2. ročník Zimního táboření

 

Drsoň 2. stupně

6.-7.1.2001

Autor: Jířa Šťastný

 

Letošní zimní táboření se konalo 6. - 7.1. na Jelení hoře. Kdo chtěl, mohl se tam dopravit libovolným způsobem a pobýt s námi. Kdo však chtěl navíc získat titul Drsoně 2. stupně, ten musel splnit tyto podmínky: 1) nepoužívat vařič, 2) nepoužívat stan, 3) zúčastnit se celé ranní rozcvičky dle pokynů předcvičovatele, 4) cestou na Jelení horu navštívit kontrolní stanoviště u Kryštofa (skalní útvar u Kryštofových Hamrů) a splnit zde uvedený úkol a za 5) mít batoh těžký maximálně 10 kg. Doporučený odjezd na akci byl ranní vejprtskou lokálkou.

Kromě dvou šílenců - Párka a Letoše, kteří jeli prvním ranním vlakem, se převážná část účastníků schází na nádraží před půl osmou. Ještě kontrolujeme váhu batohů a pak už se necháváme vézt směrem na Vejprty. Kromě mě, Marušky, Rybíze a Pepíka Žižky ještě jede Markéta s Věrkou a klukama. Postupně nabíráme výšku, ale sníh pořád nikde. Přemýšlíme, kde vystoupit. Nejblíže to je z Rusové, kde vystupuje Rybíz, ale jelikož není kam spěchat, tak jedeme až do Vejprt. Po modré vyrážíme od nádraží směrem na Kryštofovy Hamry. Postupně ze sebe sundáváme jednotlivé vrstvy oblečení, protože cesta z Vejprt nejprve dosti stoupá a všem je vedro. Nasadili jsme s Pepíkem a Maruškou běžné tempo, takže na každé křižovatce musíme čekat na zbytek (Markétu a spol.). Před vesnicí si říkáme, že tady už nemůžou zabloudit, a tak na ně nečekáme na křižovatce, ale až u hospody. Na oběd je ještě brzy, a tak si domlouváme s vrchním, že až se vrátíme od Kryštofa, tak se všichni najíme. Před hospodou svačíme a čekáme na zbytek. Když nedorazili ani po svačině, vyndáváme mapu a průvodce a vyrážíme směrem ke Kryštofovi. Jaké však je naše překvapení, když se nám do cesty staví celnice. Chceme se tedy zeptat v obchůdku u cesty, jestli neví, kde jsou tady v okolí skály, ale jelikož neumíme vietnamsky, tak se nic nedozvíme. Opět vyndáváme mapu a zjišťujeme, že ještě nejsme v Kryštofových Hamrech, ale teprve v Černém Potoce. A tak se vracíme kolem hospody na turistickou značku a pokračujeme dále původním směrem. V Kryštofových Hamrech je hospoda zavřená, a tak nezbývá než vzpomenout na jídelní lístek hostince v Černém Potoce a zavzpomínat na Grosmanovo heslo "Jíst se má, když je co". Podle průvodce míjíme sjezdovku, Mlynářský kámen a nacházíme v lese Kryštofa. Párek se sápe trojkou na vrchol, Leoš ho jistí a Rybíz hlídá oheň. Bereme si kontrolní lístky a překvapeně obcházíme celou věž. Nikdo z nás netušil, že je tak velká. Za chvíli ale začíná hustě mrholit, a tak stěhujeme všechny věci pod převis a přikládáme na oheň. Pepík ukecal Rybíze na lezení a odcházejí na druhou stranu Kryštofa. Pepík zkouší nalézt do několika cest, ale vždy je odražen vlhkostí, takže nakonec leze taky tu trojku jako Párek. Hodiny letí jako blázen, takže je čas vyrazit směrem k Jelení hoře. Pepík jde taky, ostatní ještě zůstávají. Vracíme se kolem zavřené hospody a pokračujeme k přehradě. Pod hrází se opět svlékáme, protože je teplo a navíc teď už půjdeme jenom do kopce. Chvíli jdeme ještě po silnici, pak uhýbáme na lesní cestu a z ní už to bereme azimutem směrem k vrcholu. Pod kopcem na chvíli zastavujeme, posilňujeme se jablkem a pak už vyrážíme na závěrečnou zteč. Přes různé klády, vývraty a podobné nástrahy matky přírody přeci jen za chvíli dorážíme na vrchol. Je to docela planina, takže tu pěkně fouká. K našemu velkému úžasu nás tu vítá naše ztracená část výpravy. Rychle se obléknout a najít zbytky srubu, o němž mluvil Čára. Rozcházíme se každý na jinou stranu, protože srub není nikde v dohledu. Po chvíli někdo křičí, že ho našel a všichni se tam scházíme. Jsou asi čtyři hodiny, takže není času nazbyt. Do tmy musíme natahat dřevo, rozdělat oheň a vyhlídnout si místo na spaní. Místo pro ohniště vybíráme za srubem, je tam šikovný dolík v závětří. Zbytky kulatin ze srubu dáváme jako podklad pod ohniště, na některé si později sedáme. Každý se několikrát obrací s nákladem dřeva, protože večer bude dlouhý. Konečně hoří oheň, holky suší ponožky a boty a kolují různé alkoholické nápoje. Prostě pohoda. Než se úplně setmí, jdu ještě na vrchol udělat šipku, aby nás našli i ostatní. Postupně přichází Meky s Čárou, Ostrováci, PéťáŠ s Martinem, Kadaňáci, na kole přijíždí Tonda a spousta dalších. Zábava je v plném proudu, Broňa rozdává zbylé klubové zpěvníky a je náramně veselo. Zejména Markéta má dneska špičku a ostatní se tedy baví na její účet. Před půlnocí je již prakticky všechno vypito, a tak chci vytáhnout zlatý hřeb večera v podobě koňaku, který nám zbyl z volejbalového turnaje. Jako na potvoru ho nemůžu najít, takže si všichni myslí, že si z nich dělám srandu. Nedá se nic dělat, je tedy čas jít spát. Maruška zalézá do žďáráku, já ulehám vedle ní pod širák.

Kolem třetí hodiny ráno začíná docela slušně mrholit, takže se budím. Maruška je taky vzhůru a říká, že je jí zima. Vylézám ze spacáku a doprovázím jí k Mekymu a Čárovi do stanu. Cestou zpátky však míjím svůj spacák, takže nějakou dobu bloudím po lese a vzpomínám, kam že jsme si to jen šli lehnout. Nakonec spacák přeci jen nacházím, zalézám do žďáráku a do rána spím.

Budí mě až hlasy ostatních, kteří se soustřeďují kolem ohně. Překvapuje mě Pepíno, který prý přišel v noci a bez spacáku s ostatními přežil noc. Tomu říkám výzva pro příští ročník Drsoně. Nalézám ztraceného Napoleona a nechávám kolovat. Někteří opovrhují se slovy "fuj - alkohol". Nevadí, aspoň zbyde více do čaje. Mekyho závěsná konvice je k nezaplacení. Když už je nás většina, Leoš vydává povel k ranní rozcvičce. Všichni přítomní drsoňové se svlékají do půl těla a vybíhají za Broňkem. Po krátkém běhu následuje rozcvička a závěrečná koulovačka. Vracíme se zpět k ohni a postupně likvidujeme zbývající zásoby jídla a pití. Hovor se točí kolem loňských akcí, nových plánů, zkrátka všeho, co souvisí s lezením, horami a společnými známými. Pak už je opět čas začít balit a vyrazit na vlak. Čára nás vede zkratkou na silnici, kde se loučíme a rozcházíme každý jiným směrem. My jdeme do Výsluní na nádraží. Nekonečné rovné úseky silnice nás deprimují, ale nakonec přeci jen stojíme u kolejí. Akorát, že vlak jede až za tři čtvrtě hodiny. Opět kecáme o všem možném, takže nám to docela utíká. Vejprtská lokálka je za chvíli tady, všichni nastupujeme a zabíráme půl vagónu. Dostáváme skupinovou slevu, jenom Pepík ne, protože se straní kolektivu a chce jízdenku až do Chodova. Dobře mu tak. V Chomutově se loučíme a každý míří ke svému domovu s dobrým pocitem, že viděl spoustu kamarádů, se kterými strávil nádherný víkend.

Takže ahoj zase příští rok.

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz