Krásný život ve stěně Östlicher Schoberkopf

Milan Svinčo Svinařík

10. 11. 9. 2011

Tento poněkud kostrbatý název článku je odvozen od názvu nejlezenější cesty v masívu Östlicher Schoberkopf v oblasti Hoch Königu. Vyhlášená hitovka se jmenuje „Das Leben ist schön“ což v překladu znamená „Život je krásný“ a prvovýstupce ho pravděpodobně zvolil v euforickém opojení po přelezení této úžasné linie. Nicméně nebyla to ani tato cesta ani tato skála, která mě přitáhla do oblasti Hoch Königu za lezením. Prvotním impulsem byla krásná věž Torsaule, kterou jsem jednou zahlédl z dálnice, při návratu z lyžování. Tenkrát jsem nevěděl, jak se jmenuje a pátral jsem naslepo v mapách a na internetu a zaměnil ji omylem za neméně krásnou, opodál stojící věž Teufelskirchl. Hned jsem kul plány, jak na ní s Květou uděláme svůj comeback do světa hor, jen co holky povyrostou. Holky sice povyrostly, ale na vícedenní opušťák spolu s manželkou zatím pořád nemáme nárok. A tu se mi zčista jasna po letech ozval brácha, že by rád zase někdy do hor. A tak slovo dalo slovo a místo s Květou si comeback odbudu s bráchou. Těsně před odjezdem jsme do party ještě vzali Nebíčka, který rovněž projevil přání ohmatat si hory vlastníma rukama. Kluci v Alpách ještě nebyli, a tak to pro ně je takový malý křest. Malou nalejvárnu co a jak se bude dít, kde se poleze, kde se bude spát a co si vzít s sebou, jsme si odbyli doma nad průvodcem. Ale šedá je všechna teorie, teprve praxe je zelený strom života.  A tak jsme jednoho dne, po šesti hodinách jízdy v páteční dopravní špičce, přistáli na parkovišti u hotelu Arturhaus, kde silnice končí. Je hodina po půlnoci a my uleháme pod hvězdnatým nebem vedle auta. Jako ukolébavku posloucháme cinkání kravských zvonců a s usínáním rozhodně nemáme problém.

 

Budíček vyšel kupodivu podle plánu. Stihli jsme posnídat, pobalit a vyrazit dříve, než se sluneční kotouč vyhoupnul nad horizont. K chatě Mittelfelderalm jsme došli po široké cestě asi za půl hodiny. Slunko zrovna vykouklo zpoza hřebene Tennengebirge a ozářilo údolí plné mlhy. Krásná podívaná. Štíty Mandlwandu vlevo nad námi zářily v ranním slunci jako plameny. Kousek za chatou jsme poprvé spatřili štíhlou věž Teufelskirchl a k němu přilehlou stěnu Östlicher Schoberkopf, rovněž zářící v ranním slunci. Nezdají se být daleko, ale ještě hodinu a půl musíme šlapat, než staneme u jejich úpatí. Ačkoliv máme zdaleka největší bágly ze všech, kdo šlapají stezkou vzhůru, jdeme stejně svižně jako ostatní, kteří vyráží nalehko, většinou na trek na vrchol Hoch Königu. Po té, co jsme obešli Mandlwand a vystoupali práh za suťovým polem, zjevila se před námi i krásná věž Torsaule. Vystoupali jsme skoro až k ní a pak azimutem jsme to střihli přes skalnatou kotlinu k úpatí Östlicher Schoberkopf. Skála na dně kotliny je divoce rozbrázděná od ledovce, balvany jsou rozryty hlubokými žlábky, jejichž hrany jsou ostré jako nůž. Nechtěl bych tu upadnout.

Zjišťuju, že je devět hodin, když definitivně shazujeme batohy z ramen na úpatí naší stěny. Snažíme se zorientovat ve stěně a podle průvodce najít jednotlivé linie. Než jsme se rozkoukali, tak do stěny do jednotlivých cest nastoupilo několik družstev. Nejsme z toho vůbec nadšení. Rozhodli jsme se, že tu skoro pětisetmetrovou hitovku necháme na zítra, kdy si přivstaneme a dnes si dáme něco lehčího a otestujeme slanění a sestup. Jako náhradní plán jsme si vybrali též vyhlášenou lahůdku, cestu Genusskönig 6-, která začíná z rampy uprostřed stěny. Když jsme došli pod nástup, tak v první délce urputně bojovala jedna dvojka, další čekala a my byli třetí v pořadí. Ale to jen do té doby, než se zespoda přihnal horský vůdce a na drsňáka si sedl do fronty před nás a čekal, až se k němu doharaší jeho klient. Já už tyhle móresy horských vůdců znám, ale kluci nevěřícně zírali. Nechce se nám čekat a tak se slovy, že „Trafic jam“ ve stěně nemusím, jsme se přesunuli ještě kousek doprava k nástupu cesty Cinderella 6-, kde bylo zaplať pánbůh volno. Zvolili jsme francouzský styl. Já lezl první a dobíral jsem oba najednou. Díky tomu jsme byli stejně rychlí, jako okolní dvojky. Cesta to byla taková plotnotravního charakteru, ale vcelku hezká. Skála je z pevného drsného vápence, který perfektně drží na tření. Kudy tudy jsem poznával jen podle borháků a smyček, když nějaké byly. Cestou jsme okusili i zdejší specialitku - krátký vodní žlábek. Paradoxně klíčové místo byl takový vykloubený zdvih na polici za hliněný chyt. Ale ta pětplusová plotýnka pod tím stála za to. Krásná expozice a čistě na tření. Úsměv mě přešel u slaňovací dráhy, když jsem viděl tu frontu. Tentokrát jsme se však předběhnout nenechali. Na čtyři plná slanění jsme se dostali na sestupovou rampu v půlce stěny. Podle průvodce na ní měl být sníh, ale k naší smůle není. Spoléhali jsme na to, že z něj budeme tavit vodu. Rampou jsme sešli k nástupu, kde jsme nechali boty. Mám z lezeček slušně otlačené palce a plesám radostí, když se můžu přezout. Kluci jsou na tom podobně. Pak jsme rampou sešli až k batohům u úpatí a rokujeme, jak se vypořádáme s nedostatkem vody. Já bych to klidně zabalil, ale kluci to nechtějí kvůli vodě vzdát, a tak pro ní dobrovolně sestupují zpět na chatu Mittelfelderalm. Pro jistotu jim dávám kapesný 40 éček, kdyby museli něco platit. Já vyplňuji volné odpoledne stavěním stanu, což se v suťové kotlině ukázalo být jako docela slušný rébus. Pak dlouze medituji nad krásou hor a s vyprahlou hubou čekám na svoje agenty s vodou. Když se setmělo a kluci stále nedorazili, lehce jsem znervózněl. Šel jsem je na vrchol morény vyhlížet. Naproti přes kotlinu jsem zahlédl jedno světlo. Tak jsem začal blikat a volat, ale odpověď nepřišla žádná. Světlo bylo pořád na stejném místě. Napsal jsem tedy SMS bráchovi, že jsou asi pěkně zaprásknutý. Brácha lapidárně odepsal: „Už jdeme, rozdělej oheň“. Nakonec dorazili až v půl jedenáctý s tím, že SMS mi psali ještě v hospodě, kde propili to kapesný. To nehybné světlo byl prý nějaký „bivakár“. Stan je pouze pro dva, ale brácha dobrovolně volí širák, protože je krásná, hvězdnatá noc. Já a Nebíčko jsme zalezli do stanu, když už jsem ho tak pracně postavil.

Ráno jsme vstali pozdě. Brácha vlastně nevstal vůbec s tím, že dnes nepoleze, že bychom byli ve třech pomalí. Vím, že kromě perného lezení mě dnes čeká ještě dlouhý sestup a mnohahodinové kroucení volantem, takže jsem lehce vykyslej a snažím se šetřit čas. Tak jsme tedy s Nebíčkem symbolicky posnídali a zrychleným přesunem vyrazili k nástupu „Das Leben ist Schön 6+“ sami.  Kolem osmé už slunce pěkně připejkalo a my jsme začali ukrajovat první metry z první délky, která nás pěkně probrala z letargie. Takový plytký koutek, ohodnocený pouze 5+/6- jsem vyvzlínal s vykulenýma očima na hranici pádu. Nebíčko, coby osmičkový lezec, mi na štandu řekl, že se v tom taky klepal a nevěděl, jak na to. Naši nemohoucnost si částečně omlouváme tím, že nemáme maglajs a že máme větší lezečky. Nicméně začínáme však tušit, že tahle „hitovka“ bude docela boj. A taky, že jo! Následující délka opět jen za 5+ měla šponovací boulder, kde jsme oba coby trpaslíci, museli nevídaně protáhnout šlachy. Pak několik délek obtížnost polevila a my jsme se v dobrém čase dostali na rampu, kudy jsme včera sestupovali. Nad námi je druhá polovina stěny – obrovská plotna, místy kolmá. Takové spíš plotnové břicho. Po předchozích zkušenostech nastupuji do další délky s respektem a dobře dělám. Dlouhé odlezy v kombinaci s obtížemi v jemně křachličkové plotně mi silně připomínají vzlínání na písku. V duchu se sám sebe ptám, co budeme dělat v tý šestplusce, když tady bojujeme nadoraz v pětkách. Nebíčko táhne další délku přes plotny obloukem doleva k výrazným sokolíkům. Opět jen pětpluska, ale boulder jak vyšitej z Petráče, kde jsem i na druhým fousu měl co dělat. Další, klíčová šestplusová délka vyšla na mě. Na pohled je to stejný jako dolní plotny, jen je to kolmý. Nalejzám sokolíkem doleva na římsu a hledám očima cestu přes černý pás šikmo vpravo nade mnou. Je to jednoduché, jsou tam v podstatě jen dva chyty, potažmo stupy.  Přes ně a pomocí drápů zaseknutých do jemných křachliček jsem kupodivu rychle toto místo překonal a dostal se doprava do madloidního sokolíku. Že nemám vyhráno, jsem poznal těsně před štandem, kde byl další vykutálený boulder, tentokrát traverz do tupých polic.  U štandu se v  duchu raduju, že už to v podstatě máme za sebou, ale chyba lávky, utrpení nekončí. Nad námi je 70m dlouhý úsek vodních žlábků. Je to sice jen za 5-, ale bolí z toho tak úžasně nohy, že se nemůžu dočkat, až tohle peklo skončí. Nebíčko si na rozdíl ode mě v tom docela chrochtá. To, že nýty zřídly na pět a někdy i deset metrů, mi je úplně šumák. Upaluju co nejrychleji vzhůru, jen abych si už mohl zout boty, které mě pekelně tlačí.  A tu najednou konečně, po čtyřech a půl hodinách, vrchol! S úlevou zouváme lezečky, balíme lano a kocháme se rozhledy. Tentokrát jsme u slaňovací dráhy jako druzí v pořadí, a tak jsme v klidu. Na rampě, přímo pod slaněním, jsme si fikaně nechali batoh s botama, což byl dobrý tah. Slanili jsme přímo k báglu. Než jsme se však stačili přezout a vykýblovat, přiletěl ze shora šutr. Urychleně proto opouštíme žlab a sestupujeme rampou ke stanu, kde se povaluje brácha. Nenapadlo ho nic lepšího, než se vyvalit ve slipech na sluníčko a opalovat se. Pochopitelně bez opalovacího krému. Takže moje vize, že mě bude střídat za volantem, padla, protože si vyrobil úžeh jako z učebnice.  A protože se ještě dnes musíme dostat domů, tak neotálíme a balíme věci a zahajujeme sestup. Tentokrát jdeme přímější trasou přes travnatou kotlinu, která nás dovedla pohodlně a přímo na turistickou cestu. Na chatě Mittelfelderalm jsme okamžitě do sebe nalili pivo a já konečně uviděl servírku Katrin, o které básnil celou dobu brácha. Dělám si z něj prču, že si z Alp odveze dva úrazy. Úžeh a zlomený srdce. Po dvou rychlých pivech pokračujeme v sestupu na parkoviště k autu. Vše probíhá ráz naráz. Přebalit, vymočit, naposledy rozhlédnout po okolních štítech a jedeme. Je pár minut po šesté a závora na výjezdu z parkoviště se trvale zvedla, takže drobné za parkování nám zbyly na příště. Co dál následovalo, bych nazval ozajstná jabačka. Nejdřív mě hned po pár kilometrech málem trefil motorkář, potom jsme vychytali zácpu před Salzburgem, pak před Linzem, pak bouřku od Příbrami až do Slanýho. Brácha skučel s úžehem na zadním sedadle a Nebíčko se bál vedle mě na sedadle smrti. Dveře bytu za mnou zaklapli někdy kolem třetí ráno a já byl tak utahanej, že jsem ani usnout nemohl.  Nicméně navzdory všem trampotám mohu potvrdit, že „Das leben ist opravdu schön“! Každému, kdo má rád odjištěné vícedélkové sportovky v horách, můžu tuhle oblast vřele doporučit. Množství odjištěných cest od čtyřek po devítky v kompaktním drsné vápenci v nádherné přírodní scenérii. To by bylo, aby si člověk nějakou nevybral!

Fotogalerie: Krásný život ve stěně Östlicher Schoberkopf

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz