Návraty domů z hor II, tentokrát z Korsiky

Blahouš Kluc

Zapadneme do pohodlného sedadla letadla a jsme rádi, že tu dvoudenní štrápanici máme za sebou. Plácání se lokálními kodrcavými vlaky po Korsice, přecpaný trajekt do Livorna, půlnoční vlak bez šance spánku, ale o to s větší možností poklábosit s lidmi celého světa, snaha dochrápat pár hodin na trávě v Římě před nádražím pod bodavými ataky komárů. Doplahočit se na letiště s krysami na zádech už je za odměnu.

 Mám ještě tak sílu zkoušet svojí angličtinu s italským gentlemanem, ale už vím, že to dlouho nevydržím, i Venca toho má taktak. Letadlo roluje, zvedá čumák a už si hrajem na ptáky. Zatím to jde dobře, až na to děcko přes uličku, který vůbec nemá představu, jak mně ten jeho řev uši rve. Letištní vrány už jsme dávno ztratili z dohledu a škvrně ještě víc utahuje závity. Už je mi to jasný, někdo tam nahoře mě zkouší. S výhledem na pěkných pár hodin cesty z Prahy do Chomutova se rozhoduju pro podpůrný prostředek, a tak se slovy kapitána: "Připoutejte se prosím, dostáváme se do oblasti zvýšené turbulence" zamávám nonšalatně pravicí a objednávám si nápoj, který piju jen ve stavu nouze: "Kafe, prosím!". Letuška je pěkná, milá a hlavně pohotová.

 Zaparkuje svůj vozíček s nápoji do uličky, nalije kafíčko do kelímku, jen se vypařovaná tekutina zvedá. Natáhnu pravici přes Vencu a se slovy: "Vás bych si chtěl vzít za ženu" uchopím kelímek, letadlo si náhle vybírá chvilku pro jednu z těch hlášených turbulencí a já obloukem vylévám celý obsah kelímku do mého klína. Ve vteřině se mi mění výraz obličeje a já zařvu do éteru:

 "K...a!!!" Uřvaný děcko po mně hodí zvědavě oko, jakože kdo si dovolí přerušovat jeho nářek. Asijka přede mnou povyskočí, ve vteřině se ovládám, a tak se zmůžu jen na omluvu: "Sorry vole". Horká tekutina se prodírá přes, látku letních kraťásků, přeskočím Vencu a tlačím se do zadní části letadla na záchodky. Stačí pár vteřin, abych stáhnul trenky a viděl, jak se kůže roztrhává a vytváří červenou díru. Když zkontroluju mýho "malýho velkýho" a vím, že byl jen okrajově potřísněn, už jsem klidnější. Letuška zaťuká na dvířka záchodku a se zájmem se ujišťuje, jakože to nic velkýho nebude.

Kejvnu a stáhnu si kalhoty. Kotě se chytí za pusu, že bude zvracet, ale upolyká to a běží zmateně za nějakou zkušenější kolegyní. Ta zkušenější už mi zase klepe na dvířka: "Pane, co vám na to dáme? Vodu!? Ne, to chce něco mastnýho, nebo studenýho. Na to tu něco máme". Za chvíli je tady s nějakým pytlíkem, rozlomí ho, ale on vůbec nechládne. Po další chvíli mi potírá ránu máslem. Já se na moc nezmůžu, bolest se přiostřuje. A ještě ručník naplněný ledem. Přitlačím si ho mezi nohy a tvářím se jak unuděný turista na Karlově mostě, když mě táhne za druhou ruku do první třídy. Tak tady jsem ještě nebyl. Pár byznysmenů si čte svý draze zaplacený noviny a tváří se dramaticky. Nechci je rušit, a tak jakýkoliv nápory bolesti polykám a snažím se pozorovat oblaka. Vždycky jsem si přál lítat, tak teď v tom lítám, až po uši. Bolest má maximální volume, když se ke mně přisune starší stevart s deskami v ruce a sděluje mi, že ten formulář nepočká a holt mi dá jen pár otázek. "Vaše jméno". Sakra, jestli otevřu tlamu, tak budu křičet a syčet.

Drtím mezi zuby svoje jméno, ale on mi ani napotřetí nerozumí. Ha, spásná myšlenka. Pas! S přemáháním ho vytáhnu z pod trenek z úložny. Stevart chvíli listuje a pak se na mě usměje "Vy jste fakticky Blahoslav Kluc!?!?" Kejvnu.

"Já jsem chodil na hokej na vašeho dědu". A teď to vypukne, vypráví, jak támhle dal děda kličku a toho natlačil na kraj hřiště. "Prosím prosím, ukončete to". On mi ale asi zase nerozumí. Všechno strašný jednou musí skončit. Konečně přistáváme, než se lidi vyhrnou z paluby pryč, tak se ke mně natlačí doktorka z letištní ambulance, stáhne mi přede všemi kalhoty a vystaví mě obdivu přihlížejících. To by člověk nevěřil, co se všechno po půl hodině ledu mezi nohami statného bohatýra může přihodit "už jen" malýmu.

  Ital se šklebí a zvedá palec ruky nahoru, jakože jsem "cool". Doktorka mi ránu nějak bandážuje a opravdu, bolest trochu ulevuje. "No jo, popálenina prvního stupně". Všichni už jsou pryč, a tak se hrdinně zvedám, jakože kde je můj batoh a nejbližší cesta domů. Bílá vrána mě natlačí do vozejku a mladý uklizečky, který čekaj na toho chromýho, až se vyvalí z paluby, se jen potutelně usmívají. Zřízenec mě došoféruje k báglům, Venca ho předá zřízenci a loučí se se mnou. Mě odváží na letištní ambulanci, kde se mě snaží přesvědčit, že mi dají něco na bolest. A já furt, že nechci. Nakonec je tu saniťák, který mě přemístí na lůžko a hurá do sanitky, směr Královské Vinohrady. Je to kámoš, a tak na požádání přelaďuje rádio na bigbeat. Co je ale můj největší problém, že teď po 2 hodinách studenýho v klíně, potřebuju zatraceně na záchod. Jde to rychle, Praha je zázrakem prázdná, a tak mě předává sestřičce, který ani nestačím říct, jak strašně potřebuju... .

Přichází doktorka jako z mých nejtajnějších snů, příjemná blondýna  s dlouhými vlasy jen tak ležérně rozprostřenými po ramenou, dětský obličej, věk něco k 28 let.  Nekompromisně mě přepere a stáhne mi kalhoty. Je mi trapně, dva dny jsem se nekoupal a co víc, když stáhne spodky, tak se jen usměje tomu, co zbylo z kdysi tak statný pýchy. "Jo jo, popálenina druhého stupně".  Omluvně jí požádám o chvíli strpení, že to fakt už nemůžu vydržet.

Rozrážím dveře z ordinace a slyším za sebou, že ty chlapy jsou fakt bábovky, nic nevydrží. Co následovalo? Ošetření a díky tomu, že jsem si nenachal do žíly natlačit bolesti ulevující prostředek, tak jsem mohl okamžitě domů a ne se vystavovat celonočnímu pozorování. Doktor Rytíř v chomutovské ordinaci konstatuje "popálenina třetího stupně a 3 týdny klidu, pravidelné převazy" a mrkne na mě, když se jeho sexy sestřička otočí.

  Blahouš

 

 

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz