Čundr po tatranských ledopádech

 

26.12.2001-2.1.2002

Autor: Milan Svinařík

 

Středa 26.12.2001

Hned po vánočním volejbalovém turnaji 26.12. vyrážíme vlakem na východ. Bulvární televize Nova avízuje v Tatrách kalamitní stav, ale když podělíte deseti, dostanete správný výsledek. A tak se Leošův, Kozlův, Carlosův a můj ksicht opaluje hned následujícího dne ve Smokáči na nádraží při čekání na električku.

 

Čtvrtek 27.12. 2001

Přesně jak jsem odhadoval, sněhu je tu méně než turistů. Náš startovací bod je Tatranská Polianka. Zde poprvé nasazujeme skialpy a s výletními chlebníky kolem 30 kg funíme do Velické doliny. Za soumraku jsme postavili stany v dolíku asi sto metrů za hotelem Sliezsky dom. Ačkoliv hotelový teploměr ukazoval -13°C, na zimu jsme si v noci s Kozlem nemohli stěžovat. Chosé vyreklamoval spacák od Raka, oni mu ho doplnili peřím, ale jemu se furt nezdál. Tak mi ho půjčil, ať mu ho otestuju. Tak si v něm hovím a je mi prima.

 

Pátek 28.12. 2001

Podle hesla "brzký nástup, horolezcova smrt" jsme se Kozlem vykopaliven až za vydatného slunečního svitu. V duchu jsme vděčný Carlosovi, jemuž jsme přidělili Leoše, a tudíž nemusíme vstávat za tmy a třeskutého mrazu. V dolině je několik ledopádů. Nejlezenější jsou zřejmě Sopl (nejtěžší), Orolín a Nevěstiny závoje. K našemu zklamání jsou všechny jmenované hity obsazené. Zatímco Leoš s Carlosem užmají za sebou Orolína a teď visí v Soplu, my s Kozlem teprve razíme na ledopád vlevo od Orolína. Je to málo lezený dvoudélkový ledopád v masívu Kvetnicové veže s proměnným sklonem do 70°. První délka byla po tenčí krustě, ale pak to šlo v pohodě, i když se led dost štípal. Prvních pár metrů si člověk opět zvyká na nezvyklé pohyby těžkooděnce a pak je to rutina, při které se dá třeba i nádherně bažit krajina. Kozel si zde vyzkoušel své nové zbraně - Pulsary od Mossera a mačky Raveltiky. Náramně si chrochtal. Výstup žlebem na vrchol se mi nepodařilo prosadit. Sněhu je tu málo, ale je nafoukaný do nenosných desek, a tak hrozí tobogán do údolí. Slaněním se vracíme na úpatí a přes hotelovou restauraci do stanu. Kluci hamižníci stihli přelézt Orolína, půl Sopla a Nevěstiny závoje. Razím heslo, že jsem na dovolené a ne na útěku. Naštěstí Kozel smýšlí podobně. Kromě nerovného podkladu, po kterém jsme sklouzávali s Kozlem na sebe, nebyla další noc nijak výjimečná. Venku hodně mínus, ve stanu o něco tepleji a nejtepleji v Oslu.

 

Sobota 29.12.2001

Nastal den přesunu. Kluci časně ráno za tmy vyrazili dolézt Sopl. My s Kozlem balíme stan a je to neskutečná pakárna. Myslím, že horolezectví je především o logistice a o budhismu. Jak a co zabalit, neposrat se vzteky při pátém přebalování. Počasí se zkazilo. Fouká a mírně sněží. Po magistrále opouštíme Velickou dolinu a směřujeme přes Hrebienok do Velké Studené doliny. Místy jen s obtížemi nacházíme stopu. Kuriózní byl sjezd na Hrebienok úzkou pěšinou v Kosovce. Dlouho jsem si tak nezaplužil. V jakési boudě asi 15 minut chůze za Hrebienkem si dáváme nehorázně drahou limču a pokračujeme až k Veverkově ledopádu. Citem jsme v šeru odhadli jeho polohu a odbočili jsme do lesíka nad cestu. Klukům jsme udělali z větviček šipku. Sotva jsme dostavěli stan, dorazili i oni. Carlos, toho času zvaný Bezmozek, vytáhl druhou kolmou délku Soplu téměř sólo. Přesun z Velické do Velké studené doliny nám zabral 5 hodin a s tmou jsme to měli tak akorát. Leoš přišel o jednu hůlku, jež mu Carlos nechtěně zlomil. Na oplátku na magistrále našel litr a půl bechera, džus a tašku s přezůvkama. Ty přezůvky si kupodivu nevzal. Hůlku nahradil násadou od smetáku, kterou vysomroval na Slezáku. Asi mu začneme říkat popelář. Jak si kdo ustele, tak si záda otlačí. Mám pod zády hrozný hroudy sněhu. Nebo jsemz toho všeho už hrbatej? Kozel remcá na karimatku, protože je mu zima od země. Taky došly řízky od maminky. Tak jsme si dali aspoň hlt kořalky a odebrali se do říše snů. Zvláštní je, že kvůli tmě a zimě se chodí brzo spát a stejně se pozdě vstává. Teda aspoň my s Kozlem.

 

Neděle 30.12.2001

Dnes jsme vstali dříve a málem se nám to stalo osudným. Kluci už opět visí v ledu. Veverkův ledopád se nachází asi 300 m nad naším kempem. Díky tomu i já časně zrána nastupuji do první délky. Kluci mezitím odlezli od štandu a avízujou, že si pěkně užijeme. A taky že jo. Led připomínal svou kvalitou dřeň Calipo od Algidy. I ledoborec Zoban, který se tam zjevil a byl mnou vytěsněn do střední části ledopádu, pěkně nadával. Lezu jako šnek pravou částí podél skalní stěny. Poctivě vrtám, teda spíše zastrkuji vývrtky po 3 metrech a šíleně se bojím. V 18-ti metrech je najednou kolmý výšvih asi 3 m vysoký a zde jsem se zasekl. Snažím se zavrtat a nejde to ani za boha. Tak to zkouším přelézt bez jištění. Je mi jasný, že když smrknu, tak si asi udělám velké bebíčko. Po půl metrech, kdy odpočívám v piklech, jsem se dostal až na zlom kolmého prahu. Zaseknul jsem oba pikly, odsedám do nich a v duchu se raduji, že mám vyhráno. Najednou mi pravý pikl vystřelil a padl mi přes levé rameno za záda. Zároveň mi vyjely mačky a levý pikl se pod zatížením vytočil o 45° doprava. Levituji na kousku křivě zaseknutého železa v ledové tříšti a svádím boj o Holečka. Pomocí rukou se snažím za svislé rampouchy vytočit tělo tak, abych namáhal pikl ve směru záseku a zároveň se snažím nahmatat druhý pikl, který mi slušivězdobí záda. Pravou rukou a zuby jsem si podával šňůrku od tohoto cepínu a doufal, že ho stihnu zaseknout dřív, než ten levý vypadne. Když jsem už konečně ten pravý pikl držel v ruce, chvíli jsem v nápřahu váhal, kam ho zaseknout. To už Kozel dole nevydržel a zavolal na mě: "Tak už ho někam zasekni, ty pí…" S poslední hláskou jeho povelu zajel hrot cepínu do ledu a nám oběma se v tu chvíli setsakramensky ulevilo. Poměr krve a adrenalinu v žilách byl cca 1:1. Bez vrtule se dál ani nehnu, a tak jsem zkoušel a zkoušel, až se mi podařilo zavrtat první slušnou vrtuli na téhle cestě. Teda aspoň tak vypadala. S pocitem nebývalé jistoty pokračuji ve štípání ledu, jenž mi vyneslo rozseknutou bradu, ke kýženému štandu. Vím dobře, že do toho nemám tolik třískat, ale když je člověk vypsychičenej, tak na nějakou tu ránu nekouká. A to potom lítají pěkný kusy ledu a občas se trefí i do ksichtu. Zbylých 7 m nad zlomem jsem v položeném terénu dolezl bez problémů až ke štandu. Jsem úplně gumovej, cestu jsem lezl minimálně 2 hodiny. Možná místní rekord. Takže milerád slaňuji a Kozla následně jistím na rybu. Nejdřív se kroutil, že to nepoleze, ale pak zabojoval. Z kolmého prahu, kde vylomil velký kus ledu, chtěl spustit, ale nakonec se ke štandu taky dosápal. Kluci už lezou další bezejmenný ledopád asi 300 m vpravo od nás. Kozel a já to balíme a sjíždíme ke stanům na kus žvance. Večer společně frčíme na Hrebienok na pivo oslavit moje dnešní druhé narozeniny. Po dvou a půl pivech ji máme jako z praku, a tak se raději vracíme zpět do divočiny. Na cestu nám svítí hvězdy.

 

Pondělí - 31.12.2001

Poslední den v roce slunce zlatem po ránu nešetřilo. Nelituji, že jsem musel kvůli volání přírody brzo za úsvitu vylézt z tepla spacáku. Něco jsem nafotil a něco jsem pochopil. Na hajzl se totiž musí na lyžích. Jednak se člověk neboří po pás ve sněhu, nemusí kopat jámu a navíc posed v přezkáčích zapnutých do lyží je snad lepší než prkýnko. Jenom to chce dát bacha při výjezdu z depa, abyste si nenamazali na skluznice hnědej klistr. Na programu je dnes Grossův ledopád. Ačkoliv jsme s Kozlem opět posledníčci, dohnali jsme Letoše a Carlose u nástupu do první délky. Na vedlejším ledovém prahu probíhá masový výcvik ledoborců-noviců, patrně ubytovaných na Zbojandě. Kozel a já lezeme těsně v závěsu za Carlosem a musím říct, že led je spíš mokrý sníh. Rukavice a lano jsou durch. Místy tečou čůrky vody. Led má v horní části druhé délky asi třímetrový práh se sklonem 70°. Jinak je to pohodička do 50°. Teda až na tu měkkost. Kluci pokračujou dál sněhovým žlabem asi 50 m k úpatí poslední třetí délky. Ta je nejtěžší, místy i kolmá. My s Kozlem jsme znechuceni tím brouzdáním ve vodě, a tak po úplně zmrzlých lanech slaňujeme dolů. Zajímavý byl sjezd na magistrálu. Hluboký sníh střídal umrzlý firn s kameny ve vyfoukaném strmém korytě. Těžkým pluhem jsem to přežil bez úhony. Kozlík se tam jednou vyválel a ztratil tam patrně kus boty. Po obědě zalézáme do spacáků. Domluvili jsme se, že kolem osmé vyrazíme na Zbojandu, kde oslavíme Silvestra. Letoš s Carlosem se vrátili o pár hodin později a po jídle šli také nabírat síly na večerní kožbu. Ať je ráno nebo večer, z vyhřátého spacáku se mi nikdy nechce. Venku nastal obrat počasí. Fouká severák a drobně sněží. Kolem osmé večer balíme fidlátka a razíme proti větru s lyžema na nohou vzhůru na Zbojandu. Co si budeme nalhávat. Cestu jsme v té tmě a fujavici ztratili hned 100 m za stanama. Jdeme podle citu dnem údolí a když objevíme náhodou tyč, jucháme radostí jak malí Jardové. Po cestě jsme se několikrát museli uchýlit k parlamentní demokracii a hlasovat o směru, kudy dál. Neuvěřitelné, vždy jsme odhlasovali správnou volbu. Tak teď už víte, koho v létě volit, ne? Slušně nám omrzly ksichty a téměř na konci trasy jsme s Kozlem propadali dojmu, že jsme chatu už přešli a že pokračujeme k Prielomu. Bylo by fakt blbý zmrznout jako turista a ještě k tomu na Silvestra. Nicméně jako roboti postupujeme stále vpřed, až jsme kolem jedenácté večer jsme dorazili na Zbojandu. Carlos fotí naše zmrzlé ksichty a pak hurá do tepla. Teploměr venku ukazuje -17°C. Na chatě panuje klidná komorní atmosféra. Jídelna je plná tak z 80%. Rychle odkládáme svršky, masírujeme ksichty a usedáme ke stolu uprostřed místnosti, kde vegetí i ledoborec Zoban, reprezentant ČHS a hlavně pohodář. Po rekognoskaci terénu zjišťujeme, že chatu obsadily dvě skvělé party z Brna. Dohromady je tu kolem třiceti kluků a holek. Připomínají mi univerzitní zájezd v rámci tělesné výchovy. Všichni mezi sebou klábosí a konzumujou svoje zásoby. Lehce jsme se přiživili na výtečném bůčku na česneku a taky na vánočním cukroví. Zábavu na plný pecky rozproudil až jeden borec s kytarou, který se svým širokým repertoárem fungoval jak jukebox. Chlubil jsem se Zobanovi svou skorotlamou na Veverkově ledopádu. On mi řekl, že jsem měkkej a ukázal mi dva maníky a jejich rozpárané goráčovky, kteří to dotáhli do konce a Veverkáč den po mně skutečně seskákali až dolů i s vrtulema. To, že to odnesli jen bundy, je boží zázrak. Čas je relativní a v tomto duchu jsme oslavili půlnoc asi o 5 minut později, což nikomu stejně nevadilo. Venku byla ukrutná kosa, a tak se gratulace a rachejtle odbyly velmi rychle a pak hurá zpět do palpostů za půlitry a frťany. Pokračovali jsme v kytarořevu a dokonce došlo i na tanec na parketu a na stole, kdy si ponejprv vyskočila na stůl trsnout lepá děva od protějšího stolu. U stolu za námi jí zakontroval jakýsi borec recesista, který si trsnul na stole za námi. S přibývajícím časem se začali vytrácet první odpadlíci a s nimi odcházely bohužel i struny na kytaře. A tak brzo nad ránem na mě zbyla kytara už jen s pěti strunami, ale když jedna struna schází, tak to přeci nevadí… A tak valíme až do čtyř do rána, kdy jsme vydrželi hulákat jen my, chomutovští asociálové. Kozel odborně degustoval zbytky panáků po všech stolech, aby je následně slil do jednoho supercloumáku, který si pak náležitě vychutnal. Šílený!!! Jelikož máme oči jak veverka píču, odhlasovali jsme si večerku. Usnuli jsme okamžitě, a to přímo na úzkých lavicích, kde jsme celý večer seděli. Ty tři hodiny levitace na fakírském prkně utekly rychleji, než cikán z práce.

 

Úterý 1.1.2002

Někdo se mnou cloumá a mele cosi o snídani. Ještě jsem nerozlepil druhé oko a nerozhodl se, jestli je mi blbě, nebo ještě hůř a už je jídelna plná lidí a všichni snídají. Přestože jsme spolu před několika hodinami pařili, připadají mi hrozně neosobní, jako bychom se viděli prvně. Evidentně nejsou také zrovna čerství po včerejší smršti. Obsluha vnutila i nám za drahý peníz talířek s dobrůtkami a připočetli ještě nocleh. Z jídla si však pamatuji jenom šunku a čaj. Kozel se zas nehorázně cpe. On má fakt asi žaludek z teflonu. Jinak jsme po ránu všichni čtyři fešáci k pohledání a čerstvoučcí, jen co je pravda. Vše jde ráz na ráz. Kolem osmé už nacvakáváme lyže a začíná lyžovačka aneb žádný strach a žádná sračka. Cestou doháníme skupiny pěšáků, kteří pospíchají na vlak. To brodění sněhem jim nezávidím. Díky bohu za ty lyže. První buben se slušnými šutry kluci profrčeli ve velkém stylu, až lítaly jiskry za hranami. Tak jsem to mezi ty balvany taky pustil a doufal, že trefím ten úzký sněhový jazyk vedoucí na sněhovou pláň. Vyšlo to, a tak v dolní části bubnu při pokusu zatočit házím třikrát tlamu do hlubokého sněhu. Svah je tak strmý, že po každém pádu se dá snadno překulit na nohy a pokračovat směle dál. V dolní části doliny už je to téměř běžkařská túra, a tak se kocháme posledními pohledy na okolní štíty. Těsně před našimy stany nás předjel Zoban, spěchající si udělat Hore-zdar na ledopád Zahrádky. My nemáme na Hore-zdar ani pomyšlení. Musíme si zabalit a vykýblovat se zpět do civilizace. Proklaté balení nám zabralo opět hodinu. Zbylo mi spousty jídla. Příště jedu na hyenu. S přetěžkými bágly na zádech sjíždíme na Hrebienok a pak dále do Smokovce. Carlos exceluje na lyžích a seká patky na strmé úzké lesní cestě jak na cvičné loučce i s krysou na zádech. Já jsem hodil po dvou kristiánkách tlamu, a tak opět potupně plužím. Upravená sjezdovka z Hrebienoku už je jiný kafe a v dolní části závodíme s Carlosem ve sjezdu. Nesmím se vymáznout, nebo mě ten bágl zabije. Je krásný slunečný den a od nádraží se hrnou houfy lidí na novoroční lyžovačku. Kluci jedou do Popradu vyžrat hospodu, já jedu do Tatranské Polianky navštívit Kláru, kamarádku z dětství. S klukama jsem se sešel v hospodě Slovenská jizba v Popradě. Báječně tu vaří a mají tu vitamin G. (Gambrinus). Po pár hodinách se stáváme opět na čas zákazníky Slovenských železnic. Carlos jede jen do Kolína v jiném vagónu, a tak se s ním loučíme. My tři se hrneme do lehátkového kupé, kde již sedí kluk s holkou a jeden kluk sólo. Letoš nekompromisně nakouknul dovnitř a rozšafně povídá: "Dobrý den! My tu s vámi budeme bydlet!" Já jsem po chvilce jejich užaslého mlčení dodal: "Jak na Nový rok, tak po celý rok!" Dívčina se zhrozila: "No to snad né!" Tak jsme ji ujistili, že ráno vystoupíme a že už nás nikdy v životě neuvidí. Viditelně se jí ulevilo. Za chvíli se však zase přitížilo, protože ležela nad Kozlem a Leošem a oba si naráz sundali boty, kdežto já se takticky přidal až po aklimatizaci jejích čichových buněk. Tak jsme vegetili a pochrupávali v tom smrádečku plných 13 hodin, než nás expres vykopnul na naší rodné hroudě, abychom se vrhli do víru všedního života plnit novoroční předsevzetí. Mimochodem, já jsem si žádné nedal, protože jsem na to zapomněl.

 

P.S. Chceš-li zhubnout, tak nežer, makej a vypni si topení!

 

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz