Litanie o Petrohradském PADání

Milan "Svinčo" Svinařík

Přiznám se, že na tuhle akci (Petrohradské PADání) jsem se těšil celé jaro. A když se člověk na něco těší moc, obvykle pak bývá zklamaný, ale v tomhle případě se tomu tak nestalo, ba naopak! Ale nepředbíhejme.

S postupem času se v našem klubu rozrostla skupinka odpadlíků, kteří propadli kouzlu boulderingu. I já se řadím do této party podivínů a dost možná, že to žeru ze všech nejvíc. Kouzlu jesenické (petrohradské) žuly jsem nadobro propadl loni, kdy jsem podle průvodce postupně prošmejdil všechny bouldrovací sektory Jesenicka. O to více jsem byl zvědavý na letošní ročník PADání, neboť autoři slibovali zbrusu nový sektor. Rozvíjel jsem v duchu teorie, kde by to mohlo být a dokonce jsem brzo na jaře podniknul průzkumné výpravy, leč bez výsledku. A tak nezbylo, než čekat na den D.

Květa, Honza Unger a já vyrážíme v sobotu ráno, po menších peripetiích z Chomutova směr Petrohrad. Ačkoliv jedeme jen ve třech, auto je díky bouldermatkám téměř plné. Protože to už na Petráči znám, tak na parkovací louku těsně za vesnicí přijíždíme bez orientačních zádrhelů. Naskýtá se nám úžasný pohled. Louka posetá rozkvetlými pampeliškami září v ranním slunci jako, jako, jako nevím co. No prostě krásně žlutě. Po obvodu louky parkují desítky aut a mezi nimi se hemží lidičky s matracemi a batohy na zádech. Občas jsou vidět i stany, nebo lidi polehávající před autem na louce. Letoš, Ludva, Nebíčko a Jaroušek jsou už ve skalách, což zjišťujeme záhy telefonem. Na kraji louky jsou dva stánky s občerstvením a vedle u dvou stolečků probíhá registrace. Nafasovali jsme igelitku s dárečky a první, co mě zajímá, je průvodce, kde že to vlastně ty nové kameny jsou. Musím uznat, že tuhle oblast jsem ve svém jarním pátrání vůbec netipoval. Vyrážíme tedy ihned za Letošem a díky pořadateli Čížovi, který nám ukázal cestu,  jsme ho hladce našli v sektoru Rodinka. Kluci už mají za sebou řadu boulderů a Letoš hned hlásí, že má obroušené prsty, a že už vlastně může jít domů. Ačkoliv je tu více lidí, než kamenů, přeci si jen dokážeme vzájemně vyhovět a prostřídat se na jednotlivých bouldrech. Shodli jsme se, že bezkonkurenčně nejhezčí zdejší boulder je Taťulda 5A, což je typický rajbásek, který se svými 4 metry patří k nejvyšším v tomto sektoru. Na dokreslení, jaká parta divnejch patronů tady běhá po lese s těma LCDéčkama (rozuměj bouldermatkama) na zádech, stojí za zmínku hláška Ludvíka, který po několika hodinách bouldrování na věhlasné petrohradské žule nadšeně a bezelstně prohlásil: „ Ty vole, mě to normálně připomíná žulu!“ Stejně tak mě pobavil Nebíčko, který mi zkroušeným hlasem telefonoval: „Ty vole Milane, my jsme v Japonsku, ale já vůbec nedokážu říct, kde jsme!“ Cestou ze sektoru Rodinka jsme se s Nebíčkem a Jarouškem náhodně sešli u stánku Rockpillars, kde půjčovali lidem lezečky. Kluci si hned vyzkoušeli různé druhy a Letoš si na mé doporučení půjčil Ozony ve kterých pak docela skučel. Ale na ty jeho láptě stejně nepasuje nic, kromě orasínských holinek, takže se to dalo čekat. Další naší štací byl sektor Bunkr. Potkali jsme tam dokonce nejlepšího lezece planety Adama Ondru, ale lézt jsme ho neviděli, protože jsme se věnovali svému vlastnímu vzlínání. Na první pohled nás zaujal kámen s divným názvem Hranolová kostka. Jeho pětimetrová údolní hrana (6B) byla neustále v obležení, ale kdo si počká, ten se dočká! Jakmile se hrana uvolnila, už jsme v ní plandali taky. Jako první se zadařilo Jarouškovi, který to zuby nehty přehemelil, jak on sám říká. Letoš, Ludvík, Nebíčko a já jsme se pak střídali a pořád nás to ne a ne pustit. Vzpomněl jsem si, že mám v báglu své nové lezečky (Ozony), které jsem od rána ještě nevytáhnul. Tak jsem je narval na nohy a zřejmě z obavy, abych v nich nemusel být moc dlouho, jsem tu hranu přelezl taky. Nutno podotknout, že nohama úplně jinak, za což vděčím těm botám, které perfektně drží snad všude. Horkou chvilku jsem zažil ve výlezu na samotný vršek kamene, protože mi ho zalehnul náš fotograf Honza. Než se mi podařilo Honzu napůl odehnat a napůl oblézt, málem mi došla síla. Ale zadařilo se a mé tušení, že to bude miss boulder dnešního dne se potvrdilo. Kluci hranu uvolnili dalším, a přesunuli se na okolní kameny posbírat zbylé lehčí bouldery. Zejména Jaroušek je posedlej číslama, protože se chce umístit do první stovky. A tak hobluje a taktizuje, zatímco my ostatní kosíme, co nám přijde pod ruku a co se nám líbí, pokud nás to ovšem pustí. Trochu si z Jarouška utahuju, že bude asi zklamaný, když do stovky budeme všichni. To jsem však ještě netušil, že se mé proroctví naplní.  Dalším z hezkých kamenů je Předzahrádka, kde je poměrně méně lidí a hodně lehkých směrů. Kluci se na ty pidikameny vrhly jako kobylky. Dokonce i Květa se nechala strhnout davem, a vyhemelila pár boulderů. Kuriozitkou byl boulder ve středu kamene ze sedu za 7A, ze stoje za 4. Mnoho lidí si jej přišlo vyzkoušet v domnění, že urvou lacinou sedmu, ale viděl jsem to přelézt jen jednu holku z Polska (pozdější vítězka). Poslední, kdo si na tento boulder sáhli, byli frantíci, kteří si jej pečlivě očistili a v okamžiku, kdy chtěli začít lézt, spustila se bouřka s deštěm. Schovali jsme se pod bouldermatky a přečkali tak krátkou přeháňku. Po dešti jsme se Květou rozhodli projít zbylé sektory a přesunout se na guláš na louku. Květa má hlad a já jsem grogy. Kluci se nám v dešti někam ztratili a tak jdeme sami na průzkum k Lipohradu, Šervůdu, Arboretu, Knedlíku a přes Zuby zpět. Tady jsme opět potkali Nebíčka s Jarouškem, jak stále drtí žulu. Nezmaři! Letoš s Ludvou prý už odjeli. Mám toho pro dnešek fakt dost, a tak rád obracím kormidlo na louku ke stánku s pivem a gulášem. Na louce už zase sluníčko pěkně svítí a panuje neskutečná pohoda.

Po kratším relaxu jsme se rozhodli přesunout do kempu v Jesenici na večerní program. K našemu překvapení nás tam hned za branou vítá Letoš s Ludvou. Letoš okukuje stánek s matracemi a po dlouhém zvažování nakonec šáhnul hlouběji do šrajtofle a pořídil si žlutou tlustější matraci od Ocůnu. Já jsem si radost udělal pytlíkem na maglajz. Pak už se kluci s námi definitivně loučí a my s Květou jdeme postavit stan. Mezitím přijel Nebíčko s Jarouškem a zakempovali až nahoře u plotu. Sešli jsme se u ohniště, kde jsme u piva a kouřícího ohně čekali na hudební produkci. Musím říct, že ta muzika mě moc nenadchla. Navíc mi byla zima, a tak konec produkce druhé kapely jsme s Květou vnímali už skrze stan a z tepla spacáků. Stejně začlo pršet. Kolem jedné hodiny ranní mě probudil zpěv od ohně doprovázený kytarou, banjem a houslemi. Zaujal mě široký repertoár od Střihavky až po Brontosaury. Bylo to hezký, ale sílu vylézt k ohni jsem však už nenašel.

Ráno jak ze žurnálu, ksichty jak ze ždímačky. Tak by se daly charakterizovat moje první ranní dojmy. Vstáváme na pohodu a snídani si dopřáváme v bufíku v kempu. Společně s klukama pak jedeme zpět na parkovací louku na Petráč, dovylézt to, co nám včera zmoklo. Tentokrát jdeme na jistotu, ke skále Knedlík. Cestou si kluci půjčili lezečky od Rockpillars. Ve skalách už zase pobíhá spousta lidí. Vyhlédnutý Knedlík je však téměř volný. Je sice z jedné strany trochu vyšší, ale vedou na něj většinou lehké bouldery. A tak ho systematicky kompletuji s vidinou, že až dám jedenáctý boulder, bude to můj jubilejní třístý boulder na Petráči vůbec. Nebíčko s Jarouškem zmizeli na nedaleké Arboretum, zatímco my s Květou porcujeme ten Knedlík. Z druhé strany Knedlíku jsem objevil pěknou lezitelnou krystalovou cestu za 6A ze sedu. Vzápětí se tato cesta stala hitem. Nahustil jsem do toho takovou sympatickou partičku kluků a holek, kteří se na tom střídali snad celé dopoledne. Vždycky, když to někdo dal, byla to úžasná radost. Stejně tak ze sousední, velmi podobné cesty za 5B. Mezitím se přišel Jaroušek pochlubit, že vylezl boulder Arboretum 6C+ a zářil jak zářivka. Vzápětí jsem ho načapal, jak nemůže vylézt jedno 5C a abych ho trochu poškádlil, seznámil jsem ho se škrtacím pravidlem, které jsem si v tu chvíli vymyslel. To spočívá v tom, že když člověk pověsí několik pytlů, které mají obtížnost menší než nejtěžší přelezený boulder, tak za každý jeden pytel se škrtá jeden nejtěžší boulder. Na to konto se Jaroušek pustil s vervou do toho 5C, a když mu říkám, že je nějak moc vlevo, tak opáčil, že mu to nevadí, hlavně když nebude muset škrtat. Pak jsem tohle pravidlo nakukal ještě té partě na Knedlíku, zrovna když jedna holčina vylezla tu šestku a jásala na vrcholu kamene: „Hurá, mám šestáčko!“  Věděl jsem totiž, že nedala stejně jako mnozí další jednu vykloubenou čtyřku. Chvíli na mě nedůvěřivě koukala, a pak řekla: „To je nějaká blbost!“ Docela jsem se bavil, jak se škrtací pravidlo chytlo. Pak se u té čtyřky udělala fronta a i já v ní stál. Nejvíc mě dojala Květa, která tohle přelezla suše, zatímco já a další těžkotonážníci jsme se nemohli odlepit. Cítím, že mě opouští kůže na prstech a s ní i odhodlání dál bouldrovat. Z posledních sil jsem si vylezl dva krásné lehké hajbóly na Arboretum a hodil ručník do ringu. Opačnice Květa okamžitě prohlásila, že by ještě docela lezla, třeba na ten Lipohrad, což mě překvapilo, neboť dnes vylezla sedm boulderů, což je její rekord.

Nebíčko s Jarouškem jsou tlačeni časem, protože musí ve 14 hod vrátit půjčené lezečky, a tak balíme a společně vyrážíme zpátky. Po té, co kluci u stánku Rockpillars vrátili lezečky, jsme se doploužili na louku ke stánkům s pivem a gulášem. Jarouška už opustilo bojové nadšení, že navštíví ještě sektor Vodojem. A tak jsme se občerstvili, vyplnili závodní formulář a posléze zanechali pampeliškovou louku se všemi těmi podivnými osůbkami svému osudu.  Ještě dlouho po té jsem vstřebával nabyté pozitivní zážitky a dojmy. Nejsem vyznavačem masových akcí, ale tahle „pohodovka“ mě nadchla. A jestli to organizátoři, kterým zcela jistě patří vřelý dík, nezapíchnou, určitě napřesrok přijdu zas.

Fotogalerie: Litanie o Petrohradském PADání

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz