Z Chomutova na Watzmann na kole a zpět

Blahouš Kluc

Jednoho jarního dne mi Letoš, inspirovaný horolezeckými legendami typu Hermann Buhl, bratři Franz a Toni Schmidové, předestřel svou touhu vyjet na bicyklu z Chomutova do Alp pod kopec a zpět, v našem případě pod Watzmann 2713 m. Tyto legendy k tomu byli vedeni nedostatkem peněz, snahou zlepšit svou fyzickou kondici před výstupem a my tak trochu zvědavostí, jestli něco takového v námi vymezených devíti dnech jsme schopni zvládnout. Vzhledem k tomu, že jsem byl samozřejmě ve stejném stavu jako parťák, tedy namol, tak mi přišlo, že u realizace jeho návrhu musím být. Pravdou je, že po sedmsettřicetiosmi kilometrech mě přepadla pohanská myšlenka, že jsem přeci jen měl jet do Tater, kterými jsem se oháněl já.

 

15. 8. 2011

Scházíme se s Letošem v deštivém dni před mým domem v Chomutově. Já po 24 hodinové šichtě a parťák už promočený a řádně nasr…ý. Vzhledem k tomu, že poslední měsíc co den lije, tak nálada nic moc, pohledy se přesvědčujeme, že jako do toho opravdu jdeme. Ale jo. Až daleko za Nechranice mě dokola napadá hláška z českého filmu: „Kde jsou mé blatníky?!“. Ovšem potom nás déšť nechá vydechnout, pomalu schneme a úměrně tomu se zlepšuje i naše nálada. Trháme jablka a hrušky, brodíme se potoky místo rozbořených mostů. Předseda vede trasu přes vesnice ve směru Podbořany, až za nimi jsme vrženi napospas kamiónům a jiným plechovým smraďochům na silnici I. třídy č. 27. Schválně volíme takto frekventované cesty, protože tím se vyhneme větším převýšením (alespoň si to myslíme) a zkrátíme cestu na minimum. Zastavujeme u Toma ve Strojeticích, kde zjišťujeme, že dát si najednou dvě piva není dobrá taktika, jak dojet do Alp. Pak se nechce z knajpy. Ještě před Jesenicí pomáháme vytlačit BMW s joudou na palubě z pole, který nezvládl řízení a k tomu neumí poděkovat. Otravuju Letoše při předjíždění do kopce prohlášením: „Já šlapu a co ty?!“. A on odpovídá:“ Já se kochám.“. Takto se bavíme až do kopce nad Plasy, kde nám dojde humor oběma. Zase pár kapek a Letoš se rozhoduje zavolat kamarádovi Jardovi, který má chalupu v Kaznějově. Se svou ženou Zdeňkou a rodinou jsou trochu rozhozeni, když nemáme stan a nastěhujeme se jim do chalupy na podlahu, ale nakonec hodíme do placu pár historek, a tak zle snad s námi zase nebylo. V noci prší.  (cca 80km)

 

16. 8. 2011

Jsem odpočinutý, ráno je zamlžené, nelije, můžeme nakopnout šemíky. Letoš si nadává a nadávat nepřestane, že má sebou zbytečně moc věcí a odlehčuje. Vyjíždíme kolem 07.00 hod. a to nám vydrží až do konce výletu. Letoš pochopil, že nejen na našich silnicích je reflexní vesta poměrně slušivý doplněk, takže teď už já jsem ten žlutý a on oranžový. Parťák přišel s hymnou našeho výletu a to s refrémem písně „Bicykl“ od Plavců, kterou zpíváme v různých úsecích s jiným nadšením. Pokračujeme bez problémů po sedmadvacítce až do Plzně, kde se různě proplétáme po cyklostezkách a snídáme na zakouřené ulici. Nakonec nás to vyplivne kolem věznice Bory na dálnici, kde si zpestřujeme jednotvárnou cestu snahou předjet auta, nedaří se. V Klatovech doplňujeme protejny. A čeká nás šumná Šumava. Už se nemůžu dočkat. Zpívám si a vyjíždím krpál do Čachrova. Nohy se trochu rozklepaly, takže opět protejn U Šedlbauera, kde potkáváme Aňu Geijslerovou, docela sympatická holčina. Utrpení opět pokračuje, už si nezpívám, ale oba jsme docela ve formě, takže vyjíždíme strmák až na hřeben Šumavy. Jeho nechutnost oceníme až při zpáteční cestě. Radostně sjíždíme do Železné rudy, kde se cítím unavený. Zastavujeme v osvěžovně Kandahár. Potom dokupujeme jídlo a předseda se zase přetěžuje. Přehupujeme se přes hranice do Německa. Dobře se šlape a dostáváme se do Zwieselu, kde po lehkém bloudění nalézáme cestu na Passau. Vyhýbáme se dálnicím a krajina se začíná vlnit. Za Zwieselem nás zastaví dvě dámy, které zaparkovaly své BMW před domem do příkopu. Nebýt toho oranžovaného, tak nenajdou ani závlačku pro tažné zařízení. Alespoň nám doplňují vodu a říkají, že teď je to s kopce. Do jisté míry mají pravdu, asi 15 km, pak se krajina vlní jak rozbouřené moře. Při jednom stoupání už nemůžu, ale počasí je krásné a my nevíme, jak dlouho vydrží. Letoš navrhuje pokračovat. Mé „nemůžu“ znamená ještě 20 km. Dnes jsme ujeli asi 150km, což nám dává naději, že přeci jen dojedeme do cíle. Zázemí nalézáme v dřevěné zastávce.

 

17. 8. 2011

Je krásné ráno. Na počátečním stoupání se tážeme svých těl, jestli to půjde. Jde to, na benzíně doplňujeme vodu, ale už za éčka. Po nějaké době dlouze klesáme do překrásného historického města Passau, kde se stékají tři řeky Dunaj, Inn a Ilz. Běžec s chodkyní nám ochotně ukazují cyklostezku na Schärding podél řeky Inn, která lemuje německorakouskou hranici, jedná se o jeden z nejhezčích úseků celé cesty, kde je umístěno pár hradů. Běžec nás třikrát doběhne, chodkyně naštěstí jen jednou, protože pak změní směr. Čas pokročil, ale my dnes nejsme nijak daleko. Od Passau se cesta narovnává. Opět hledáme cestu v Schärdingu, odkud se konečně vymotáme na Braunau am Inn. Zde nacházíme osvěžující potok, kterému neodoláme. Daří se nám držet silnice I. třídy, ale dost často jsou mezi vesnicemi cyklostezky, které trochu ulehčí stresu z provozu. Přes Neukirchen a Oberdorf se dostáváme do Mozartova města Salzburg. Zastavujeme na břehu řeky Salzach a využíváme nádherného počasí, močíme se v zelenomodrobílé vodě a já jsem šťastný. Potom se probíjíme přelidněným městem a jen po očku stačíme mrknout na památky. Toto krásné město je protkáno cyklostezkami. Nacházíme spásný směr kolem letiště, který nás vyvrhne asi 15 km daleko od města, kde konečně uleháme na zastávce. Přes počáteční zaváhání máme ujeto cca 170km, přesto se cítíme poměrně dobře. Kolem hlavy nám sviští auta a to si teprve uvědomuju, kolik hluku produkují.

 

18. 8. 2011

Čeká nás krásný den a vrchařská prémie. Nastoupáme na Bischofswiessen a můžeme vidět rodinku Watzmannů v celé své kráse. Zleva máma, dětičky a táta Watzmann, náš cíl. Po sjezdu na B20 opět mírně stoupáme ve směru Ramsau. Po několika kilometrech ve Wimbachtalu v Wimbachbrücke/ Wimbachklamm končí naše cykloetapa, celkem dnes 30km. Bagrujeme guláš a polívku, koupeme se k podivu turistů v horské řece. Schováme kola mezi nařezané špalky, zajistíme proti dešti a můžeme vyrazit na Watzmannhaus (1930m). Čeká nás asi 1300 m převýšení, přičemž je výstup napsán na 4 hodiny. Nalámeme klacky místo teleskopických holí. Zdá se, že jsme celkem ve formě, protože výstup zvládáme za 3 hodiny. Ještě si hrajeme s myšlenkou na výstup na vrchol, ale nakonec se rozhodujeme pro „odpočinkový den“ a osobní volno začíná už kolem 15.00 hod. Okolí je malebné, nádherné výhledy  na skalní stěny Watzmannu před chatou (ubytování 10E s alpenvereinem, pivo 3,5 E) a v zamlženém oparu pod námi vlnící se krajinu. Letoš ulehá k odpočinku a já celé odpoledne sedím na trávě, opaluju se a obdivuju se té kráse přede mnou. Nakonec i ten jezevec vyleze, aby stačil zahlédnout západ slunce. Pijeme na úspěch zítřejšího dne.

 

19. 8. 2011

Je tma a venku řádí bouřka s kroupami, jak kdyby po nás stříleli z kulometu. Všichni germánčíci běží k oknu, přepadá je hysterie a chaos, co si počnou při ranním výstupu. Hlomoz vládne chatou. Posvítím čelovkou do míst, kde v nehybném klidu leží na zádech se založenými pažemi za hlavou Letoš a pronese: „Jen lokální bouřka.“. Rozchechtám se a jdu na rozdíl od ostatních zmatenců spát. Je 05.30 hod. a první nadšenci vstávají. Teplý vítr vše fénuje a suší. Germánčíci jsou oblečeni, jak do největších mrazů. Při výstupu v zerodovaném svahu předháníme čtveřici a tříhodinový nepříliš technicky obtížný výstup na Hocheck (2651m) zvládáme za 1 1/2 hodiny. Svítí sluníčko a odhaluje se nám pohled na zamlžené jezero Hochkőnigsee. Jíme tyčinku, a pak se v klidu vydáváme již bez „hůlek“ kolem bivakovací chatky přes hřeben, který je zajištěn ferratami, na nejvyšší vrchol Berchtesgadenu Watzmann - Mittelspitze (2713m). V botaskách se cítíme jistě, cestou potkáváme kamzíka, který je s jistou chůzí ještě o kousek dál a dosahujeme vrcholu od chalupy celkem za 2 hodiny (psáno 4 hod.). Z vrcholu obdivujeme východní stěnu Watzmannu, kterou má Letoš slezenou v zimě. Nářez. Každý si najde své místečko a prožívá dosažení naší snahy po svém. Když mě parťák vidí, jak rozjímám nad krásou hor, tak na mě křičí, ať se hlavně nerozpláču. Není daleko od pravdy.

Na hřebeni konečně vidíme nějaký pohyb, tak míjíme několik lidí v kompletních ferratových setech. Tato výbava určitě není od věci při výstupu na třetí vrchol Südspitze (2712m). Na Hochecku si opět bereme klacky a lidi na vrcholu se nestačí divit, jak Letoš uhání se svahu využívaje gravitace. Já sestupuju opatrněji. Při sestupu na chatu na mě čeká pivo. Najednou se celý vrchol od chaty halí do mlhy, ti nahoře mají asi prekérku. Rozhodujeme se pro okamžitý sestup. Někde v lese nás zastihuje déšť, tak dřepneme v pláštěnkách pod strom a jíme svačinu. Asi za půl hodiny se vyjasní, vzduch hezky voní. Konečně jsme u kol, jíme polívku, plácáme se v potoce a vyrážíme na zpáteční cestu. Ta probíhá v tak trochu euforickém stavu. Šlapeme, jak posedlí a neznáme slitování pro naše těla. Svištíme přes Salzburg jen se zastávkou v obchodě a tentokrát jedeme do Oberndorfu přímo podél řeky, čímž si ušetříme stres a kopce při výjezdu z města. Nakonec volíme zděnou zastávku v Moosdorfu.  Jsme spokojeni, máme v nohách výstup na kopec, sestup 2000 výškových metrů a ještě asi 80 ujetých km.

 

20. 8. 2011

Proti prosluněnému horizontu se podivně pohupují dvě siluety. V dálce pozvolna mizí tmavý pruh hor. Ten žlutý má problém s levým lýtkem a hrozí zranění. Ten oranžový nabízí odpočinek, ale oba ví, že hodinový odpočinek nic neřeší. Oddávají se tedy boji s vlastním tělem a hlavou. Moc už se nechce, přesto se ani jeden nevzdává.  

Konečně jsme v Passau a ani zde se moc nezdržujeme. Víme, že nás čeká těžký kopec, teď už v úmorném horku. Snažíme se moc nemyslet a překonáváme výškové metry. Na konci kopce konečně na mě přichází krize. Nohy ztěžknou tak, že mám pocit, že dál už to prostě nejde. Nic nepomáhá, a tak se dřu, levá noha, a pak pravá. Vleču se za Letošem, v tuto chvíli zhmotněnou brutální silou a nekompromisní vytrvalostí, která mě táhne dál. Jsem rád, že jsem tu s ním. Doufám, že v jeho krizích mu moje přítomnost taky tak moc pomáhá. Nejsem schopen rozeznávat, co jedeme nahoru a co dolů. Zvláštní stav. Zastavujeme jen, abychom dobrali tekutiny. Asi po třech hodinách se najednou cítím líp a to je dobře, protože nás v slunečném podvečeru čekají nepříjemná stoupání k Zwieselu. Město projíždíme po hlavním tahu, ani nezastavujeme. Oba se už vidíme na hranicích. Poslední kilometry snad sprintujeme. Najednou mě přepadá obrovská radost z překonané krize, že se můžu hýbat, že jsem. Zalesněnou krajinou se nese náš vítězný pokřik. Dojíždíme na poslední zastávku do Seebachschleife několik kilometrů před Železnou rudou. Jdu se již v přítmí opláchnout do blízkého potoka (cca 150km).

 

21. 8. 2011

V chladivém ránu opět neodolám a lezu teď už celý do potoka. Lezeme na šemíky a jen pozvolna rozhýbáváme zmožená těla. Včera jsme křičeli radostí trochu předčasně. Čeká nás nepříjemné stoupání ze Železné rudy, které trpělivě zvládáme. Pak sjíždíme do Čachrova a já si uvědomuju, že si tento úsek vůbec nevybavuju. U Šedlbauera na mě hostinský zkouší, že mají zavřeno, když mu ale řeknu, odkud jedeme, tak nám rád natočí pivo a dá nám k tomu ještě bonbón. Nohy opět těžknou, ale vím, že na to platí jen jediný lék, dupnout do pedálů. Takže následují Klatovy, kde se konečně najím dosyta. Slunce přijelo z trop, a tak poměrně často zastavujeme a doplňujeme vodu. Bez problémů projíždíme obávanou dálnici na Plzeň, v Plzni znovu občerstvovačka s párkem. Konečně sjíždíme k našemu postrachu v Plasech. Letoše kousne včela do krku, ale i tak vyjíždíme  bez problémů nahoru. Stavíme se na zastávce, protože v dálce hřmí a my čekáme, jak se vyvine počasí. Zatím drží, a tak nakonec sjíždíme do Kralovic a uleháme k Bille, kde čekáme do zavíračky, abychom se mohli uložit. Kolem lezou pavouci a jiná havěť, dokonce načapám i ježka (120km).

 

22. 8. 2011

V brzkých ranních hodinách nás budí pracovnice prodejny, která jde do práce. V 05.00 hod. metr od nás couvá kamion k rampě, takže balíme věci a vyrážíme k domovu. Dle hesla :“Co je domů, to je s kopce.“ si jakékoliv stoupání nepřipouštíme. Nepospícháme, ale cesta ubíhá poměrně rychle. Dupu do kopce, když mě předjíždí parťák a říká mi: „Já šlapu a co ty?!“. Spokojeně odpovídám, že se kochám. U Očihova opět zabočujeme na účelovou silnici a ve vyhřátém ránu zajíždíme do kempu na Nechranicích. Jíme vajíčka, popíjíme pivo a rekapitulujeme. Je neuvěřitelné, že vydržely všechny důležité faktory – počasí, technika a hlavně zdraví. Děkujeme tomu nahoře, ať už je to cokoliv. Pro nás k neuvěření, že jsme cestu asi 900 km i s výstupem vykonali za 7 dní čistého času. Občas jsme se cítili jako roboti a čekali, kdy už konečně padneme.

Pak už se jen líně vlečeme. Konečně cedule „Chomutov“. To by člověk nevěřil, jak rád ho může vidět. Loučíme se u mě doma (70km), Letošák končí až v Jirkově. Díky kamaráde, ještě dlouho si budu zpívat:

 

Bicykl je zdrojem zábavy,

kde chci, tam sám se zastaví,

pak stačí šlápnout na pedál,

a hned jsem o kousek dál.

Bicykl povznáší na duši,

nekazí čmoudem ovzduší,

pak můžu říct a není to hec,

lidi, kolo, to je famózní věc.

 

 

 

Fotogalerie: Z Chomutova na Watzmann na kole a zpět

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz