorek. Spíš jsme tam blbli my než děti. Dost foukalo, ochladilo se. Přesto jsme se nakonec (nadržení v srdci Českého ráje) rozhodli zkusit Suché skály. Byly nejblíž a dá se na nich lézt i po dešti. Trochu problém byl dostat všechny děti po žebříkách mezi věže, ale nakonec se ukázala být tím nejhorším zima a vylezli jsme jen jednu šestku na Střední věž.

Čtvrtek. Počasí stále nejisté. Jedeme rovnou na Sušky. Chvíli jsme se orientovali, chvíli trvalo, než jsme zase dostali děti pod skálu a než jsme se vystrojili do matroše, začalo pršet. Tak tohle už vypadá vážně na konec lezení a mě začíná mrzet, že jsem chřipečku nerozchodil, dokud bylo počasí.

Pátek. Už jsme zase jen ve třech, holky s dětmi odjely a počasí lezení na písku nepřeje. Horolezci, horolezkyně, horolezčata…. Prdlajz. Bereme kola a jedeme zbytek okruhu okolo Turnova.

Sobota. Počasí stále stejně proměnlivé. Strávili jsme celý den na městských slavnostech. Občas zapršelo, ale nám to mohlo být jedno, protože bez třetího parťáka jsme stejně lézt nemohli. Broník je sice moooc hodný, ale lézt si někde po skále a nechat ho bez dozoru pod skálou prostě nejde.

Neděle. Už 20 hodin nepršelo! ! Jedeme do Příhraz a hledáme si cestu ke Kobyle sjízdnou pro kočárek. Ke Kobyle vede krásně schůdná i sjízdná cesta, bohužel není označená a my se vydali po žluté turistické. Za hodinu neskutečné dřiny stojíme opět na stejném hřebeni, kde jsme s Broníkem stáli před pár dny a volíme sešup do údolí. Broníkovi se to líbilo (asi), rozumný člověk by na nás zavolal sociálku. Ale stojíme pod Ní. Impozantní věž. Krásná. A nedostupná. Už jsem jí kdysi lezl s Jířou a nějak jsem si zafixoval, že nebyla tak těžká. Ale na takový ptáčky má Kobyla svý háčky.

Pondělí. Na písek to ještě nebylo, zkoušíme znovu Sušky. Jsme jen ve dvou a hned se nám to vymstilo. Vybrali jsme si Alabastrovou věž, protože pod ní byl relativně jednoduchý nástup. Broník spal v kočárku, ale probudil se když Péťa dolézala první cestu a lezení když vám pod skálou řve dítě, vážně není ono. Chaos, nervy, slaňování „na motorku“, dojišťování Šíši se synkem v náručí. Vylezli jsme jednu šestku a jednu sedmu a zabalili to.

Úterý. Nádherný den. Počasí tedy stále nic moc, ale na snídani jsem potkal kamaráda Vaška Richtera z Jižních Čech, který s námi poleze !! Celý týden a rád ! Vyjeli jsme si všichni společně na kolech na Valdštejn a Hrubici a plánovali a drbali. Začínal jsem cítit to správné napětí, tu „chuť písku“.

Středa. Cesta ke Kobyle kolem koupaliště v Příhrazech je opravdu snadná a vede přímo pod věž. Hned jsem nastoupil do Německé cesty, Vašek mě jistil. Dobral jsem ho na patest ke kruhu a začal traverzovat. A tady se ukázaly ty Kobylí háčky. Kde jsem si pamatoval stupy žádné nebyly, kde jsem si pamatoval chyty, chyty byly, ale úplně jiné – k horšímu samozřejmě. Došel jsem asi do půlky traverzu, když mě natekly bandasky a já z cesty vyšuměl krásným kyvadlem skoro až k nástupu. Napodruhé jsem vycouval raději sám. Začal jsem se potit. Vyklepal jsem si ruce, odpočíval a v duchu nadával na zrádnou paměť. Další pokus. Bojoval jsem a nakonec se mi podařilo se dostat na hranu údolky, ale nateklé ruce jsem měl hodně a kruh jsem viděl za hranou asi o dva metry výš. Hrana byla dobrá, držela, jenže…. jenže jsem se dostal na údolní hranu a pode mnou bylo rázem krásných dvacet metrů. Udělal jsem ještě dvě tempa, docela z posledních sil jsem se vyklonil za hranu a zavěsil expresku do kruhu, dobral lano a když jsem cvakal, tak jsem si všiml, že je to starý, prasklý kruh a nový, nerezový je ještě o půl metru dál vlevo od hrany. Pustil jsem lano, zařval na Vaška ať dobere, vycvakl preso z prasklého kruhu a zkusil cvaknout kruh nový. Pravá noha spustila šicí stroj a já se musel chvíli vyvěsit do rukou, abych si odpočal a zastavil nohu. Jenže ruce už taky nebyly úplně dobrý a začala krize. Vrátil jsem se do postavení na hraně a zkusil znovu cvaknout kruh, ale kroutil se mi, uhýbal, nešel zvednout od skály a mně se tak třásla ruka ! Levitoval jsem nahoru a dolů až se mi podařilo cvaknout preso do kruhu. Začal jsem dobírat lano, ale přes hranu mělo tak velký tření, že jsem už nebyl schopný dobrat. Řval jsem na Vaška ať povolí, ale odpovídal, že je lano úplně volný a vzhledem k tý hloubce pode mnou jsem nevěděl, jestli přesně tohle chci. Chuť písku vystřídala pachuť strachu a já v záchvatu paniky drapnul rukou ten starý, prasklý kruh. Sedíc v druhém kruhu jsem si později vyčítal, že jsem úplně zbytečně sprasil cestu, ale myslím, že bych jinak obletěl Kobylu kolem dokola. Zatím jsme ale měli vyřešenou jen půlku problému. Sice jsme byli tři, ale kvůli tření lana bylo třeba se postupně dobírat. Nebylo zbytí, Broníka spícího v kočárku Šíša dala pod nás do údolí aby na něj viděla a s výhledem parádního pendlu se jako třetí vydala do traverzu. Nad námi v úzké údolní stěně byly ještě dva kruhy. Pustil jsem se po kyzech k dalšímu, ale byl jsem tak vyčerpaný z boje v traverzu, můj morál i brutál tak v troskách, že jsem si chtěl u dalšího kruhu zase sednout. Naštěstí mě moje milá a citlivá partnerka podpořila slovy „No to snad nemyslíš vážně !“ a já přes zbylé tři kruhy dolezl na vrchol. Postupně jsem dobral i své kamarády na laně a ve chvíli, kdy vrchol dosáhla Šíša, začal synek řvát. Nastala už běžná panika a nervozita, rychlé slanění a Kobyla (sice A1), byla naše. Abych se dal trochu dohromady, zkusil jsem hned naproti na Kobylí věž „normální sedmu“ a šlo to. Nechápu, co jsem na Kobyle tak blbnul.

Čtvrtek. Už víc než dva dny nepršelo. Byla možnost vylézt na Čapku v Prachově, ale po tom včerejším výprasku na Kobyle, jsem moc chuti neměl. Navíc Vašek odjel na výlet a byli jsme na synka jen dva. Nakonec jsme jeli. Konec dovolené se blížil a kdyby zase zapršelo, mrzelo by mě, že jsme nejeli. Jestli na Kobylu vedla nejlehčí cesta za VIIb, na Jehlu naštěstí „jen“ za VII. Po cestě jsme přišli pod věž a zaradovali se, že u ní nikdo není. Broník spal a my potřebovali jen rychle vyběhnout nahoru a dolů. Dotlačili jsme kočár k nástupu a zůstali zklamaně stát. V cestě už byl lezec a dva čekali dole. Tak to je prekérka. Do těžší cesty se mi nechtělo. Rozhodli jsme se využít chvíli synkova spánku a vybrali si na rozlezení Elegantní var. Jihovýchodní cesty na Prachovskou Čapku. Začátek cesty mi nápadně něco připomněl – nástup byl na jižní hraně, následoval nezajistitelný traverz celou východní stěnou na hranu severní, pod nohama se otevřelo krásných dvacet metrů hloubky údolky, následovalo podle průvodce vyklonění (dlouhé i pro čahouny) do severní stěny a provázání hodin a pak už jen lehce k prvnímu kruhu v třiceti metrech. Nevím, jestli to bylo tím včerejším rozlezením, ale cesta mi vážně sedla, byla krásná, dokonalá, elegantní a já už pod vrcholem věděl, že dnes „padne“ i Jehla. Když byla kousek pod vrcholem i Šíša, synek začal brečet. To nebylo dobrý. Rychle jsme slanili a Šíše se podařilo ho ještě uspat, ale jak dlouho to vydrží, bylo nejistý. Lezecká trojka na Jehle už dolezla. Spíš dvojka. Třetí to vzdal na začátku nástupové spáry. Rychle jsme do cesty naběhli. Začátek byl snadný. Bál jsem se jen odlezu od kruhu, kde mě Ráďa varovala, že je cesta vzdušná a hloubka velká. Ale už jsem si odlez prohlédl z vrcholu Čapky a bez větších problémů dolezl na i na vrchol Jehly (vzdušné to tedy je hodně). Dobral jsem rychle Šíšu, ale sotva odlezla od země pár metrů, synek se probudil. Teď babo raď ! Nesměle jsme poprosili toho lezce – nelezce z trojice před námi, jestli by nemohl Broníkovi dát dudlíka. Souhlasil a v době kdy Šíša dolézala na vrchol už dával dudlíka, houpal a drncal kočár, synek mu švihnul foťák a kdyby mohl kojit, snad by i kojil. Jehla je parádní vrchol. Udělali jsme na něm rychle několik fotek a neradi mazali dolů. Synek dostal najíst, já zabalil všechen matroš, hodil bágl na záda, poděkovali jsme klukovi z Brna a celí šťastní, že máme druhý vrchol do THE BEST, jsme vykročili k turistické cestě. „Zapsal jsi nás, viď?“, zeptala se Šíša jen tak ze zvyku. Jako by do mě uhodilo. „Ty vole Šíšo, já to nezapsal“!, vyhrklo ze mě. Šíša se trochu nejistě rozesmála. „To je fórek, viď? Zase si děláš srandu!“ Pak ztuhla. Samolepky od Jíři dokazující zdolání vrcholu jsme zapomněli doma a zápis ve vrcholovce taky nebyl. „Mámo, musíme znova nahoru“, rozhodl jsem a začal sypat věci z batohu ven. A tak jsme zase otevřeli pomyslnou horolezeckou metodiku na stránce Jištění, já se vydal zapsat Jižní cestou VIIb do vrcholovky, máma jednou rukou jistila a v druhé chovala synka. Do Českého ráje, cesta příjemná je …. Naší chybu později opravil Letoš s Pájou, kteří na Jehlu vylezli a k našemu zápisu samolepku Horoklubu doplnili. Díky.

Pátek. Vydali jsme se splnit sen našemu kamarádovi. Přijel za námi náš další kamarád, Milan s dětmi. Před dvaceti lety zamilovaný procoural Český ráj se svou budoucí manželkou. Jednoho dne se dostali i do věže zámku Hrubá Skála a odtamtud viděli schody vytesané do skály stojící přímo naproti zámku. Milan se po letech rozhodl, že tu skálu musí najít a vylézt na ní a nás požádal o pomoc. Zapátrali jsme v průvodcích z knihovny Horoklubu a zjistili, že věž se jmenuje Velký Kapucín a v průvodci je popsána jako vrchol zničený umělými stupy, ale s nejhezčím výhledem na zámek Hrubá Skála. Dali jsme si s Šíšou sólo na vrchol a Milana s oběma klukama nahoru odjistili lanem. Slova díků od kamaráda za splněný sen byla krásnou odměnou. A aby si na nás nestěžoval, ještě jsme mu našli Malého Kapucína, který je nedaleko a na kterého taky vedou vytesané stupy, ale to už pro nehorolezce bylo příliš exponované. Cestou domů nám ještě Milan u jednoho masívku vyprávěl pověst, že kdo otočený zády prohodí skrz velké skalní okno šišku, brzy se do Ráje vrátí. Trefili jsme se všichni, snad to vyjde. Šíša podváděla, chtěl jsem jí za to prohodit skrz to okno, ale pak jsem si to rozmyslel. Už bych se do Českého Ráje vrátit nemusel.

Sobota. Poslední den dovolené a nám ještě chybí Kapelník a Taktovka. Už máme sbaleno, ale hoteliér (sám prý také lezl) nespěchá s vyklizením pokoje. Vůbec nespěchá. Milan se nabídl, že pojede s námi a bude hlídat ať můžeme lézt ve třech, není nač čekat, jedeme. Předpověď nebyla nic moc, dokonce spadlo pár kapek, spěcháme pod Kapelníka a já si nijak zvlášť nevybírám a jdu hned do Normálky za VII. Hrozná cesta. Pískoviště plné vyšlapaných stupů, vydřených rýh od lana a dlouhých, solivých traverzů, kvůli kterým je potřeba dobírat na štandech. Ale dnes šlo opravdu jen o vrchol. To Taktovka je jiný kafe. Taky jdu bez rozmýšlení do Staré cesty, ale proto, že je za VIIb, tedy nejlehčí, jaká na Taktovku vede. Solivý nástup nebyl nic moc, ale pak jsem si cestu užíval. Nebyla lehká, ale přišla mně krásná, vymazlená, jak říká Dáda. Ale to bylo asi i tou radostí, že jsem jí vylezl. Za mnou opět dolezl Vašek i Šíša a asi deset vteřin po tom, co poslední z nás slanil, začalo pršet. Ani ne za hodinu už jsme byli na cestě domů a v sobě jsme si odváželi čtyři vzpomínky, čtyři vrcholy z THE BEST OF HOROKLUB CHOMUTOV.


 

Fotogalerie: Do Českého ráje

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz