Velikonoce na Glockneru

 

12.-15.4.2001

Autor: LeToš Dvořáček

 

Účastníci:

Petr Pítrs Stanko, Roman Berka Trnka, Franta Fery Kolář, Pepík Fréza Žižka, Leoš Letoš Dvořáček

 

Jedním z motivů, jenž určil směr našeho velikonočního putování po alpských vršcích, bylo již lehce trouchnivějící sáčko, visící pod nástupem věhlasného Pallaviciniho žlabu na Grossglockner. Tenkrát v létě 1998 roku jsme museli se Svinčou po bližším ohledání konstatovat, že lézt tuhle túru v létě je rovno zábavné hře carských důstojníků – Ruská ruleta. Proto, ač málo nadšeni, jsme zvolili náhradní výstup východním hřebenem a následujícím přechodem celého masívu Glockneru. Nicméně i zde jsme si své užili. Tento výlet mě jenom utvrdil v názoru, že zima je přeci jen pro některé túry výhodou.

Z předešlého důvodu jsme ve čtvrtek před velikonoci k večeru odjížděli po domluvě s ostatními účastníky, tj. Pítrsem, Romanem, Ferym a Pepíkem, směr Vysoké Taury s kompletní zimní výbavou (včetně skialpů), byť Čechy se již plně rozjarňovaly. Důkazem budiž prvovýstup „Zvláštní škola“ na skalách ve Stráži nad Ohří, který jsme ještě téhož dne před odjezdem s Párkem spáchali. Cesta byla klasickou noční záležitostí, při níž si „každý“ svým způsobem důkladně odpočinul.

V 5 hod. nad ránem jsme se objevili v Helligenblutu, výchozí to naší stanice. Ráno při krámování a odchodu jen nechápající výrazy a dotazy okolních lanovkářů, kam že se to za těchto lavinézních podmínek chystáme? Nicméně naše skupinka připravena na opravdové zimní podmínky nekompromisně nacvakla lyže a vydala se v ústrety Výšině Franty Pepíka. Lyže však asi po hodině letěly do lesa, neboť jsme si ověřili, že silnice je udržována i v zimě a prkýnka nám pohyb spíše komplikují než usnadňují. Touto kombinovanou technikou jsme se nicméně asi za 4 hoďky dobrali našeho dílčího cíle, abychom zjistili, že teď by se nám lyže kupodivu hodily. Ale vracejte se pro ně! Takže hurá peškom na ledovec a dále vzhůru k bivakovací konzervě. Jelikož jsem zde již dvě noci svého života prospal, měli jsme jistotu o její existenci, ale tato se počala s blížícím večerem silně otřásat. Mým povzbudivým hláškám už kluci přestávali věřit a porozhlíželi se po vhodném místu pro bivak. Nakonec však kolem 8. hodiny večerní jsme vstoupili do našeho dnešního domova - Bivakschachtelu. Musím uznat, že procházka to byla vskutku řádská. Oproti létu zpestřena o kvalitnější brodění sněhem. Hlavně Franta se svejma opravovanejma nohama si náležitě užil. Naštěstí v boudě ani noha, a tak jsme prospali celkem komfortně celou noc.

Ráno moudřejší večera, ale my po předešlé procházce připomínali spíše hordu zdecimovaných povalečů, nežli partu ambiciózních horolezců. Takže pozdní budíček, částečně omluven i hnusným počasím vně boudy. Nicméně dle starého dobrého horolezeckého hesla desátá rozhodla a to vcelku kuriózně. Jelikož hodina byla již pokročilá, ale přesto jsme chtěli vrchol zkusit, napadlo naši sněhovou frézu, alias Pepíka, že bychom to mohli zkusit nalehko nahoru i dolů Pallavicinnim. Pro mě jako znalého sestupu normálkou a následující nekonečnou onanií po ledovci dolů to znělo jako rajská hudba. Ostatní v zásadě souhlasili taky, takže v půl jedenácté už jsme se drápali přes okrajovou trhlinu. Pepík dostojivší oprávněnosti své přezdívky ve stěně okamžitě nasadil ukrutné tempo a nebýt to tak přehledný terén, určitě by nám zmizel z dohledu. My ostatní se pachtili co síly, dech a stará zranění dovolily. Pepíka jsem potkal až pod vrcholovým výšvihem s otázkou na rtech, zda budeme jistit. Zafixovali jsme tuhle jednu délku a smažili dál na vrchol. Zde jsme se asi ve tři hodiny po poledni všichni slezli, i když Pítrse musel Fery otočit zpět nahoru. Už měl nakročeno kvůli zimě na sestup. Odměnou nám bylo nebe jako vymetené a vyhřívání kožichu na závětrné straně vrcholu. Po několika doušcích čaje z termoskovo lahve a takřka povinných vrcholových fotech hurá na sestup.

Klíčovou délku jsme vyřešili jedním slaněním a pak už po svejch tím velkým, ukloněným, fotbalovým hřištěm dolů. Oněch 600 metrů, co jsme nahoru sápali tři hodiny, bylo seběhnuto za dvě hodky. Pravdou je, že podmínky pro výstup byly až na tu jedovatou zimu ideální. Pak už jenom hodinku po rovince do našeho přístřeší a zaslouženou dobrou noc.

V neděli ráno jsme pobalili svoje harampádí a počali sestupovat. Pepík a já jsme si ještě chtěli odskočit na poblíž ležící kopec, ale vlastní sestup nás brzy přesvědčil o nesmyslnosti našeho počínání. V nižších polohách byly opravdu lavinézní podmínky a při sklonu námi vybrané stěny 45 stupňů by se jednalo o vpravdě nesmyslný podnik. Tak jsme seběhli na Výšinu Franty Pepy a v teple spacáků vyčkali příchodu zbytku party. Na příchozím Frantovi bylo vidno, že tento druh turistiky jeho nožkám opravdu nesvědčí. Pohotový farmaceut-samouk Pítrs si však hned věděl rady a předložil Ferymu pár veselých pilulek. Franta jenom zařehtal a jestli se dobře pamatuji, tak myslím, že byl u auta jako první. Po třech hodinách chůze a jízdy hrůzné kvality jsme se zde sešli všichni, tak už jenom přebalit, něco pojíst, nakopat vše do auta a tradá domů, do Podolí, do…

 

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz