Rozhovor s Maňáskem

Přinášíme vám zajímavý rozhovor s naším kamarádem Maňáskem, který vznikl již před několika lety.

Ma: Nejsi znám příliš extrémními výstupy. Vybrali jste si Chile právě proto, že snad neposkytuje možnosti pro extrémy?

Mo: To není pravda. Chile je plná extrémů. Tak například na severu se pasou lamy, ve střední části prasata a na jihu tučňáci.

 

Ma: Dobrá, proč tedy Chile?

Mo: Hlavně proto, že je to bezpečná země. Chtěli jsme se vyhnout nepříjemnostem v podobě přepadení, jako se to stalo některým cestovatelům v Ekvádoru, Bolívii nebo Kolumbii.

 

Ma: A je opravdu bezpečná?

Mo: To je relativní. My jsme kromě krádeže foťáku, 140 000 pesos, kožených bot, slunečních brýlí, 4 litrového vaku na vodu, kreditní karty a nějakých zbytečných dokladů nepocítili větší ztráty.

 

Ma: Vraťme se k úvodu. Jaký byl cíl vaší cesty, měli jste vytypované konkrétní kopce?

Mo: Kvůli finanční ztrátě, jak už jsem zmínil, jsme museli původní plán redukovat. Takže ani na Fiz Roy ani na Torre Paine Grande jsme nevylezli. Měli jsme na to, poctivě jsme se připravovali celou sezónu střídavě ve Skotsku a Norsku, ale bohužel nám to zůstalo napříště.

 

Ma: To je jistě nepříjemné. O tvojí formě není pochyb, svědčí o tom mimo jiné hodnotný prvovýstup, který jsi stihl během krátké návštěvy Krušných hor před odjezdem do Norska a zhodnotil tak dosud nevyhledávané bouldery. Co jste nakonec dělali?

Mo: Jsme flexibilní. Také jsme nechtěli za každou cenu podřizovat poznávací aspekt cesty honbě za vrcholy. Představa byla taková, že se v každé navštívené oblasti pokusíme vylézt na nějaký významný vrchol. Samozřejmě jsme měli spadeno na dvě šestitisícovky, z nichž nakonec jedna padla. Svoji roli také sehrály neshody v našem dvoučlenném družstvu vyplývající z prožitého psychického napětí a fyzického strádání. Tedy, navštívili jsme celkem čtyři odlišné oblasti a vystoupili přitom na dva vrcholy.

 

Ma: Pokud vím, tou šestitisícovkou byla Parinacota na chilsko-bolívijské hranici.

Mo: Ano. Parinacota je 6340 m vysoká sopka se zaledněným vrcholem. Nachází se na samém severu země, jen 50 km jižně od peruánských hranic, kde do Chile částečně vbíhá pouštní náhorní planina Altiplano. Svojí rozlohou je údajně druhou největší po Tibetské náhorní planině. Její nadmořská výška se pohybuje okolo 4500 metrů a zvedají se z ní kopce vysoké přes šest tisíc – většinou kužely sopek, ale také některé výrazné hřebeny. Roste zde mimo jiné nejvyšší sopka světa Ojos del Salado, současně druhá nejvyšší hora Ameriky. Čára věčného sněhu začíná kolem 5000 metrů na severu a směrem na jih stoupá až nad 6000 metrů. To dává horám na jihu zcela osobitý ráz. Výstup na kteroukoliv horu zde jistě přispěje k utužení horolezcova charakteru a vůle.

 

Ma: Jak to myslíš?

Mo: Kopce na jihu jsou v podstatě hromada sopečné suti, škváry a písku. Nastupuješ ve výšce 4500 m, kde se už samo o sobě blbě dýchá a musíš se plahočit 1500 m nahoru zatraceně nestabilním terénem o sklonu třeba 50 stupňů. Na normálním kopci dáš deset kroků, vydýcháš a pokračuješ. Tady ale na překonání stejné výšky vynaložíš kroků dvacet a spotřebuješ extra kyslík navíc, jak nadáváš, že se to pořád veze dolů. Ale vy severočeši máte jednu obrovskou výhodu. Stačí strávit léto lezením na výsypkách a na podzim takovou přípravu bohatě zúročíte na Altiplanu. Je to fakt hlavně o vůli dostat se nahoru.

 

Ma: Tak to by mě mohli milovat...

Mo: Jasně! Na druhou stranu zase ty nevšední barvy a neskutečný panoramata kuželů, čoudících jícnů, solných plání a jezer nikde jinde na světě neuvidíš. Ale i obyčejný chození po Altiplanu má svoje kouzlo.

 

Ma: Trošku jsme odbočili, pojďme zpátky k Parinacotě.

Mo: Hora je pod vlivem takzvané bolivijské zimy, která od začátku prosince přináší na Altiplano nestabilní počasí se srážkami. Do Santiaga de Chile jsme přiletěli 22. listopadu a proto jsme měli naspěch. Jízda autobusem na sever po panamerické dálnici, jak Chilané nazývají jedinou asfaltovou a udržovanou silnici na severu, trvá zhruba třicet hodin a člověk při ní překoná vzdálenost dvou tisíc kilometrů. Samozřejmě se nabízí pohodlnější, ale mnohem dražší alternativa vnitrostátního letu ze Santiaga, na druhou stranu „panamericana“ prochází pro Evropana nevšední pouštní krajinou a spojuje svérázná hornická města ve vnitrozemí a přístavy na pobřeží. Konečná je Arika, nejseverněji položené město v Chile a zároveň letovisko na pobřeží Pacifiku. Příjezd na Altiplano od Ariky v sobě skrývá potenciální nebezpečí v podobě nedostatečné aklimatizace. Výškový rozdíl 4500 metrů lze autem překonat během jediného dne. Provinční městečko Putre, kam nejdál jezdí vesnické autobusy a kde jsou v podstatě první možnosti ubytování, leží v nadmořské výšce 3500 metrů. Pokud nemáš kolo a lýtka jako stehna nebo nejsi předem aklimatizován z nějaké předešlé akce, můžeš všechny poučky a pravidla správné aklimatizace klidně pustit z hlavy!

 

Ma: Za den z nuly do čtyř a půl, to jde. Jak jste to řešili?

Mo: Pro dobrý pocit jsme strávili jednu noc v Putre spolu s předešlým výstupem do výšky 4200 metrů. Výška byla znát už v těch blbbejch třech a půl. Navíc jsem se přežral v místní hospodě, čímž jsem si aklimatizaci nijak neulehčil. Druhý den ráno nás vzali dva němci půjčeným autem do vesničky Parinacota ve 4300 metrech. Další porce pro organismus, který se ani nestačil vzpamatovat z předešlého šoku. Tam nám nezbylo nic jiného, než dva dny chodit na procházky a čekat, co to s námi udělá. Příznaky horské nemoci jsme měli evidentní. Rozvinout se to nějak víc, byl by velký problém zcouvat níž, jelikož doprava žádná a pěšky se za den pod čtyři tisíce nedostaneš.

 

Ma: Jaký byli lidi ve vesnicích a jak jste se domlouvali? Potkali jste hodně turistů?

Mo: Lidi byli skvělí. Už do Ariky jsme jeli v autobuse jediní cizinci. Čím víc na sever, tím osmahlejší tváře s typickými rysy jihoamerických indiánů, sombréra a ponča. Ve vesnickém autobuse, který náš taxikář dohonil až za městem, jsme byli atrakcí. Byl to malý autobus, kde se na střeše vezlo neskutečné množství zavazadel. Začalo to tím, že Ája odmítla služeb dvou ranařů a vyšplhala na střechu sama i s krysou na zádech. Celou dobu jízdy si nás všichni zvědavě prohlíželi. Nahoře na Altiplanu žijí potomci indiánského kmene Aymarů. Mluví svým vlastním jazykem, což byla paradoxně výhoda – španělština je pro ně stejně cizí řeč jako pro nás. Jen minimum turistů se vydává do míst ležících mimo mezinárodní silnici, která vede z Chile do Bolívie. Drtivá většina si zaplatí jednodenní výlet autobusem nebo jeepem k jezeru Chungará poblíž bolivijské hranice, na čtvrt hodiny se zastaví ve vesnici Parinacota a jedou zase dolů. Takže pohoda. Akorát s transportem je to horší, což byl i náš problém.

 

Ma: Předpokládám, že indiáni umí řídit spíš koně než auto, co?

Mo: Fakt je, že kolem Putre volně pobíhalo hodně krásných koní a také se tam na nich jezdilo. Nahoře na Altiplanu ale ne. Některé rodiny ve vesnicích vlastní svoje auto, většinou omlácenou čtyřkolku (rozuměj four wheel drive) s dodělávanými sajtnami na přepravním prostoru. Autem objíždějí svoje stáda alpak a lam. Teoreticky tedy není problém dostat se kamkoliv po písečných cestách, ale snadno se stane, že zrovna tvým směrem nepojede žádný vesničan třeba několik dní či týdnů. Svůj program musíš přizpůsobit aktuálním přepravním kapacitám. To nám zkomplikovalo nástup pod kopec natolik, že jsme museli upustit od původně plánované výstupové cesty a zvolit jinou.

Ma: Jaké jsou vlastně výstupové možnosti a jaká je jejich obtížnost?

Mo: Parinacotu spolu s Pomerape nazývají vesničané Payachatas, což v překladu znamená dvojčata. Vrcholy obou vulkánů jsou od sebe vzdáleny vzdušnou čarou necelé tři kilometry. Základny jejich kuželů se stýkají ve výšce 5100 metrů a tvoří široké sedlo, nad kterým začíná zóna věčného sněhu. Přes svoji blízkost je charakter obou hor odlišný. Nižší Pomerape nemá tak kuželovitý tvar a vystupují z ní čtyři výrazné skalní hřebeny. Zaledněná úbočí se sklonem až 55 stupňů zdobí mohutné visuté séraky. Především v zimním období nabízí Pomerape náročné kombinované túry. Naprosto pravidelný kužel o něco vyšší Parinacoty na sebe už z dálky strhává pozornost. Sklon zaledněných úbočí se pohybuje okolo 45 stupňů, trhliny se otvírají pouze v podzimním období. Na vrcholu se nachází kráter o průměru 300 metrů, který lze po jeho obvodu celý obejít. Výstupové možnosti jsou v podstatě tři: na chilské straně z jihu od jezera Lago Chungará, z vesnice Caquena ze severozápadu přes sedlo mezi dvojčaty, nebo z bolivijské strany z vesnice Sajama do téhož sedla. Z chilské strany se největší počet výstupů podniká od jezera Chungará. Jednak proto, že je to z hlediska transportu nejméně problematické (ze silnice Arika – La Paz je to do BC pěšky jeden den), ale také proto, že lze výstup uskutečnit i bez povolení, pokud na policejní stanici v Chucquio nahlásíte, že jedete strávit jenom pár dní k jezeru. V Caqueně je totiž další policejní stanice a nikdo cizí neprojde bez povšimnutí.

 

Ma: Vy jste povolení měli??

Mo: Kupodivu ano, protože jsme chtěli jít z Caqueny. Policie kontroluje pohyb osob v příhraniční oblasti ze dvou důvodů. Jednak kvůli pašování drog z Bolívie, to je spíš represivní opatření, ale také upozorňuje na zaminovaná území, kterých tu z dob konfliktu s Bolívií zůstalo požehnaně. Její povinností je taková území ve spolupráci s armádou vyznačovat a likvidovat. Policie má také na starost veškeré záchranné akce v horách. Vzhledem k jejímu nedostatečnému vybavení je ale taková pomoc diskutabilní. To ostatně nezakrýval ani policista v Chucquio. Když jsme si stanovili termín návratu, konstatoval, že pokud se neobjevíme, zkusí najít naše tělesné schránky.

 

Ma: Povzbudivé... Teď už vám ve výstupu nic nebránilo.

Mo: První dny aklimatizace jsme trávili na okraji vesničky Parinacota, na břehu mělké laguny s výhledem na pět a půl tisícové Cerro Guana Guana, pod kterým se každé ráno pásly alpaky. Správa národního parku tady vybudovala nádherné informační středisko, jehož přepychové sociální zázemí jsme využívali. Strážci parku přišli každé ráno na kus řeči. K naší radosti zvěst o tom, že se v místní škole vyučuje také angličtina, nebyla mylná. Děti chodí do školy jednou týdně a učitelka sem dojíždí 200 kilometrů z Ariky. Tak jim kreslené pohádky v angličtině, které jsme přivezli, přišli vhod.

 

Ma: Takže charita?

Mo: Celou dobu, co jsme se pohybovali v oblastech původně obývaných indiánskými kmeny, jsem měl před očima kontrast jejich prostého, ale spokojeného života, s naší uspěchanou dobou. Nemyslím si, že by jim výdobytky moderní civilizace v podobě coca-coly a prezentování našeho stylu života jako něčeho lepšího přinášelo štěstí. Možná to zní sentimentálně, ale styděl jsem se za to, co Španělé před několika sty lety začali. Tak jsme si řekli, ať mají ze zápaďáků také něco užitečnějšího než konzum a očumování zpoza okýnek turistických minibusů.

 

Ma: Vraťme se k transportu. Chytili jste nějakého stopa?

Mo: Po dvou dnech čekání na transport do Caqueny jsme se rozhodli prozkoumat, zda se do sedla nelze dostat přímo z vesničky Parinacota. Prašná cesta vede k lagunám Cotacotani, mělkým jezírkům, která jsou v desítkách roztroušena mezi sedlem a vesnicí. Jsou domovem krásným plameňákům, které lze spatřit v početných hejnech. Odtud nevede žádná stezka ani silnička, protože prostor mezi jezírky vyplňují vysoké suťové kužely. Jezera se musí složitě obcházet nebo brodit. Snažili jsme se procházet přes sedla mezi kužely, ale abychom neztratili orientaci, nebylo vyhnutí se přece jenom čas od času vydrápat na jejich vrchol. Někdy to znamenalo skoro sto výškových metrů. Přestože jsme šli nalehko, byla nedostatečná aklimatizace znát. A s plnou polní by to další den nebylo lepší. Na jednom z vyšších suťových vrcholků jsme hořký kalich vypili do dna: kam dohlédneš jen samé laguny. Museli jsme dát za pravdu všem, kteří tvrdili, že z vesnice Parinacota do sedla skutečně žádná cesta nevede. Pravidelná odpolední bouřka nás pak zastihla zpátky ve stanu.

 

Ma: Počasí tedy přeci jenom nepřálo?

Mo: Chodilo s přesností švýcarských hodinek. Do čtyřech hodin odpoledne bylo slunečno. Potom se během neuvěřitelných čtvrt až půl hodiny udělala bouřka, která vydržela do sedmi hodin. Zvláštní bylo, že se postupně netvořily žádný kumulusy, jak jsme na to zvyklí z našich hor. Najednou se zvedly sloupy písečného prachu podobné tornádům a začaly lítat blesky. Přitom padaly kroupy a ve vyšších polohách nasněžilo. Potom následovala jasná noc a další den se vše opakovalo. Trošku nám to dělalo vrásky, protože místo pro stany ve výškovém táboře se nachází na exponovaném hřbetu.

 

Ma: Kudy vede cesta do výškového tábora?

Mo: Tak přesně tuhle otázku jsem položil klukovi v náhodně projíždějícím pick-upu v přesvědčení, že dostat se nahoru musí být záležitost toho dne. Už jsme se plahočili druhý den a docházely síly i zásoby. Já navíc přecházel chřipku. Nálada byla mizerná – každý jsme cítili, že nebudeme mít na to dostat se na vrchol, ale nahlas to nikdo nevyslovil. První část odpovědi mojí depresi ještě prohloubila: „Nejdřív musíš do základního tábora a to je pět kilometrů“. Naštěstí následoval dovětek: „Jestli chceš, vezmu tě tam. Rušíme náš tábor, včera jsme byli na vrcholu“. Vařící se špagety šly do háje, Ája se přestala pokoušet nabírat vodu bez řas z páchnoucího jezírka a už jsme seděli v autě. Vyklubal se z něj Švýcar již patnáct let žijící v Chile. Občas se živí voděním lidí do hor. Kromě toho, že jsme dostali dost užitečných informací o aktuálních podmínkách na kopci, nás během jízdy stačil pozvat k němu domů do pouštní oázy San Pedro de Atacama, přibližně tisíc kilometrů jižně odtud. V základním táboře nás pak dorazil. Zatímco jsme stavěli stan nám sdělil, že mu zbyly nějaký zásoby a že to rozhodně nepoveze zpátky. Žili jsme z těch zbytků ještě týden potom. Byla to nádhera sedět v BC před stanem, dávat si smažený vajíčka, párečky a další dobroty. Připadal jsem si jak na komerční expedici. Kilo brambor, pět balíčků zrajících sýrů, plátkáče a taveňáky, plato vajec, párky, salámy, mlíko, džusy, pětilitrák minerální vody... Martin to pak u něj doma komentoval větou: „Je až neuvěřitelný, jak si lidi na expedici vyžírájí – tak by nejedli ani doma!“

 

Ma: Takový váš anděl strážný, co? Jak to vypadalo v BC, nebyl to humus?

Mo: Nebýt Martina, asi jsme se dál vzhledem k našemu stavu a zásobám nedostali. Těžko se věří, že skryté údolíčko, ve kterém jsme pak osiřeli, slouží jako základní tábor. Žádný stopy po předchozích výpravách. Kdybych tudy šel a nikdo tu nebyl, nepoznám, že se tady táboří. A to jsme tam byli vlastně na konci sezóny. Celý jeden den jsme odpočívali a vychutnávali pocit, že máme horu sami pro sebe. Pro dotažení aklimatizace jsme vystoupali do necelých pěti tisíc a psychicky se připravovali na vynášku do výškového tábora. Odpolední bouřka se poprvé nekonala, vše se zdálo být najednou v plusu.

 

Ma: A bylo?

Mo: Bouřka v zádech při zdolávání posledních dvě stě metrů kolmice z načervenalého písku před začátkem ledovce nám pěkně pocuchala nervy. Výhledy ze stanu ale byly kouzelné a jezírka Cotacotani se v podvečerním slunci třpytila jako stovky drahokamů. Z letecké perspektivy jsme vnímali naše předešlé rozhodnutí vrátit se z průzkumné cesty do sedla jako nanejvýš prozřetelné.

 

Ma: Takže skutečně pohoda…

Mo: Ne tak docela. Kousek nad plošinkou pro stany končí ledovec, ze kterého vytéká potok a proplétá se mezi jeden a půl metru vysokými ledovými útvary, kterým se říká kajícníci. Kajícníci, neboli penitentes, jsou typickými útvary na jihoamerických ledovcích subtropického pásu. Teorie jejich vzniku jsou různé. Jedna z minulého tisíciletí (1926) říká, že jejich tvar vzniká spolupůsobením intenzivního ultrafialového záření a suchého větru. Vrcholy věžiček ve dne opakovaně tají a v noci mrznou, přičemž vzniká  slabé elektrické pole, ovlivňující sněhové krystaly, a ty pak narůstají v pravém úhlu k magnetickému poli země. Důsledkem je i jejich jednotná  východo-západní orientace.

 

Ma: Ztrácím trochu souvislosti.

Mo: Vesele jsme se fotili u kajícníků netuše, jaké strasti nám v příštích hodinách způsobí. Dalekohledem jsme zkoumali nástup mělkým žlabem a zřeli jeden hrot vedle druhého. Naštěstí je kousek vpravo skalní výchoz, který končí nad žlabem.

 

Ma: Můžeš nám popsat vrcholový den?

Mo: „Za svitu čelovek a Měsíce klopýtáme přes volné skály. Co krok, to lavina kamení. Co bychom ale neudělali pro to, abychom se vyhnuli kajícníkům. O to větší je naše zklamání, když nás nad žlebem nečeká krásný led, ale nekonečné šiky kajícníků! Balancujeme na úzkých spojnicích věžiček. Postupujeme pomalu sto až sto padesát metrů za hodinu. Je zima, musím pořád rozhýbávat prsty u nohou. Jsme blízko rovníku a tak vysvobozující sluníčko vychází až v osm hodin. 5600 m, přemáhám se a dělám pár záběrů. Krajina pod námi postupně nabývá na rozměrech. Sklon ledovce je konstantní okolo čtyřiceti stupňů. Zatím stačí hůlky a mačky. Dalších sto metrů nahoru pro mě znamená sto procent energie dolů. Už to vypadá, že dám Áje výškoměr a nechám se vyzvednout při sestupu, ale konečně začíná rovný led. Měním hůlky za cepín. Při výstupech na sopky se člověk musí obrnit trpělivostí. Relativně mírný sklon úbočí udává nekonečnost výstupu. Pohled nahoru se nemění – stále stejná bílá pyramida orámovaná temnou modří oblohy. Šlo by to na lyžích, ale v zimě, kdy jsou kajícníci pod sněhem.

Asi v 5900 metrech narážíme na pásmo příčných trhlin. Některé z nich jsou co do délky úctyhodné kousky. Na hranici šesti tisíc metrů se terén naposledy napřimuje, aby vzápětí přešel do mírného vrcholového svahu. Jsou dvě hodiny odpoledne když stojíme na okraji kráteru. Díky změně počasí nemusíme chvátat dolů. Z řasovité oblačnosti v této odpolední hodině vyplývá, že bouřka se nekoná. Dva tisíce metrů pod námi leží nekonečná pláň Altiplana, ze které na jihu vystupují šestitisícovky Cerro Acotango, Volcán Guallatiri a na východě Sajama, nejvyšší hora Bolívie.

 

Ma: Díky za rozhovor.

Mo: Choď to piči!

Fotogalerie: Rozhovor s Maňáskem

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz