Ohlédnutí - 12 hodin lezení - Bořeň - 1. ročník

 

12.5.2001

Autor: Josef Žižka

 

Nastal sychravý podzim a já mám konečně trochu času k napsání několika vět o "nedávné" akci, jejíž název byl 12 hodin lezení - Bořeň - 1. ročník, uskutečněné dne 12.5.2001 ve znělcovém ráji Bořeň.

Akce vznikla v duchu mého oblíbeného hesla "mám rád, když se metry odvíjej" a také ve snaze potkat se s více podobně postiženými maníky.

Sobotní ráno bylo jako malované, a tak nic nebránilo tomu, abych pomyslně odstartoval v 7.00 hodin vlastní "závod", kdy ve skutečnosti závodil každý sám se sebou.

Pravidla byla snadná, provedení však obtížnější:
- dosáhnout celkem 7 kontrolních bodů, kde bylo zapotřebí se zapsat do kontrolní knížky,
- a to nejpozději do 19.00 hodin
- dále dopravit pak sebe i svého parťáka do cíle na louku pod jižním prostorem Bořně.

Například kontrolní bod na vrcholu Bořně se každému moc líbil, protože hned po ránu si všichni rádi prokrvili své údy. Pak třeba kontrolní bod na Baště nebylo tak snadné vůbec najít a pak ještě minimálně dvoudélkovým výstupem dosáhnout. Skautská věž nám zase ukázala, že ač na jihu se dalo vedrem téměř zdechnout, tak vichrem z celodenně zastíněného severu člověk málem omrznul. Další kontrolní body byly umístěny na běžně navštěvovaných místech jižního prostoru.

Na startu se sešlo k mému potěšení aspoň 8 dvojek, a to i smíšených a jedna trojka (jména zúčastněných "natřu" postupně, každý je pozná).

Družstva zahájila závod po svém. Někdo vyrazil hned na vrchol Bořně, jiný začal start dlouhým kouřem a druhý vydatnou snídaní o mnoha chodech - jako jindy, no, a někdo přijel až v osm hodin, protože snad někde něco hasil, nebo co já vím.

Brácha Honza a já jsme s dalšími začali kroutit metry cestami v oblasti Ďáblovky. Pozoroval jsem, jak jindy normální lezení přeci jen nabralo na obrátkách, a to stačilo akci nazvat soutěží, ač ve skutečnosti soutěžil každý sám se sebou. Dokonce jeden nejmenovaný hasič Broněk se obul do lezení s takovou silou, že hned prověřil svého jističe stojícího o pár metrů níž, zda je chlap a odhodil mu kus Ďáblovky na hřbet. Potrefený Pepíno ani nepoděkoval.

Naše smíšené dvojice, George a tehdy né ještě tak "šťastná" Maruška jako nyní, nebo elévové Atom a Dejvi, se nenechaly zahanbit. Letoš se Svinčou poletovali jako vánek od skály ke skále a ani jsem jim nestačil třeba poradit, že když se dostanou do těžkého fleku, tak ať ho přeskočí. Zvláštní pozornost si zaslouží naše trojčlenné družstvo Trnkových s Pítrsem, kdy se různě prostřídávali a úspěšně zdolávali cestu za cestou. Rovněž jsem pozoroval vlastně jediné dva neoddílové zástupce, pokud tedy nepočítám pozorovatele našeho oddílu Romana a Lenku Trnkovi a Pítrse, a to Vojtu (Pavlase) z HO Slovan Karlovy Vary a jeho kamaráda - Slováka ze Španělska, kteří lezli o třídu lépe. Zcela nenápadně celým dnem proplouvali naši Párci, které jsem ani moc neviděl.

Jak běžel den, zápal a nadšení se mi postupně měnilo v setrvačnost až v mírnou otupělost končící hnusem a slovy "...už se na to můžu...". V podvečer jsem tu a tam zahlédl bludné ovce hledající zašitou Bašu či Skauta s prosbou, ať tam tu kontrolní knížku ještě necháme. Soucitu a benevolence jsem projevil dost, a tak malé prohřešky ohledně stanoveného času sbírání knížek byly zapomenuty.

Kolem devatenácté hodiny příjemně znaveni, s kručením v žaludku a suchým patrem přicházíme na louku pod jihem, kde se již různě povalují příjemnou prací znaveni účastníci dvanáctihodinovky. Domlouváme se na vyhlášení výsledků v hospodě Pod Boření, kde mají dobrou vodu, na kterou se všichni dávno těší.

Usedám k jednomu ze stolů na terase před hospodou a procházím zápisy v knížkách z kontrolních stanovišť a mé cvičené oko nezjistilo chybějící zápis, tedy všichni patrně dosáhli všech povinných kontrolních bodů potřebných k zařazení do celkového hodnocení. Dále se bodovaly další nalezené cesty, které družstva během dne vylezla a pak bylo vyhlášení výsledků, jehož částí bylo i stanovení pořadí. Vlastní pořadí ale nebylo vůbec důležité. Hlavní bylo, že i ti nejmladší jako Atom a Dejvi s přehledem dokázali, že se to dalo zvládnout a snad příští rok se 2. ročníku zúčastní víc lidí. Vyhrál vlastně každý, protože pro sebe něco udělal a setkal se s kamarády, kterým příroda a lezení něco říká.

Doufám, že i ten, kdo Bořeň do té doby moc neznal, se již dokáže zorientovat, což bylo také jedním z cílů této akce. Kdo očekával lepší ocenění, než jenom pamětní list a stisk ruky od toho, kdo to všechno spískal, tak se snad dočká v příštím roce.

A na závěr pár čísel:
- celkem bylo vylezeno 9 družstvy 132 cest!!! (vida, co dokáže soutěživý duch)
- nejtěžší vylezená cesta stylem RP (Vojta + Stano (SR)) - Stonehenge 8!!
- nejvíce vylezených cest měl podle předpokladu pořadatel, tedy Honza a já (náhoda nebo
- ne?). Není to náhoda - "mám rád, když metry odsejpaj".

 

Pořadí:

1.

Honza + Pepík

27 cest

303 b.

2.

Vojta + Stano

17 cest

255 b.

3.

Letoš + Svinčo

18 cest

161 b.

4.

Maruška + George

14 cest

138 b.

5.

Pítrs + Roman + Lenka

13 cest

97 b.

6.

Meky + Franta

13 cest

84 b.

7.

Broněk + Pepíno

9 cest

70 b.

8.

Párková + Párek

11 cest

65 b.

9.

Atom + Dejvi

10 cest

33 b.

 

 

Přesto chybou pořadatele byl vyhlášen na prvním místě Stano s Vojtou, ale o to již nejde.

 

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz