Přechod Západních Tater - sólo

Blahouš Kluc

4. - 6. 6. 2011

Tento příběh začíná v září roku 2008, kdy jsem s tátou navštívil Západní Tatry – Roháče. Okamžitě jsem byl okouzlen zvlněným hřebenem a tehdy jsem se otci svěřil, že bych rád hřeben přešel. Od té doby jsem každou sezónu rozmýšlel, jestli jsem v dostatečné fyzické i psychické kondici, abych mohl absolvovat celý přechod. Ukecávám parťáky, se kterými bych byl ochotný tento podnik absolvovat, ale sladit cíle jednotlivců, čas a kondici se nedaří. Rozhoduju se tedy pro sólo přechod s tím, že si jsem vědom, že člověk nejen, že musí být schopen vydržet sám se sebou, ale musí být plně soběstačný. Odmítám domněnky, že bych byl hazardérem, a tak trénuju, načítám informace a články, sleduju počasí.  Čím je člověk připravenější, tím snižuje zbytečná rizika a z hazardu nepřipraveného se stává výzva. Další věcí, se kterou jsem se musel smířit, je fakt, že část hřebene je veřejnosti nepřístupná, což byl pro mě morální problém, nicméně získat povolení od TANAPu je celkem nereálné. Přechod je poměrně logistický oříšek, protože zdrojů vody je v oblasti poměrně málo a někteří přecházejí hřeben třeba pět dní a jiní jen dva dny. Takže rozhodování, co do batohu, mi zabralo hodně času, protože jsem si nemohl dovolit na hřebenu 5 dní.

Na přelomu května a června se nacházím v Polsku u své dcerky Aničky a každý den po očku sleduju, jak se vyvíjí počasí. Každý den jsou odpoledne brutální buřiny. Moc mi nepřidává, když z 1. na 2. 6. zemřel v oblasti Roháčů slovenský turista. Předpověď sděluje, že o víkendu má být v Západních Tatrách pěkné počasí, jen zřídka buřina.

Dne 4. 6. vyrážím ráno ze Sanoku autobusem, přestupuju v Krakowě a mířím do Zakopaneho (cena jízdného 19 zlotych). Kolem 15.00 hod. po osmi hodinách cesty se z polských autobusů vymotám jak ožralý.  Dokoupím potřebné potraviny v Tescu, které se nachází právě u autobusového nádraží. Okamžitě vyrážím zdlouhavou a jednotvárnou cestou městem do hor. Konečně od Kužnice začíná horský terén a pokračuju po žluté. Zde mě ve strmém stoupání potkává starší žena, která mě upozorňuje, že na Schronisko Murowaniec (1500m) mně to s takovým batohem bude trvat minimálně tři hodiny. Cestou potkávám pár skupin turistů, ale i tak proti jiným obdobím chodníky zejí prázdnotou. Naštěstí docházím k chatě něco málo přes hodinu. Zde odpočívám, dojdu si pro razítko do chaty a hraju si s myšlenkou, že se na přechod vykašlu a udělám si příjemný víkend. Když ale vidím v chatě a okolí snad 100 lidí, tak je mé rozhodování bleskové. Už sám se vydávám na Kasprovy vrch (1987m), kde hodlám přespat. Nad Vysokými Tatrami se nachází chuchvalce mraků a vše upadá do kovové šedi. Asi dvacet minut před vrcholem se nachází pramen, kde se napájím, co to dá a doplňuju vodu, abych měl na druhý den 4,5 litru vody (přestože mám vařič pro použití sněhu ze sněžných polí). Docházím k lanovce, hledám místo na uložení a sleduju západ slunce. Od východu mi kyne Kriváň, což je nádherný kopec s děsivými hřebeny. Nakonec se ukládám na dvoumetrový betonový stupeň přímo u lanoví lanovky, kde jsem pod střechou a relativně kryt před větrem. Díky vyvýšenému betonovému stupni odpadá i strach z případných nočních návštěvníků – medvědů. V noci je mi v mém letním spacáku chladno (jako vždy), ale pak se balím do vojenské pláštěnky, kterou lze využít jako žďarák, pončo a plachtu v jednom. Hned je tepleji.

Probouzím se v 04.30 hod. Pobalím věci, uklidím po sobě, rozhýbu kosti, hodím do pusy bonbón a vyrážím na západ. Těžko popsat pocit, kdy jde člověk v horách úplně sám, chce to zažít. V čase, který odpovídá mapě, docházím do Kondráckého sedla (1863m). Sluníčko už začíná vystupovat nad obzor a vytváří nad vrcholky na východě mlžné světlo. Konečně začíná trochu stoupání na Kondratovu kopu (2005m), kde dost fouká. Další vrcholky jsou zahaleny mlhou, která se přesouvá z jednoho kopce na jiný. U Malolúčniaka (2096m) slyším frkání a následně zahlédnu nejdříve jednoho, a pak celé stádo kamzíků. Pozdravím je, v podstatě se mě nebojí a pokračuju dál po polskoslovenské hranici. Na Temniak (2096m) docházím v 07.40 hod. Čas je slušný, a tak sestupuju po neturistické, ale čitelné stezce do Tomanovského sedla (1686m). Sestup je nepříjemný kvůli rozmočené a kluzké zemi. Zakazuju si udělat chybu a při chůzi jsem maximálně pozorný. V sedle do mě už pere slunce a fouká vítr. Svlékám spodky a mikinu, jím hrozinky a konečně se i napiju trochu vody. Najednou z kosodřeviny ze stejného směru jako já vystupuje kluk a já na něm hledám nějaký znak příslušníka TANAPu. Naštěstí je to Polák Maciek, se kterým se dávám do řeči. Dalším veřejnosti nepřístupným úsekem chceme pokračovat spolu. Na Poľskou Tomanovou (1977m) se dostávám v 09.55 hod. Maciek za mnou zaostává, tak na něj čekám a na vrcholu mě fotí. Je to bezva, že je tady, i když mu vždy uteču třeba i na 300 metrů. Jen ten pocit, že je tu někdo další, mě uklidňuje. On to patrně cítí podobně. Terén se neustále vlní a cesta je dobře čitelná. Když jsme na Smrečinském vrchu (2066m), tak je jasné, že se počasí začíná od západu kazit. Hutná šedivá masa mraků se tlačí naším směrem. Maciek se rozhoduje, že až budeme v Pyšném sedle (1788m), kde začíná řádná turistická cesta, tak uteče ve směru chaty Hali Ornak. Nacházím se nad sedlem, když mě zastihne nejdříve fučák, a pak déšť. Nesmím promoknout, to bych mohl akci odpískat. Oblékám se do ponča a celý se zahaluju. Sedám na zem. Za nějakou chvíli mě dochází Maciek, loučíme se jako dva dlouholetí kamarádi. Hory lidi stmelují.  Za chvíli déšť odchází a já pokračuju na Blyšť (2159m). Na vrcholu už vidím pár lidí, kteří jdou ve stejném směru jako já. Teď začínám pociťovat únavu, přesto pokračuju. Blíží se další nečas a já ho nechci přečkávat na hřebeni. Konečně docházím na vrchol nekonečným výstupem na vrchol a okamžitě mířím dolů. V sedle mi slábnou nohy docela, a tak se rozhoduju pro odpočinek. Lehám na zem a liju do sebe nálev ze slaných oliv. To mi pomáhá, ještě pár loků vody a po dvaceti minutách můžu pokračovat. Před dlouhým hřebenem na Klin (Vysoky vrch) (2176m) cítím příchod bouřky od východu, a tak se rozhoduju přečkat v Gaborowě sedle. Do vysoustružené cesty ve svahu ukládám batoh, na něj karimatku a já do ponča. Asi dvacet metrů od sebe nechávám mé věrné přítelkyně – hůlky. Začíná opravdu lít a hromy hřmí všude kolem. Z hřebenu Klinu těch pár lidí sbíhá dolů, ale nějaký muž a jeptiška ve větru s vlajícím pláštěm vybíhají na kopec, jakoby chtěli být blíže Bohu. Naštěstí blesky, zdá se, jsou vzdálené od mého stanoviště. Zavírám se do sebe a snažím se spát vsedě. Za chvíli mě vytrhuje z rozjímání starší Polák, který mi přináší hůlky. Tak mu děkuju a říkám mu, ať je přeci jen zase odnese ode mě. Asi po 45 minutách bouřky už jen mírně prší, tak nastupuju opět na svou pouť. Dále se zastavuju na nevýrazném vrcholu Končistá (2002m) a zvažuju, co dál. Je 15.45 hod. a já hodnotím svůj fyzický stav a chuť. Mohl bych sestoupit do Polska, nebo bivakovat u Račkova plesa. Při pohledu na oblohu to však zavrhuju. Na vrcholu jsou se mnou Poláci Adam a sestra Donata, výše zmiňovaní plně věřící v Bohovu vstřícnost. Překvapivě se dáváme do řeči a filozofujeme o Bohu a přístupu k životu. Adam se mi svěřuje s přáním, že by rád viděl člověka, který vůbec v Boha nevěří. Doporučuju mu Čechy, kde znám pár takových lidí, i když to není zrovna můj případ. Opět se přátelsky loučíme a já stoupám na Hrubý vrch (2137m), ze kterého je sestup v suťovité cestě silně nepříjemný. Na úpatí hory potkávám dva maníky s plnými batohy. Správně je otipovat není problém. Češi, kteří se vydali na přechod hřebene. Dáváme se do řeči, doporučuju jim místa na odpočinek a dobrání vody. Celou cestu jsem nepotkal „ani Slováčka“ (složenina slov Slovák a živáček). Přecházím přes Lopatu (1958m), kde se nachází jedničkové skalní úseky, které přelézám maximálně obezřetně, i když bych se jim mohl za normálních podmínek vysmát. V sedle Deravá (1836m) se nadobro rozhoduju, že nebudu bivakovat ani u Jamnických ples, které svou blízkostí lákají. Všude je zvláštní ticho, ani ptáci nejsou slyšet. Obloha je zlověstně šedivá a nevěstí nic dobrého. Vydávám se na poslední nepříjemný výšlap na Volovec (2064m). Vrcholu dosahuju v 18.00 hod. Začíná opět foukat a pršet, tentokrát bez blesků. Dle předpovědí mělo být hezké počasí s případnou bouřkou. Vypadá to na vytrvalý déšť. Předpověď počasí opravdu můžu považovat jen za orientační. Sestupuju tak rychle, že bych si nevšiml ani medvěda, kdybych mu šlápl na záda. Po 19.00 hod. jsem u Ťatliakova plieska (1370m). Zde je chata zavřená a pro mě je to trochu zklámání. Teď už padla poslední šance, že bych se druhý den vrátil na hřeben. Doplňuju ještě vodu a chladím nohy. Pak se v dešti spouštím po silnici na chatu Zverovka (1028m), kde dveře „útulny“ otvírám v 20.00hod. Zde se nachází jen velice příjemná šenkýřka s kuchařkou, které mě napájí pivem a haluškami, vypínají rádio a společně sledujeme finále Superstar. Ráno padá vytrvalý déšť a na hřebeni se nachází duchna mraků. Já se po vajíčkách vydávám autobusem do Zuberce ke kostelu (0,6 Euro), odkud za chvíli přestupuju ve směru Liptovský Mikuláš (2,0 E). Autobusák se nachází hned vedle vlakového nádraží, ale vlak má zpoždění. Nakonec jedu přes Žilinu, kde musím spěšně přestupovat úplně na jiný vlak do Ostravy a zde pro změnu zmatkuju já a jen taktak skočím na správný vlak do Prahy. Cestu mi zpříjemní v rozhovoru blonďatá kočka. Nakonec svou cestu končím u své pražské rodiny Bábovek z Prahy, které mně svým přijetím umocňují můj krásný zážitek z hor.

Po cestě jsem přešel 19 regulérních kopců. V jednom dni převýšení (chápej nahoru i dolů) něco málo pod 6.000m (jestli dobře počítám). I když jsem nepřešel hřeben celých Západních Tater, tak nezoufám. Zážitek byl pro mě famózní a ten zbytek si někdy dojdu. A zde prohlášením „Cesta je cíl“ končí vyprávění.

Blagodan Puchejřsivyrobič

Fotogalerie: Přechod Západních Tater - sólo

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz