Můj milý deníčku

Broněk Bandas

Někdy na začátku dubna jsem dostal od Svinči mailem ofocenou stránku z jeho starého lezeckého deníku. Bylo to velmi zajímavé čtení. Pro mě. Proč, to se dozvíte později, teď s Milanovým svolením budu část jeho deníku reprodukovat :

10 – 12. 5. 1996, Tisá, Bürschlické stěny

….lezu cestu na Pásovou věž. Čas pokročil, tak Leoše hustím do další cesty na tutéž věž a to „Komáří VI“. Něco tak hnusně lámavého jsem neviděl. Co chyt, to Leoš urval. Nechápu, že z toho neslezl.......

Na konci března jsem měl volno, bylo krásně a byli jsme s Jířou domluvení, že pojedeme do Jizerek na Zvon. Tak jsme s Šíšou a Broníkem vyrazili napřed na Atomovic chalupu, že si ještě zalezeme na písku a druhý den pojedeme na ten Zvon. Byli jsme sami a chtěli lézt nějaké lehčí cesty, takže jsme jeli do Bürschlických stěn. Nějakou dobu si Broník hrál v písku a pak usnul v kočárku, byl čas vyrazit do stěny.

Vylezli jsme dvě cesty a ta moje těhulka se nějak necítila v pohodě, tak mně navrhla, že mě odjistí v čem budu chtít, jen si pak musím vybrat sám jištění.  Chtěl jsem to zabalit, stejně jsem se poprvé na písku necítil úplně jistě, ale bylo krásně a ten písek všude okolo..... Za chvíli jsem našel menší věž, kde byl slaňák přímo nad cestou. Podle průvodce to byla Pásová věž a cesta se jmenovala „Komáří VI“.

Nastupovalo se asi dva metry takovou šedivou šikmou plochou a pak se cesta postavila do kolmice a šlo se asi pět metrů ke kruhu. Kousek pod kruhem byla soustava spár a žebírek, která vypadala zezdola docela dobře, ale když jsem tam dolezl, zjistil jsem, že je to celé solivé a nedá se založit žádná smyčka, které bych aspoň trochu věřil. Šel jsem párkrát nahoru do těch žebírek abych zase zcouval, prostě se mně to moc nelíbilo. Zkusil jsem znova nastoupat a volal jsem na Šíšu, že je to tam blbý a bez toho jištění to je úplně nalevačku a moc se mně to …. a kus toho solivéha žebra se urval a já šel dolů i s ním. Cestou jsem dopadl nohama na ten šikmý nástup, to mě předklonilo a já dopadl na podlahu na všechny čtyři. „Jako kočka“, řikala potom Šíša. To mě pobavilo. Kočka je pružná. Kocour, kterému táhne na padesátku, už ne.

Seděl jsem v písku a spustil kontrolní software, abych zjistil, kde je co po těle špatně. Bolela mě klenba pravé nohy, měl jsem orvanou ruku v které jsem držel to žebro a bolel mě loket. To nebylo nic hrozného. Náraz do nohy jsem cítil a na chodidle se mně udělala řádná modřina, ale jinak nic. NIC? Je to normální? Zmocnil se mně zmatek. NIC? To je podezřelé. Co když to je něco vážného? Páteř? Vnitřní krvácení? Aha – bolí mně záda! Jenže ty mě bolely už týden, jak jsem při výcviku tahal stokilového chlapa z ohně. Tak sakra co je? Šíša byla trochu vyděšená, říkala, že jsem bledej, ale zkusil jsem vstát a dobrý. Pomalu jsme pobalili věci, vzali bágly, Broníka a jak spráskaný psi jeli k Atomovcům. Tam se můj  stav rapidně zlepšil. Atom potřeboval umístit pískoviště a tak mě s ohleduplností jemu vlastní nechal přemístit několik kubických metrů dřeva řka, že při práci nejlíp zapomenu na bolest. To byla docela pravda. Bolest se objevila až druhý den ráno, když mě horní půlka těla totálně ztuhla. Jak jsem po pádu zabrzdil hlavu, namohl jsem si snad všechny vzpřimovače a natahovače kolik jich jen v těle je.

Ráno přijel Jířa se Štěpánem a že jedeme zdolat Zvon. To mě prostě dostalo! Nemohl jsem hlavu zaklonit, předklonit, otočit doprava ani doleva, ale na ten Zvon jsem čekal skoro rok a jak jsem si četl průvodce bylo jasné, že bez Jíři to nevylezu. Co naplat, doktor počká..........

 

P.S. Můj milý deníčku.  I na věži, kde Letoš urval co se dalo, je pořád co lámat.

 

Broněk

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz