Pokus o přechod hlavního hřebene Vysokých Tater

 

aneb Když tehdy padal déšť

31.8.-8.9.2001

Autor: Milan Svinařík

 

Pátek 31.8. 2001

Večer po 21.hod. vyrážíme Atomovo Favoritem zvaným Kvído ve složení Leoš, Atom, Přemek a já. Z rádia se line líbivá melodie "To tehdy padal déšť…" , motor monotónně vrčí, Atom řídí a my se zaobíráme svými myšlenkami o tom, co nás asi v příštím týdnu všechno čeká. Ještěže jsme neviděli synoptické mapy Evropy a neslyšeli, nebo spíš nechtěli slyšet předpovědi počasí. To bychom nejspíš zůstali sedět doma na prdeli a o horách bychom si leda tak četli. Ani nejsme moc narvaný, ale přesto je na zadních sedadlech trochu těsno. Blaží nás zásoby piva, řízků a jiných pochutin od našich maminek. Slíbil jsem Atomovce, že na to její dítě (rozumněj Atoma) dám pozor. No, to jsem si dal, jak jsem později zjistil. Od Loun začalo pršet a vydrželo to až do Popradu. Poprvé za svou éru lezení jedu do Tater autem a musím říct, že je to silný zážitek. Centrální slovenská okreska evropského významu nás dokonale deptá. Ještěže se u řízení střídáme.

 

Sobota 1.9. 2001

Kolem osmé vylézáme rozlámaní z auta ve Smokovci a hádejte co? Prší! Tatry jsou zahaleny v mlze. Po krátké vizitě na Horské službě jedeme do Lomnice. Tam v nádražní knajpě sedíme u piva a čekáme, až zahřmí. A najednou v 11.00 hod. přestalo pršet, ačkoliv mraky se nepohnuly ani o píď. Takže hurá na parkoviště a přebalit. Tu ukázal Atom své pravé já, coby labužník v přebalování a ponožkový maniak. Jeho 24 párů ponožek nám vzalo dech. Když se popáté zeptal, na jak dlouho a kam jdeme, začínám pochybovat o jeho duševní způsobilosti. Naším cílem číslo jedna je přejít hlavní hřeben Tater, a tak se snažíme minimalizovat výzbroj kvůli váze. Nicméně pod 15 kg jsme se nedostali. Ale oproti jiným letům mi tento batoh připadá nesmírně lehký, a tak svižným krokem vyrážíme na Kopské sedlo přes Dolinu Bielej vody. Ještě před tím jsme však umístili auto na hlídané parkoviště k hotelu Hutník. Leoš zahrabal pohorkou jako Šemík a zmizel za první zatáčkou. Cestou jsme s bráchou došli Atoma a pak jdeme pohromadě až do doliny Bieleho plesa. Ani nevím, jak dlouho jsme to šli. Ale obvykle zkracujeme turistické časy na polovinu a podle toho jsme taky schvácený. Nabíráme vodu z Bieleho plesa a po krátkém odpočinku pokračujeme do Kopského sedla. Mlha se občas zvedne, ale jen na chvilku. Začínám toho mít dost. Leoš opět mizí někde v dáli. My tři se fotíme v Prednom Kopskom sedle a uhýbáme z turistické cesty na hřeben, který nás dovede na Jehněčí štít. Přechod začíná. Spíš teda porod. Začínají mě brát křeče do stehen. Zkouším různé finty a nakonec zůstávám u opakování mantry: "Co bolí, to sílí!". Batohy najednou nehorázně ztěžkly a síly se vyrovnaly. Jdeme houfně po pěšince, kde tráva postupně vyklidila místo kamenům a expozice nabrala na síle. Konečně občas i lezem, ale opravdu jen malinko. Kolem třetí jsme kousek pod vrcholem Jehněčího štítu. Díky mlze jsme však sestoupili špatným hřebenem Jahněnců., a tak náprava našeho omylu nás stojí hodinu štrachanice zpět. Takže kolem čtvrté jsme opět u vrcholu Jehněčího štítu a sestupujeme do sedla po turistické cestě. V duchu jsme se rozloučili s myšlenkou bivaku na Černém štítě. Ta hodina nám bude chybět. No nevadí, snad se doplazíme aspoň na Koláč (Kolový štít). Takže ze sedla pokračujeme exponovanou pěšinkou v severním úbočí hřebenu směr Bielasá veža. Dost jsme vyklesali, což jsme si odpykali hrozným suťoviskem, kterým jsme museli nastoupat do Bielaseho sedla. Tady už i brácha hlásil poruchu na kolenou a všichni jsme měli protažený ksichty od únavy a hladu. Díky mlze se šeří dřív, a tak bez oddychu pokračujeme na vrchol Bielasé veže. Je to trochu nejasná rozlámaná stěna, nicméně lezeme pořád sólo. Na vrcholu věže se nám otevřel pohled do doliny k Brnčále a konečně mám pocit, že opravdu lezu. Sestupujeme do Zmrzlej štrbiny a po menším zaprásknutí vystupujeme na Zmrzlou vežu. Nádherná expozice. Bohužel sestup do Kolovej štrbiny je mokrý, exponovaný terén i když jen klasifikace za II. Takže těch pár metrů ručkujeme po laně. Zatímco Leoš a já balíme lano, brácha s Atomem pokračují sólo dvojkovou stěnou při hraně na vrchol Kolového štítu. Za chvíli je doháníme a táhneme výstup v severním úbočí.

Téměř ve spádnici vrcholu stoupáme mokrými rozlámanými výšvihy a komínky kolem II-III. stupně obtížnosti. S tím patnáctikilovým báglem a v pohorách to chce dávat bacha, jinak hrozí pěknejch pár kotrmelců do Javorovej doliny. Když se chystám traverzovat na hřeben k Leošovi, slyším Atoma, jak nadává: "Ty vole, tohle přece po mně nemůžete chtít. Tohle nelezu ani na laně." Několikrát jsme se ho se znechucením důrazně zeptali, zda-li chce lano a Atom, ač nerad, odmítl. Takže za zády slyším funění a hrabání a zvuky, jak se dře bágl o skálu. V duchu se dohaduji, zda se Atom pohybuje vzhůru, či jestli už padá dolů. Zvládl to, pašák, a tak po chvilce stojíme všichni na vrcholu Kolového štítu. Je kolem půl sedmé, přesně 7,5 hodiny od chvíle, kdy jsme zvedli zadky z hospodské židle. Mám toho jako buchet. Okamžitě zabíráme bivakovací ohrádky přímo na vrcholu štítu. Jsem strženej jak péro z hodin a ačkoliv jsem měl před chvílí hlad, nechce se mi jíst. Zalézáme každý do svého spacáku. Leoš a já máme ještě žďáráky, kluci mají tropika od stanu. Setmělo se cobydup a mraky se náhle zvedly. Je vidět svítící města v polském a slovenském vnitrozemí. Naši mlaďoši (brácha s Atomem) si právě odbývají svůj nejvyšší bivak ve výšce 2409 m n.m. Venku se udělala docela kosa, ale mně je ve spacáku krásně teploučko. Spím, jako když mě do vody hodí a žulovou akupresurní masáž zad ani necítím.

 

Neděle 2.9. 2001

Budím se kolem půl sedmé. Ze severu fouká a mlha s drobnými kapičkami útočí na můj ždárák. Ten je totálně vodopropustnej a neprodyšnej. Vozím ho jen kvůli svědomí. Tak po čůrací pauze opět zalézám ještě na hodinu do tepla spacáku. Pro jistotu jsem se přikryl ještě pláštěnkou. Dobře jsem udělal. Mrholení zesílilo a občas se objeví lehounká jinovatka na báglu ležícím opodál. Jako na povel se všichni zvedáme kolem půl osmé. Počasí se postupně zhoršuje. Já osobně jsem již od včerejška rozhodnutej pro ústup. Brácha má odpálený kolena, takže taky končí. Leoš by rád pokračoval, ale vzhledem k vývoji počasí si to s Atomem nelajzne. Přeci jen je Atom poprvé na pravým horolezeckým čundru. Navíc ani nemá chuť do dalšího postupu. Takže jsme krásně jednotni v názorech o dnešním plánu. Již jen zbývá počkat cca třičtvrtě hodiny, než si Atom sbalí svých 24 párů ponožek a začínáme sestupovat směrem na Brnčálu. Sestup známe velmi dobře, ale dnes se mi jeví jako obzvláště dlouhý a vypečený. Klouže to jak mejdlo a dole v kosovce jsme si urousali kalhoty a bundy o mokré jehličí. Celkem 2,5 hodiny nám to trvalo až na chatu. Slabou útěchou byly plantáže borůvek u Zeleného plesa a následující vývoj počasí, jež kulminoval šíleným ceďákem trvajícím až do večera. Na chatě je poměrně živo. My vegetíme ve vestibulu a odpoledne se snažíme usmlouvat spaní na půdě. Nezadařilo se. Dostali jsme pokoj za 150 Sk na noc a hlavu. Uvelebením se na bidle skončil náš pokus o přechod hlavního hřebene Tater. Pravda je, že daleko jsme nedošli, ale zase v jednom dni po noci řízení to taky zas tak špatný nebylo. Příště to chce být o polovinu lehčí a hlavně počasí. Jenže jestli bude nějaké příště. Zařekl jsem se, že takovou onanii už víckrát nemusím. No uvidíme, jestli mi to vydrží.

 

Pondělí 3.9. 2001

Ráno je neuvěřitelné ažůro. Leoš a Atom běží v 8.00 hod. do Tatranských Matliarů do auta pro zásoby a chybějící matroš. Brácha a já lelkujeme před chatou a užíváme náhlého zlepšení počasí. Seznámili jsme se s prima kolíkem. Jan Puš Outsajd a jeho žena Helena jsou pohodovým párem a systematicky zdolávají okolní kopce. Oustsajd taky píše do Montany a jeho články jsou jedny z mála, které si rád přečtu. Kolem poledne se na obloze zjevily řasy a tudíž je jasné, že zlepšení je jen přechodné. Leoš dorazil v rekordním čase kolem 12.30 hod. Atom má jen 30 minut sekeru, takže po krátkém přebalení zásob vyrážíme společně do Červené doliny na krátké výstupy na Žeruchovky. Já jdu s bráchou, Leoš s Atomem. Opticky mě zlákala cesta hranou K2157 od Andrášiho za IV. Věci jsme nechali u paty skal a kuloárem jsme nastoupili pod hranu. Zprava nastupuji nad první střechovitý převis v hraně a pak už střídavě lezeme krásnou exponovanou hranu. Cesta se zřejmě hodně leze v zimě, jelikož je podrápaná od maček. Příjemné je, že je to vyrovnané lezení, takže žádný travní choďák s výšvihy, ale pěkně po skále. Sluníčko krásně svítí a my po 7-mi délkách stojíme na vrcholu západní Žeruchové věže. Leoše, lezoucího na Východní Žeruchovku, není vidět, ani slyšet. Vlastně ani dole na nástupu jsme je neviděli. Tak pokračujeme na vrchol Kozího štítu, kde se kocháme podzimním sluncem a krásou Bilenskych Tater. Po svačince pokračujeme dál do sedla, odkud již známým suťoviskem a travami sestupujeme pro věci, které jsme nechali u nástupu. Bráchu opět při sestupu bolí kolena, ale prý se to dá vydržet. Na chatě jsme zjistili, že nemáme klíče a kluci ještě nedorazili. Tak si vychutnáváme poslední sluneční paprsky před chatou a čekáme. Asi po půl hodině dorazil Leoš a pak Atom. Ani mě nepřekvapuje, že Leoš udělal narovnávající variant přes střechovitý převis. Jak jsem už řekl odpoledne bráchovi, Leoš si to komplikované místo vždycky najde. Zbytek dne klábosíme u jídla ve vestibulu a okukujeme polské turistky. Taky špekulujeme o tom, co podnikneme zítra. Leoš mě přesvědčil, že je třeba sundat pytel na Čépéčkách (Červené previsy na Jastrabiu vežu) a brácha s Atomem polezou sami, co budou chtít. Nálada je výborná. Těším se jak těšítko na zítřejší bitvu v převisech.

 

Úterý 4.9. 2001

Vstáváme na pohodu téměř současně. Teda Leoš a já, a to něco po sedmé. Kluci ještě chrupou v pelechu, když my vyrážíme do Malej Zmrzlej doliny. Po kolikáté už stoupáme tímto hangem po řetězech? Asi po bambiliontý! Jako zpestření lezeme bez použití řetězů. Místy je to dost kluzké, zejména v Zabilkově traverzu. Asi po hodině stojíme pod bariérou červených převisů v západní stěně Jastrabej veže. Chystáme se odpytlit vyhlášenou cestu K2107, přezdívanou Červené previsy za VII- UIAA od pověstného Pavouka Pochylého. Údajně je to prý jedna z nejhezčích cest v dolině. Poznáváme známá místa, která jsme prošli před čtyřmi lety. Tenkrát jsme úplně vysílení skončili nad pásem převisů na začátku ploten. Neměli jsme sílu pokračovat a dokonce jsme ani nemohli najít správný směr. Příliš dlouho jsme se trápili v doškovitě vrstvené převislé stěně, kde člověk na padesát metrů výšky udělá čtyři metry do převisu. Díky traverzům však člověk naleze v převisech spíš sedmdesát metrů. Celou dobu to šíleně tahá za pracky a ještě navíc dře lano. Nákres cesty je dost zmatený a navíc je tato stěna prokřižovaná několika novými cestami sportovního charakteru, takže přemíra nýtů a borháků orientaci ještě stěžuje.

Nějak to v nás za ty roky uzrálo. Dnes je nám směr výstupu jasný až na vrchol, chuť do boje máme a víru v úspěch taky. Dokonce ani cáry mlhy plížící se do údolí ze severu nám vůbec nevadí. Navíc podle horolezecké hovnologie je vše naprosto v pořádku, takže s chutí do toho. První dvě délky jsou moje číslo stejně jako před lety. Nástup plotnou asi 10 m po krásných kyzech je vzorkem toho, co vás čeká dvě délky nad převisama, pokud se tam dostanete. Pak začíná boj. Nejprve jsem se prásknul úplně vlevo do linie borháků. Stejně jako tehdy. Komplikovaně se přesouvám do středu převisu a kolem starých skob a fixního stopera odvlávám první převis. Je to vyloženě pro dlouhány, kdy do dobrých madel musí prcek udržet nepříjemné stisky. Dokonce jsem se opřel o převis i hlavou, abych mohl přesáhnout. Nepříjemné zjištění je kapající voda v naší výstupové linii. Nad převisem se sunu doleva podél starých skob a další stříška mě nechce pustit. Zkouším to zprava a nic. To už je teda moc. Najednou se ve mě probudil zbytek lezecké inteligence a přímo středem na medvěda to pouští. To jsem ale ještě před tím stihnul zašlehnout stopera v tenké spárce a díky tření jsem nedokázal cvaknout čistě kroužek nad převisem. Vracím se vycvaknout přebytečné jištění, které mě dře v laně i přesto, že každou skobu prodlužuji smyčkou. Pak už se dá stříška zdolat mnohem lehčeji. Mířím do černého vhloubení vlevo nade mnou. Tam budu štandovat u kroužku. Těchto posledních 5 metrů se mi leze celkem dobře, i když je to mokré. Už to není sedma, ale jen těžší šestka. No, a pak dobírám Leoše a vyhlížím, kudy dál. Nechtěl bych dělat mohutný oblouk zleva jako tenkrát, ale situace se vyvinula na chlup stejně. Leoš zůstal jeden nýt pode mnou a poslal mi matroš.

Slabina stěny mě nutí jít po vlhké plotně doleva, kde asi 7 m nade mnou svítí velká skoba - véčko. Cestou k ní dávám tutáč vklíněnce. Je to lehčí úsek, a proto tu nejsou skoby. No, a už jsem jen na pár metrů vzdálen od závěrečné střechy. Traverz doprava ke koutku, kde svítí borhák, mě nalil optimismu do žil. Jednak poznávám zaklíněného hexa (jen jeho hlava) a jednak se mi zdá, že už to bude v pohodě. Omyl! Traverz ve svém závěru mě málem setřásl. Na poslední chvíli jsem stihnul odsednout do frienda. Nakonec to řeší zapeklitý křížový přesah - těžká skalkařina. Vracím se vycvakat jištění, které mě táhne a pak pokračuji dál. Od borháku mě to zase vytlačuje doleva vzhůru až pod závěrečnou střechu. Teda skoby jsou tu natlučené všude možně, ale slabina stěny bezpečně vede. Teda pokud nejste moc namakaní. To se pak dá lézt všude, ale je to těžší. Vpravo nad sebou vidím spásnou smyčku, která visí z nýtu pod hranou střechy. Ta tam nebýt, tak ten nýt nikdo necvakne. Původně jsem chtěl cvaknout ještě jednu skobu-rakovinu pod ní, ale nebylo třeba. V čapákách pod střechou ručkuji doprava a na závěr dělám fantastický vis na jedné ruce s vyvlátím do stupů pod kýženým nýtem. Neváhám a lapím smyci a z ní cvakám nýt. Vracím se zpět pod střechu vycvakat jištění, které mě táhne. Napodruhé už mi v traverzu došlo magi. Je nejvyšší čas délku dorazit. Vím, že to mám za pár. Od nýtu je mohutnej špónunk doprava do madla. Leoš mi zezdola fandí a já bejčím, co to dá. Naslepo nad střechou nahmatávám madla a traverzuji v záklonu doleva nad hranu převisu. Když jsem nad ním, tak úkrokem doprava dolézám ke štandovacímu nýtu. Někdo ho vyměnil za lepší. To je dobře, ale dnes z něj slaňovat nebudeme. Sil mi zbylo ještě dost. Máme vyhráno. Nevěřím, že nás něco zastaví v dalším postupu. Dobírám Leoše a pečlivě skládám smyčky lana na nohy. Nechci ho hodit dolů, aby se nám nezachytilo někde pod převisy. Leoš má narozdíl ode mě helmu, a tak koukám, jak ta červená koule křižuje stěnu. Sem tam něco na sebe houkneme, ale Leoš ví, co má dělat a valí nahoru, co to dá. Byl jsem hodně pomalej a on to musí dohnat. Takže po chvíli si už předáváme matroš a dopředu se hrne Leoš. Teda zkoušel jsem, jestli by mě nepustil zase do čelby. Nepustil mě. Máme vyhlídnutý směr doleva do koutku pod výrazný výlom. Tam někde tušíme mezištand, ze kterého se traverzem doprava dostaneme do šikmého výstupového komína. Leoš se opatrně sune obloukem zprava doleva po plotně plné krásných misek a kyzových čapáků. Ačkoliv to nevypadalo, dává docela dost jištění, ale většinou samé brzdy. Tenké stopery a malé friendy do mělkých spárek. Jeden hrot byl tutovka, jinak nic moc. Dokonce mu jedno jištění vypadlo. Lezení je to pěkné exponované, hodně na tření. Tipuji to na poctivou pětku, kde si trochu poškádlíte morál. Za deště je to asi vražda. Díky tření lana Leoš štanduje v koutku asi 10 m pod výlomem. Já pak dělám krásný exponovaný traverz doprava po plotně do neznáma. Jde to lépe, než to vypadá a Leoš fotí, jak se ztrácím na konci traverzu, kde po osmi metrech dolézám k originál štandovacímu borháku. Jsme na začátku šikmého komína. Dobírám Leoše a hned pokračuji podél komína čtyřkovým terénem asi 25 m na další štand. Musím říct, že borháky velmi urychlují a usnadňují štandování. Komín zde končí. Musíme doprava přes mokrý koutový převis do další plotny. Leoš to zkusil prozkoumat i zleva, ale je to tam slepý. Takže se musel přes tu mokřinu nakonec přežábovat. Lano ubývá a Leoš stále neštanduje. Při posledních metrech lana mi došlo, že už je někde zaštandovaný a dobírá lano, které mu stále podávám přes osmu. Tři silné trhy lanem, náš signál, když se neslyšíme, mě zvou do další délky. Mokrý převísek s vysokým krokem jsem taky přežáboval, pak následuje poctivý koutek s tenkou spárkou a pak už položená rampa, kde téměř na jejím konci štanduje Leoš. Předávka materiálu je jen formalita. Posledních 10 metrů rampy je trojka a rampa ústí do výlezu Dieškova komína na začátek travnatých vrcholových kuloárů. Takže po krátkém skouknutí vrcholových partií slézám zpět ke štandu. Leoš se pak jde taky podívat, jestli jsme skutečně na konci cesty a pak se vrací také zpět ke štandu.

Začínáme slaňovat. První slanění je 25 m dlouhé a vede k mezištandu na začátku koutku s trhlinou, kudy jsme před chvílí vystupovali. Pak už jedeme kolmo dolů. Jedu první a koukám, jak se lana mrskají na hraně převisů. Neriskuji a zůstávám v půlce na mezištandu na začátku výstupového komína. Uvidíme, co na to Leoš. Leoš jede až dolů na hranu a trochu dobrodružně hledá slaňovací borhák, který je schovaný trochu bokem, přímo v hraně mohutného převisu. Dojíždím k němu a začíná jedno z nejvzdušnějších slanění, které jsem kdy zažil. Plných padesát metrů volně vzduchem, místy až 4 m od stěny. Tenká lana na konci délky šíleně pruží a člověk je jak opička na gumě. Leoš jede první a 5 m pod štandem se začal mrskat jak ryba na suchu. Dostal se mu do osmy pásek od helmy. Docela jsem se vyděsil a volám na něj, jestli má prusík. Můžu mu ho okamžitě poslat, jelikož jsem si ho výjimečně vzal. Leoš to nakonec vyrval ven silou a pokračuje až na zem. Já maturuju u slanění jak malej Jarda. Na radu Leoše dávám osmu malým okem do lana, aby to moc nejelo. Záhy jsem pochopil, že to byl fór, a tak slaňuji normálně. Omotal jsem však dva závity kolem osmy navíc, abych to byl schopen ubrzdit. Mám totiž velkou osmu na ty naše tenký lana a děsně to při slanění frčí. Téměř ve stejném místě jako Leoš se začínám mrskat pro změnu já jako ryba na suchu. Do osmy se mi totiž chytla šňůrka od límce bundy. Bohužel je gumová a vyrvat nejde, a tak tahám z kapsy nůž (moje milované Spiderco) a opatrně odřezávám šňůrku z osmy. Zajímavé je, že nůž s sebou taky moc často nenosím. Taky je sranda, že brácha, kterej mi dnes půjčil tuhle bundu, mi říkal, ať mu jí nerozervu. A šup, už má šňůrku kratší. Dole ještě pózuju na laně pro foťák a pak si už třeseme rukama a šťastný jak blechy se vracíme na chatu náš výstup řádně zapít.

Před chatou jsme potkali Atoma s bráchou, kteří se vrátili z travního výstupu na Žeruchovky. Sdělujeme si své dojmy a pozorujeme, jak okolní štíty mizí v mlze. Dokonce jsme zjistili, že jsme cestu vylezli v limitu, tedy za 5 hodin. To nás jednak potěšilo a jednak překvapilo. Měli jsme pocit, že jsme v tom celou věčnost. Odpoledne se zaplnila půda přístavku, kam dorazila třída ekologické školy z Litvínova. Mezi nima byl i Míla, Věrky bratránek. Takže chata je zase nacpaná. Zejména při večeřích. Taky koupelna je obsazená, zejména holkama. Ale co bych se myl, když nemusím. Sedíme ve vestibulu a vychutnáváme si okolní cvrkot. Popíjíme pivko a požíráme zásoby. Dva polští kluci a jedna holka (Piotrek, Mirek a Saša) jsou podezřele veselí. Zjistili jsme, že popíjí kořalku a že jeden z nich slaví narozky. Byla s nima prča, a tak jsme se začali družit. Dali jsme mu k narozkám skobu a tyčinku Mars a přinesli jsme naši kořalku. Mluvili jsme rusky, polsky, česky a anglicky. Čím víc jsme byli opilí, tím víc nám to šlo. Ještě se k nám přidal kluk s holkou z Benátek nad Jizerou (Petr a Lída), kterej jezdí lézt do Ráje s Doskočilem. Svět je malej. No, a v osm večer ji máme jako z praku a hrneme se dolu do baru, kde pokračujem v internacionální debatě o všem možném. Jak a kdy jsem se dostal do postele, mi nějak uniklo. Ale to nevadí, protože jak pijem, tak lezem!!!

 

Středa 5.9. 2001

Probouzím se do deštivého dne. Ráno je poznamenané kocovinou. Leoš je koženej až do poledního času. My ostatní vegetíme ve vestibulu a pozorujeme, jak venku prší. Kolem poledne odcházím s bráchou do Lomnice vyměnit peníze, jelikož jsem skoro všechny propil. Pohodovou chůzí jsme za necelé dvě hodiny v Lomnici. Dáváme si klobásu a je pěkně drahá a pěkně hnusná. Ani vařená kukuřice mi nespravila náladu. Vyměnili jsme nějaké peníze a jedeme do Smokáče na Horskou službu zeptat se, jaké bude počasí. Nepotěšili nás. Bude hnusně. Tak ještě zjišťuju, jak je to s pamětní deskou pro Vlaďku. Najednou se tu zjevila Klára Kučerová, a tak se debata protáhla. Její manžel tam byl taky, je dobrovolným členem horské služby, a tak dostáváme tipy, kde lézt v zimě, kde na skalkách v létě a kde koupit průvodce. Užitečná debata. Pak pokračujeme do krámku dokoupit zásoby, zejména alkoholu a pak hurá zpátky. Z auta ještě přibalujeme pár věcí pro Atoma a pak šlapeme vzhůru. O batoh se v polovině cesty střídáme. Potěšující je to, že jdeme stejně rychle jako dolů. Na chatu jsme došli už za šera. Leoš se i v tomto počasí s Atomem vydal lézt a postupně z něj lezlo, jak zapytlil tu cestu, kterou jsme lezli předevčírem na Západní Žeruchovku. Údajně se pokusil do hrany nastoupit přímo koutem přes převis. Když ho to nepustilo, tak to zkusil ještě víc vlevo, kde jsou převisy ještě větší. Skončilo to slaněním z uzle, jelikož slaňovací kroužek vytáhl ven rukou. Mezitím ještě proklepnul Atomův postřeh, když dolů pustil metrák šutrů. Takže teď sedí zadumán a okusuje si nehty. Domluvili jsme se, že když se počasí nezlepší, vyrazíme zítra na slovenské skalky k Žilině. Pak debatujeme s Outsajdem o Montaně, Pochyláčích, Jizerkách a tak různě. Žádná metelice jako včera se nekoná.

 

Čtvrtek 6.9. 2001

Spíme déle, protože venku prší. Je rozhodnuto. Balíme a kolem desáté se loučíme s Outsajdem a Brnčálou. Letos nás moc vlídně nepřijala. Teda co se počasí týče. Jednu noc nám dali zdarma, ale nevíme, zdali se přepočítali, či to bylo úmyslně. U auta je malá žranice, jelikož Atom vytáhl dobrůtky, o které se s námi podělil. Pak jedeme do Smokáče pro suvenýry a průvodce. Toho neměli, a tak jedeme do Popradu, kde se nám poštěstilo ve sportu Rysy sehnat průvodce dva. Jednoho dokonce zdarma a ještě jsme dostali tipy, kde a co lézt. Takže kolem třetí hodiny vyrážíme směr Manín. Tam jsme dorazili téměř za šera a místní skalky nás teda vůbec nenadchly. Zejména svou bohatou travní pokrývkou. I když Atom protestuje, pokračujeme do Čech na Vysočinu na Čtyři palice. Na slovenských hranicích nás pobavil jeden slovenský celník, který nás podezříval, jestli nekrademe orlí vejce. Pak z něj vylezlo, že to viděl v televizi Nova v pořadu Na vlastní oči. Ještěže se nedíval na Seagala. Plynule pokračujem až do bivaku v Březině. Zde jsme kolem půlnoci a ustýláme si na verandě zdejší chatičky poblíž autobusové zastávky, stejně jako při předchozích návštěvách Vysočiny.

 

Pátek 7.9. 2001

Ráno je typicky podzimní. Slunce se snaží rozpustit mlhu, ale svůj boj nakonec prohrálo. My se přesouváme ke skalám, kde jsme zatím sami a rozdělujeme se do dvojek. Já jdu s Atomem, Leoš s bráchou. Já už to tady mám všechno několikrát vylezený, a tak vybírám lahůdky. Na rozlezení dávám cestu Korzičan 4+. Atom je trochu vyplašenej z mohutných převisů, ale záhy si na čapáky zvyknul. I když na můj vkus leze dost pomalu, na všechno se ptá desetkrát a leze s modrou helmou snad i do spacáku. Pak jsme lezli cosi ??? 4+ na čtvrtou palici. Vede to zhruba středem a má to pěknej dolez. Další lahůdkou je silně převislá cesta Stratosféra 5+, kde jsou krásné šponováky do madel. Tam se Atom trochu zasekl. Na třetí palici zatím brácha s Leošem na střídačku vytáhli asi nejtěžší klasiku, co tu je. Vede to přes převisy podél teček a je to ??? 6- . Atom se bráchovi posmíval, že nemohl přelézt první převis. Tak jsem to vytáhl. Nejtěžší je fakt dolez. Pokud se to neojebe zprava. Atom se tam zasekl na dlouhou dobu a mně je na vrcholu zima. Celej den mrholí a fouká. Nakonec za klení a sprostých nadávek to s výrazem štvané zvěře vykrauloval. I když prý trochu háknul. Pak aranžujeme vrcholové foto, jelikož se udělalo trochu hezky. Zejména trojité stavění bude super fotka. Na závěr dne si dávám Přímou var. Korzičana 6+ . Boulderový krok přes stříšku mě jednou sestřásl. Atom mě dobře chytil, ale narazil si při tom prdel. Pak jsem to přelezl až na vrchol a tím pro dnešek končíme. Původně jsme chtěli ještě na Drátník, ale po cestě jsme našli mraky hub. Kluci pak objížděli hospody, jestli nám neudělají smaženici. Nakonec si ji museli udělat sami v ešusu a zbylé dvě přilby plné hub vyhodili. Pokračujeme dál směr Roviště u Slapské přehrady, kde snad bude lepší počasí. Nebylo. Bivakujeme za kempem na verandě chaty Družba. Leoš dokonce sehnal matraci. Usínáme s kapkami deště.

 

Sobota 8.9. 2001

Ráno cedí stejně ukrutně jako v noci. Leoš se šel podívat do skal a my snídáme. Spolu s námi na verandě vegetí ještě další parta lezců z Prahy. Dělají, že spí a my jim oplácíme večerní rámus. Není co řešit. Balíme a frčíme domů. Lezení prostě skončilo. To, že bude pršet tři neděle v kuse, jak se později ukázalo, nikdo z nás nemohl tušit. Přesto to ale nebyla ztracená dovolená.

 

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz