Paklenica

 

duben 2001

Autor: Jířa Šťastný

 

Když nám v zimě Zástěráci vyprávěli o Paklenici, hned jsem dostal chuť se tam jet podívat. Slovo dalo slovo a koncem dubna vyrážíme ve dvou autech v následujícím složení: já s Maruškou, její brácha Petr a Atom, ve druhém voze Tonda a Párci. Protože s námi jede i malý Šimon, kterému je teprve rok a půl, jedeme raději přes noc. Rakouští celníci nám kupodivu nedělají problémy (jen kdyby věděli, kolik jídla máme v kufru, to by asi nešílely jenom krávy), a tak pokračujeme přes Slovinsko dále do Chorvatska. Protože máme dobrý čas a je nádherné počasí, zastavujeme se u Plitvických jezer, která jsou cestou. Vinnetoua jsme sice nepotkali, ale oko fotografa je potěšeno na nejvyšší míru a první film ve foťáku brzy dofocen. Kolem poledního nasedáme do vyhřátých vozidel a pokračujeme dále k moři.

Z kempu pozorujeme pohoří Velebit a pořád se nám nezdá, že by tam mělo být nějaké lezení a už vůbec ne rozsáhlé bukové lesy. Z dálky to spíše připomíná vyprahlá místa ve Španělsku, a tak nám to nedá a jdeme se alespoň podívat do Malé Paklenice, kterou máme z kempu blíž. Je hrozné vedro, cesta plynule stoupá a když zjišťujeme, že je tady lezení zakázané, velíme k ústupu. V duchu si říkáme, že ráno moudřejší večera a jsme zvědavi na Paklenici Velkou.

Ta nás však druhý den vítá neskutečným návalem aut a lidí - jako na potvoru se tady zrovna tento víkend koná mezinárodní setkání horolezců. Jenom na Kukovi ispod vlake zatím není nikdo, a tak tam míříme alespoň my. V Čechách jsme zakoupili průvodce z roku 1997, který nám přišel celkem pěkně udělaný, ale tady se podle něj nějak nemůžeme zorientovat. Průvodce tvrdí, že žádná z cest není odjištěna, přitom všude kolem nás je spousta nových nýtů. Nakonec nalézám do nějaké 5+ a nestačím se divit. Jestli je tohle 5+, tak nevím, co tady dělám. Dáváme ještě několik cest s podobným výsledkem, než nás vedro úplně přemůže a vracíme se zpět k moři. Večer konfrontujeme naše zážitky s ostatními a zjišťujeme, že jsou na tom podobně. Se slovy, že s tím nic nenaděláš, se rozcházíme do chatek, však on nám zítřek ukáže.

Ani příští den není ve skalách méně lidí, spíše naopak, protože dnes jsou na programu závody v bigwallovém lezení. Pro změnu dnes volíme skály na druhé straně potoka, kde je zatím relativně volno a stín. Na rozlezení si dáváme 6-, které sice není zadarmo, ale jde to. Ovšem v další cestě, která má být ve třetí délce také 6-, mi v převislém sokolíku najednou ujíždí noha a už si to valím po hlavě dolů. Ještěže mám přilbu. Mám už vytočených nějakých třicet metrů, takže chvíli trvá, než se lano protáhne a pád se zastaví. Jsem o dobrých šest metrů níž, hlavou necelý metr nad policí. To to pěkně začíná. Znovu do toho nalézám, cvakám další nýt, přecházím do rajbáku a po chvíli jsem na štandu. Nepřeji si slyšet, co mi asi řekne Maruška s Atomem, které dobírám. Po drahné chvíli jsou oba u mě, zpocení a totálně vyčerpaní. Jejich pochybnosti o klasifikaci 6- nebudu podrobněji rozvádět. Dolézám poslední délku na vrchol, kde už je Tonda s Párkem a ptají se mě, jak se mi to líbilo. Ukazuji jim spálenou ruku a odřenou nohu a podrobně líčím průběh leteckého dne. Pak mi sdělují, že si dole půjčili od někoho nového průvodce a že jsem prý vylezl 6b+. Pomalu tomu začínám rozumět. Domlouváme se, že pokud se tady nechceme zabít, tak by bylo vhodné si toho průvodce také koupit a slaňujeme dolů. Kluci jedou před námi a my si hážeme vlastní lano. První jede Atom a zjišťuje, že nám padesátka na štand nestačí, takže se nám slanění poněkud protahuje. Ještěže máme s sebou i tu šedesátku.

Třetí den bývá zvykem odpočívat, což s chutí činíme. Volíme formu aktivního odpočinku ve skalách, kde si nejprve jdeme prohlédnout vojenský bunkr, který je tu vysekán hluboko do skalního masivu a poté v neúprosném slunečním žáru stoupáme ke vchodu do jeskyně Manita péči. Už jsme řádně vysoko, zpocení jak slanečci, když konečně stojíme před jeskyní. Zrovna z ní vychází průvodce s pár lidma. Jaké je naše překvapení, když jeskyni zamyká a na naše překvapené obličeje reaguje odpovědí, že to byla dnes poslední prohlídka. Ani se nesnažíme argumentovat, jaký to byl výkon sem v tomhle vedru vystoupat, protože to je na nás vidět na první pohled. Je mu to evidentně jedno, jenom prohlásí něco v tom smyslu, že v té jeskyni je hrozná zima a rychlým krokem zmizí v údolí. Dělá dobře, protože jinak by to asi nepřežil. Pomalu scházíme dolů a těšíme se do moře. Cestou potkáváme Párky u potoka a neodoláme koupeli v překrásné laguně. Dokonce se tu dá lézt přímo z vody cesta s příznačným názvem Titanic syndrom. Cestou do kempu ještě kupujeme průvodce a pak už se jen divíme, co jsme všechno vylezli. Namísto prvních 5+ to byly 6a (6+) a ono 6- bylo 6a+ (tedy silové 7-). Hned jsme veselejší, protože to s naší výkonnostní není až tak zlé, jak to zprvu vypadalo.

Ve středu už je ve skalách mnohem méně lidí, a tak stoupáme až pod nejvyšší stěnu oblasti - Anića kuk. Procházíme podél ní na její pravý okraj, který se jmenuje Stup. Jelikož Maruška ještě nelezla žádnou dlouhou cestu, chceme dneska v rámci tréninku nalézt co nejvíce metrů, abych si jí otestoval. Na rozlezení dáváme 6a. Až na třetí štand je to v pohodě, ale dál jsem z toho celkem zmatený, protože nade mnou jsou asi čtyři linie nýtů. Vybírám si jednu z nich a dolézám na vrchol. Za pomocí stromů slaňujeme dolů, protože máme opět padesátku a ke slaňáku nám to tedy nevyšlo. Hned vedle je další 6a, a tak jdeme do něj. Po dvou délkách jsme opět nahoře, ale u slaňáku už je fronta, a tak nám nezbývá, než si ji vystát. Zvolna sem začíná svítit sluníčko, takže se přesouváme na druhou stranu. Tady dáváme 6b+ a jsem překvapen, jak mi to sedlo - nenašel jsem v ní žádný problém. Na štandu kecáme s jinou dvojkou, která lezla nějakou čtyřkovou délku a byli hrozně překvapený z toho, že na celé délce byl jen jeden nýt. V duchu je zvu k nám na písek a pokračuji na vrchol. U slaňáku jsme sami, takže za chvíli stojíme na zemi a vracíme se k věcem pod nástup. Máme nalezených zhruba 350 m, což je přesně délka cest na Anića kuk, a tak balíme. Po večeři listujeme v průvodci a přemýšlíme, co si zítra na Aniću vylézt. Zástěráci nám doporučili Velebitašku 6a+, a tak padá volba na ní.

Vstáváme časně, jak se do velkých stěn sluší a před půl sedmou již stojíme u vstupu do parku. Kupodivu tady někdo je a dává nám razítko na naše pětidenní vstupenky. Pokračujeme na horní parkoviště a pak už pěšky pod stěnu. Přicházíme tam pěkně zplavení kolem půl osmé a už je před námi jedna dvojka. Chvíli jim trvá, než trefí nástup, a tak se zatím převlékáme. Vyrážím za nimi do první délky klasifikace 5b a kupodivu zjišťuji, že je stále co lézt. Navíc je to na můj vkus dost olezené, takže z toho nejsem příliš nadšen. Po chvíli ke mně dolézá Maruška s batohem a je evidentně pěkně vyřízená. Jak mi později řekla, měla chuť se na to vykašlat a slanit. Ale v tu chvíli nic neříká, a tak následují další délky. V šesté délce je klíčové místo, sokolíkem přes převis, docela silovka, ale dobře zajištěné. Vytahuji Marušce batoh a bez něj to přelézá bez problémů. Ještě jedna těžší délka, kterou řešíme stejným způsobem a pak už jen dalších šest lehčích délek na vrchol. Konečně jsme nahoře, svačíme, dopíjíme zbytky vody a vychutnáváme si nádherný rozhled na moře a pohoří Velebit. V úžasném horku sestupujeme po neuvěřitelně ostré skále do sedla, odkud už vede cesta zpět pod nástup. U potoka potkáváme zbytek výpravy a líčíme jim své dojmy. Jelikož Marušku lezení s batohem vůbec nenadchlo, plánuje si na zítřek odpočinkový den, a tak se domlouvám s Párkem, že bychom mohli jít opět na Aniću. Párek je pro, ještě zvolit cestu. Nakonec padá volba na další doporučenou cestu - Albatros 6c. Večer se ještě domlouváme, kdo co vezme a pak se na to jdeme raději vyspat.

Ráno opět časný budíček. Protože už nám došla permice pro vstup do skal a na dva dny se nám nechce kupovat další, před pokladnou se s Párkem schováváme v kufru auta. Petr má ještě permici platnou, a tak na ní projíždíme všichni. Když za pokladnou s Párkem s kufru vylézáme, kolem projíždějící místňáci se nestačí divit. Před osmou jsme opět pod nástupem, opět úžasně zpocení a žízniví. Jaké je naše překvapení, když Párek zjišťuje, že zapomněl pití. Nasucho polknu a se slovy "co nemáš, nepotřebuješ" vyrážím do první délky, která je tentokrát klíčová. Na několikátý pokus to nakonec přeci jen přelézám a po padesáti metrech lezení štanduji. Párek to chvíli zkouší, ale nakonec klíčový krok hákuje. Další délka je ovšem také velmi pikantní. Jak Párek později prohlásil, zlatý Orasín. Cesta totiž vede po okraji jeskyně v nádherně hustém břečťanu. S minimálním jištěním to je opravdu zážitek, hodný zaznamenání do Knihy džunglí. Po další délce dolézám do známých míst, kudy jsme lezli včera. Naše cesta se tady totiž kříží s Velebitaškou, na jejímž štandu už jsou dvě dvojky. Štanduji tedy o něco níž a dobírám Párka. Mezitím ke mně dolézá holčina z Velebitaški, a tak dáváme řeč. Je z Frýdku Místku a když jí vyprávím, jakou mám žízeň, dává mi napít. Svět je najednou báječný a s chutí pokračujeme dál. Párek přelézá docela vzdušnou a nepříliš zajištěnou délku za 5c a na mě vychází 6a+ podobného ražení, jako bylo klíčové místo včera. Pod převisem cvakám nýt a pobírám sokolíka. Opět docela silové zdvihy a jsem nad ním, ale nevidím tu žádný nýt. Rychle zakládám frienda a pokračuji sokolíkem dál. Docela jsem se orosil. Pak už se klasifikace opět snižuje a ve dvě hodiny jsme na vrcholu. Párek mi nabízí tatranku, ale s díky odmítám. Nerad bych se s ní bez pití zadusil. Cestou dolů mi praská popruh na sandálech a musím je opravit náplastí. Ještě vyzvednout batohy pod stěnou a rychle k potoku. Chladíme přehřátá těla a spěcháme o kousek výše k prameni. Do krabičky od jogurtů čepujeme vodu a větvičkou si mícháme ledový čaj. Úžasná úleva, sedíme na lavičce, svačíme a kocháme se pohledem na Aniću, kterou jsme dnes opět zdolali.

V sobotu si dávám zasloužený odpočinkový den a celý ho trávím na "molu" před chatkou nebo na pláži. Jeden den se to dá v pohodě vydržet, ale představa čtrnáctidenní rodinné dovolené na pláži mi nahání husí kůži, a tak už večer přemýšlím, co si vylezu zítra. Večerní bouřka sice dává tušit, že počasí se kazí, ale dopoledne to snad vydrží. Domlouvám se s Tondou, že bychom si mohli dát Nostalgii 6b+ opět na Aniću a už se zase těším do stěny.

Ráno je opět skoro jasno, a tak vzhůru do skal. U pokladny kupuji permici na dva dny a jedem dál. Naučenou cestou z horního parkoviště stoupáme pod stěnu a za chvíli už zdoláváme první délky. Jsou za 4, takže ideální na rozhýbání. V první pětkové délce ale bloudím a omylem štanduji v Mosorašce. Nezbývá než slanit a hledat správný směr. Po neúspěšném nalezení do Klinu ho nacházím v koutu přímo nad sebou. Další délku dává Tonda a je opět řada na mě. Libuji si, že na mě vyšlo jenom 5b, ale netrvá to dlouho, protože vzápětí opět jenom valím bulvy nad místní klasifikací. Jestli tohle mělo být 5b, tak nechci vidět to 6b, co nás čeká v další délce. Ještěže vyšlo na Tondu, který je z toho ohromně nadšen. Pro jistotu si mezi nýty ještě přidává friendy, ale bez větších problémů překonává pomocí sokolíků mírně převislou stěnku nad štandem a mizí za hranou převisu. Že by to těžké místo bylo až výš? Celkem plynule vytáčí ještě 30 m a pak už se ozývá "pojď!", a tak si to jdu tedy zkusit. Opravdu tam nebyl žádný problém, krásné chyty mírně do kopce - že bychom byli zase jinde? Uvidíme v další délce, kde to má být 6b+. Nad námi je hradba dvou převisů a přes ně linie nýtů. Směr odpovídá nákresu, a tak jdu do toho. Opět nenacházím žádný problém, jsem nad převisy a už dokonce vidím na vrchol. Tonda ke mně dolézá trochu zadýchaný, protože mu prý ten jeden převis nesednul, ale je v pohodě a za chvíli dolézá na vrchol. Z dálky je slyšet hřmění a z druhé strany kopce se žene pěkná bouřka. Urychleně balíme matroš a sestupujeme. V sedle už začíná pršet, ještěže už jsme pod stromy. Pod nástupem bereme batohy a téměř poklusem spěcháme na parkoviště. Zbývá nám nějakých 300 m k autu, když přichází opravdový slejvák. Stojíme pod převisem a přemítáme, jak rychle to přejde. Za chvíli nás to ale přestává bavit, a tak volíme úprk. Jsme sice úplně promočení, ale v suchu auta. Za pár minut už využíváme útulného zázemí našich chatek a hodnotíme výstup. Mně osobně přišla z celé cesty nejtěžší na pětková délka.

Ráno je počasí konstantní - prší a prší, a tak volíme ústup. Balíme všechny krámy a vyklízíme chatky. Za drobného mrholení opouštíme toto nádherné místo se slovy, že tady jsme nebyli určitě naposled.

 

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz