Cesta Přes rybu

Pavel Pája Bohuněk

18. - 19. 8. 2011

Ve dnech 18.-19.8.2011 se nám se Zdeňkem Němcem podařilo vylézt Cestu přes Rybu v Jižní stěně Marmolady. Na začátek by se snad hodily nějaké informace o této slavné cestě.

Tato cesta je  alpskými experty  označována za mistrovské dílo a bývala považována za nejtěžší cestu v Dolomitech (případně v celých Alpách) v osmdesátých letech.  Cesta vede v téměř dva kilometry široké a 900m vysoké jižní stěně Marmolady na její druhý nejvyšší vrchol - Punta Ombretta (3 230 m).  Nejvyšším vrcholem Marmolady i celých Dolomit je Punta Penia (3 343 m).

Cestu vytvořili Igor Koller & Jindřich Šustr v termínu 2. – 4. srpna 1981. Cesta je dlouhá 1220m (38 délek) a původní klasifikace byla 7+, A2. O první RP přelez se postaral Heinz Mariacher & Bruno Pederiva v roce 1987 a ohodnotil ho za 7b+ (dnes 7b, 9-).  První free sólo této cesty si připsal H.-J. Auer v roce 2007.

Cesta vede přes „výraznou“ jeskyni ve tvaru ryby, podle které byla pojmenována.

 

            I když to zní hloupě, tahle akce byla v podstatě náhradním plánem. Původně jsme chtěli jet do Chamonix na jednu mojí vysněnou cestu. Bohužel (nebo bohu dík) jsem přes Štěpána od horských vůdců zjistil, že podmínky ve stěně byly opět špatné jako každý rok a stejně Zdeněk neměl tolik času. Navrhl jsem tedy Jižní stěnu Marmošky, což se Zdeňkovi líbilo. Že bychom mohli zkusit Rybu, mě samozřejmě napadlo, ale spíše jsem se chtěl se stěnou nejdříve seznámit a vylézt něco lehčího. Jenže ten zatracenej červík v hlavě mi nedal spát. Týden jsem nemyslel na nic jiného. Pořád jsem přemýšlel, jestli na to máme, a jestli to není od nás moc troufalé. Přípravu jsme se Zdeňkem nepodcenili. Mimo pár telefonátů jsme spolu dokonce vylezli i jednu cestu v Labáku. Taktiku prý promyslíme cestou do Dolomit.

Vše nějak rychle uteklo a najednou sedíme v autě a valíme směr Itálie. Probrali jsme všechno možný, ale o tom co vlastně polezeme, jsme se nebavili. Jako bychom se toho báli. Oba jsme chtěli Rybu, ale nevěděli jsme, jestli na to máme. Na počasí se vymlouvat nedá, protože takhle pěknou předpověď na Dolomity jsem snad ještě neviděl.

Ráno nás zastihl kdesi pod Passo Fedaia. Vůně hor a hnoje mě tahá ze spacáku. Mezi vrcholky vylézá slunce a já jsem hrozně rád, že jsem opět tady, v mých oblíbených Dolomitech. Přejíždíme do Malga Cialpeli, výchozího bodu pod stěnu. Parkujeme u nějakého statku, kde se dá celkem slušně vegetit. Konečně přichází řeč i na cíl našeho výletu. Oba se shodujeme, že to zkusíme. „Snad to půjde nějak přehákovat, kdyby to nešlo přelézt“. Celé dopoledne se jen tak poflakujeme a snažíme se balit. Když si myslíme, že tahačáky jsou dostatečně těžký, můžeme s nimi odpochodovat pod stěnu. K Rifugio Falier míří davy turistů. My s těma krysama na zádech mezi nimi vypadáme dost podivně. Cesta je příjemná a trvá asi hodinu. U chaty studujeme stěnu, která je zde jako na dlani. Zdá se, že je vše jasné a s nákresem to sedí. Dnes budeme bivakovat přímo pod stěnou. Mysleli jsme si, že tu budou nějaký bivaky, ale nic pořádnýho tu není. Natahujeme první délku za 5+. Takhle těžkou pětku jsem snad ještě nelezl. Zdeněk se do ní snaží nalézt, ale moc se mu to nezdá. Tak traverzuje sem tam, než konečně našel schůdný směr. To jsem zvědav, co budeme dělat nahoře, když tady nadáváme v pětce. Cestou slaňují nějací borci, kteří lezli „jen“ na polici. Říkají, že první těžká délka je zateklá a tím pádem dost těžká. To nás moc nepotěšili.

Ze spacáku se ráno moc nechce. Že bych se nějak extra vyspal, se říct nedá. Je úplný azuro a svítá. Tak ještě chvíli… Kolem sedmé hodiny začínáme stoupat po fixech. Zdeňkovi se s mým zánovním žímarem moc nedaří, ale po pár metrech si na něj trošku zvyká. Dnešní první délka vychází na mě. Tenká sokolíková trhlinka za 5+. Pěkné a už pevnější lezení. Druholezec leze s malým batůžkem a svini taháme. Kladka se samoblokantem je parádní věc. Zvykáme si na systém tahání batohu a celkem rychle nabíráme v lehkých délkách výšku. Vedou většinou pěknými plotnami. Vypadá to, že se cestu někdo snažil dojistit. Na štandech jsou dva nýty a tak jeden na délku.  Někomu se to zřejmě nelíbilo a všechny nýty stloukl tak, že se nedají cvaknout. My jsme ale kluci chytří a máme dostatek kevlarek, kterými je protahujeme. „V těžkých délkách se ty nýty budou hodit“, říkáme si. Omyl. V šesté délce nýty náhle končí. Na štandech pouze shnilé skoby a v délkách většinou vůbec nic nebo jen provázané hodiny nějakou rakovinou. Skoba se občas taky našla. Cesta pokračuje asi stometrovým pravoúhlým koutem. Po osmi pětkových délkách začíná konečně pořádný lezení. Přišlo mi, že čím bylo lezení těžší, tím bylo hezčí. První délka za 6a je opravdu krásná. Kolmá plotna s velkýma dírama. Jištění žádné a možností na založení také moc není. Další dvě délky za 6a+ a 6a jsou ve stejném duchu. Konečně jsme pod první těžkou délkou za 7a, do které se pouští Zdeněk. Rozvážně postupuje vypečeným, rajbákovým traverzem, který je opravdu vtipně zajištěn. Dvě skoby vedle sebe, potom 4 metry nic a další skoba. Traverz se Zdeňkovy daří, ale následuje mokrá spárka. Skoro se nedá lézt, jak klouže. Mně se traverz na druhém s batohem daří čistě, ale řekli jsme si, že druholezec to řešit moc nebude, ať nezdržuje. Následující délka je za 6b+, kterou si ani jeden nepamatujeme. Asi byla hodně lehká. Jde jí opět Zdeněk, aby na mě vyšla ta nejtěžší délka, která následuje vzápětí. A je to tady. Jsme na štandu po klíčovou délkou za 7b. Toho jsem se bál. Ryba je téměř na dosah, ale dělí nás od ní plotna, kterou znám z titulní strany nového průvodce. 40ti metrová plotna, ve které není vidět žádné jištění. Jen asi tři smyčky. Jsem z toho trošku nervózní. Tady se rozhodne, jestli nás Ryba pustí k sobě, nebo pojedeme se sklopenýma ploutvema dolů. Moc se nerozmýšlím a začínám ukrajovat první metry. Lezení je naprosto famózní. Dlouhé nátahy po dírkách, nohy na tření. První jištění je dost vysoko nad štandem. Krásný bong v díře. Čtyři metry nad ním je v malé dírce, asi už hodně starý, abalak. Smyčka je zpuchřelá a do půlky přeříznutá. Tři metry nad tímto jištěním je klíčový krok. Úplně hladká stěna na tření a kdesi vysoko svítí dva malý omáčovaný bočáky. Je mi z toho trošku úzko. Snažím se k abalaku něco přidat, ale bez šance. Stepoval jsem u něj tak dlouho, až mi ujeli nohy a tu krásnou smyčku jsem opral. Naštěstí vydržela. Po pár nejistých krocích ždímu ty dva malý bočáky a nechápu, co dál. Kdybych hodil tlamu, smyčka nemá šanci. Všiml jsem si malé lištičky, kam jsem hned vrazil háček a sednul si do něj. Tím jsem se trošku uklidnil, háček cvaknul jako postupové jištění a z bočáku jsem se zvedl do děr, které mě dovedly k hodinám. Pak následoval nádherný traverz a vzdušný štand. Máme z toho oba radost. Zdeněk se rychle dostává ke štandu a pokračuje poslední vypečenou délku za 6c do jeskyně. Už toho má asi dost, protože když dolézá do hlavy Ryby, hlásí, že je v ocasu. Rozhodujeme se, jak dál. Je půl šestý a nám zbývá ještě pět délek těžkého lezení. To už dnes asi nestihneme. Natahujeme tedy první délku z Ryby za 7a, kterou považuji za nejhezčí délku celé cesty. Z Ryby se vylézá vpravo a jde se krásnou technickou stěnou. Pak se traverzuje po velkých dírách nad Rybou doleva, až nad její ocas a dále rovně přes několik bouldrů ke štandu.

Bivak v jeskyni není zas takový komfort, jak jsme si představovali. Já spím v hlavě, kde se sice dá celkem pohodlně ležet, ale celou noc mi na hlavu kape voda. Zdeněk spí v ocasu, kde je to více s kopce a je tam nasráno. Ráno ale není mokrej, jak já. Noc je celkem příjemná. Pozorujeme meteority a zvedající se mlhu. Ráno je zase vymetýno. Asi bude pěkný vedro.

Místo ranní rozcvičky žímarujeme ke štandu. Zdeněk se hned vrhá do další délky za 7a. Pěkná plotna s těžkým místem na konci, kde Zdeněk dlouho bojuje. Už to vypadalo, že to snad nedá, ale vytahuje háček a menším kaskadérským kouskem dosahuje štandu. Čeká nás poslední délka za 7a. Jsme už dost unavení ze včerejška a je to znát. Kyvadlový traverz se ani nepokouším lézt čistě. Houpu se v nějaký rakovině a snažím se dosáhnout spárky. Ta nabízí opravdu luxusní lezení, kam stopery padaj sami. Nechávám se tím poněkud unést a štanduju u špatnýho štandu. Zdeňka tedy spouštím k tomu správnému, kam také slaňuji. Následuje 6a+, která vypadá dost nelogicky. Spárou, a pak traverz ve stropě ke štandu. Nakonec v tom stropě jsou ohromný madla, takže se nezdržujeme. Poslední délka na polici je za 6c a je ukrutně dlouhá. Těžká, otevřená spára, ve které je natlučeno tolik skob jako v předchozích 20 délkách dohromady. Únava už je fakt znát, jsem línej udělat jakýkoliv normální lezecký pohyb. Takže police dosahuji stylem:  „Na čistotu seru, na vrchol se deru.“ Na polici dáváme menší odpočinek. Máme velkou radost z toho, že máme to nejtěžší za sebou. Tahat už nebudeme. První leze s malým batohem a druhej s tahačákem. Zbývá nám ještě 18 délek. První za 6a je opravdu hezká plotýnka. Další délka za 5+ je dlouhá koutová spára. Pak následuje několik délek v plotnách posypaných sutí a balvany. Hledání jištění a štandu zdržuje nejvíce. Po asi osmi délkách se dostáváme do komína. Už nás to lezení nebaví a představa deseti délek v komíně není moc lákavá. Naštěstí je to lehký lezení, ale dost rozlámaný a místy tam teče voda. V nákresu si s vrškem moc hlavu nelámali, takže celých 18 délek jen tušíme, kde jsme. Tři délky pod vrcholem se začíná zatahovat a pršet. Pokud jsem se nespletl, tak nás čekají tři trojky a jsme tam. V první trojce jsou čtyři skoby asi metr od sebe. Nechápu! Zdeněk pod vidinou blízkého vrcholu se do ní vrhá tak rychle, že si ani nestihl sundat tahačák. Je to opravdu tak! Stojíme pod vrškem. Posledních padesát metru téměř běžím. Začínají padat kroupy a déšť nabírá na intenzitě. Konečně! Jsme na hřebeni a vidím ledovec. Vlevo začíná ocelové lano. Kolem létají blesky, takže u ferraty bude ideální štand. Jsem už úplně durch. Zdeněk to rychle vybíhá. Podáváme si ruce a jsme nesmírně šťastní, že jsme tady. Na střechu lanovky je to asi 20 metrů. Slézáme po žebříkách dolů. Dveře jsou zavřené. Po traverzách jsme se vkradli na nástupiště, kde je to jako v ráji. Neprší, nefouká a na gumových rohožích se bude hezky spát. Ještě jednou si podáváme ruce a máme fakt radost.

Bivak sice vypadal pěkně, ale spát se nedá. Jsme mokrý a navíc tu pořád něco píská a bzučí. Asi v půl jedný ráno si všímám, že je krásně jasno a svítí měsíc. Navrhuji začít sestupovat. Slaňujeme ze zábradlí 50metrů na ledovec a valíme po něm celkem rychle dolů. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme se rozdělili. Před námi je uprostřed vodní led. Já jdu nebo spíše běžím vpravo a Zdeněk uhnul doleva. Nejsem si jistej, kdo jde správně. V té tmě se to nedá odhadnout. Zdeněk se snaží ke mně natraverzovat po ledu, ale v botaskách to opravdu nejde. Vytahuje tedy lano a krkolomně se dostává zpět. Já valím dál stejným směrem a doufám, že se dole sejdeme. Naštěstí přicházím na suťovisko, kde se dá přejít na Zdeňkovu stranu. Čekám na něj. Dopíjíme poslední vodu, co máme a pokračujeme po sjezdovce na silnici na Passo Fedaia. Sestup zakončujeme 16km dlouhým pochodem smrti k autu, kde jsme asi v půl šestý ráno.

Druhý den musíme ještě vyběhnout pro věci do depozitu pod stěnou. Jdeme jen nalehko s foťákem. Už je to příjemná procházka. Kocháme se zelenými loukami a obrovskou jižní stěnou Marmolady, kterou jsme prostoupili. Ani se nedivím Igorovi Kollerovi, který si tento kus zemně zamiloval a strávil tady většinu času. Zasloužené pivo na chatě pod „naší“ Rybou je tou pravou tečkou za tímhle povedeným výletem.

Fotogalerie: Cesta Přes rybu

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz