Kavkazský deníček II.

Pavel Bohuněk

23.7.

Zase se probouzíme do deště. Naštěstí ale netrvá dlouho. Vidina toho, že se zase budeme celý den válet v kempu, nás děsí. Oba se shodujeme na tom, že musíme začít něco dělat nebo se zblázníme. Rozhodujeme se pro přesun do Rakouského bivaku. Balíme obrovské krysy a ještě přidáváme spoustu jídla z Magazínu. Z výrazu prodavačky je nám jasné, že takovýhle nákup tam moc lidí nedělá. Nezapomněli jsme ani na mistra Saratovova, kterému musíme výstup nahlásit. Čekání na něj si zpestřujeme několika pivy. Nahlašujeme, že budeme asi deset dní pryč a pokusíme se v tomhle hnusným počasí vylézt na Scharu. Vyrážíme docela pozdě. Asi v půl druhé. Cesta vede po levé straně údolí. Je to taková příjemná pěšina s výhledy na ledovec Bezengi – největší ledovec na Kavkaze. Kocháme se pod tíhou obrovských batohů. Mají minimálně 35kg. Vršky kopců se opět halí do mraků a u bivakovací plechovky Misses koš začíná pršet. Chvíli čekáme, ale déšť neustává. Spíše naopak. Přichází bouřka. Přespíme zde a zítra to dorazíme. Pršet přestává až v šest. Trávíme příjemný večer na louce asi sto metrů nad ledovcem. Společnost nám dělají dva kozlové s obrovskými rohy.

24.7.

Brzy ráno scházíme na ledovec. Visí tu lano. Přejdeme do půlky ledovce a snažíme se najít vyšlapanou cestu v suti. Je dost neznatelná a spíše i hledáme vlastní směr. Před námi se čím dál více otevírá pohled na Bezengijskou stěnu. Vršek stále halí mraky. Cestou potkáváme strašidlo. Nějaká babička si to štráduje proti nám. Má na sobě černou pláštěnku ovázanou šňůrou kolem pasu a na obličeji bílý hadr s dírami na oči. Divně se klátí. V jedné ruce má dřevěnou hůl a ve druhé nějakou tašku. Po chvíli zase potkáváme rodinku s dětmi. To jsou věci. Ze suti přecházíme na bílý, hrozně tvrdý led. Přeskakujeme a obcházíme trhliny. U Českého bivaku cesta stoupá suťovým svahem kolem vodopádů na morénu. Po ní jdeme pěšinou s krásnými výhledy na celou stěnu až do Rakouského bivaku. Jsou tu dva Rusové, kteří čekají na počasí. Dostali zprávu od Saratova, že přijdou dva Češi. Čekali nás už včera, tak o nás prý měli strach. Chtějí lézt na Jangi Tau.

25.7.

Čekáme na počasí. Stěna je stále v mracích. S námi tu jsou kromě Rusů ještě Poláci. Nahoře je prý hodně nového sněhu a zprávy o počasí také nejsou moc příznivé. Jdeme obhlédnout nástup do naší cesty. Večer přichází parta Ukrajinců v čele se sympatickou slečnou, která umí německy, takže si po dlouhé době můžu konečně s někým pokecat. Udělali nám výbornou kávu.

26.7.

Ráno je konečně krásně. Celá stěna je ozářená vycházejícím sluncem. Je to naprosto úchvatný pohled. Poprvé spatřujeme náš cíl, vrchol Schary. Ukrajinci se balí a jdou na trek kolem Selly jako aklimatizaci a Elbrus. Sella je zde takový oblíbený kopec, pro svojí lehkou dostupnost. V porovnání s ostatními kopci je ale naprosto nepatrný. Vysoký je skoro jako Matterhorn. My se balíme taky. Vyrážíme již známou stezkou pod severovýchodní hřeben Schary obtížnosti 5A (ruské klasifikace). Nepotřebné věci necháváme v budce horské služby. Traverzujeme svah a překračujeme východní rameno ledovce Bezengi. Pak následuje dost nepříjemné kličkování mezi séraky. Nejdříve sledujeme stopu Rusů, kteří tudy nedávno sestupovali. Pak se ale ztrácí a my si musíme razit vlastní. Přeskakujeme a oblézáme trhliny, až se dostáváme do slepé uličky. Máme dvě možnosti. Buď se vrátíme nebo vylezeme asi patnáctimetrový kolmý sérak. Volíme druhou variantu. Napětí ale nekončí, protože nevíme, jestli se z tohoto vysutého séraku dostaneme. Po pár přeskocích se nám to daří. Dostáváme se na svah, kterým občas prosviští nějaká ta lavinka. Svah nás dovede na podušku, místo našeho prvního bivaku. Celou dobu se brodíme v mokrém sněhu. Na podušce kopeme plošinu pro stan. Víčkem od ešusu to jde pomalu, ale asi po dvou hodinách máme solidní plácek na stan.

27.7.

Chceme vstávat ve tři, ale nějak se nám to nedaří. Vaříme čaj, snídáme. Balení zmrzlého stanu je trošku opruz, ale co se dá dělat. Sníh krásně nese, a tak se těšíme na nejtěžší pasáž cesty. Před námi je asi 600m mixového lezení v ledu a skále. Překonáváme odtrhovou trhlinu a zakusujeme naše zbraně do hrozně tvrdého ledu. Štandy jsou v dost pofiderních skobách. Často vrtáme šrouby. První dvě délky jsou spíše ledové. Pak následuje traverz, skalní komín a dalších pár mixových délek. Lezení nás opravdu baví. Celkem asi 13 délek na ledový hřeben, kde jsme v půl jedné. Honza zahodil šroub. Slunce pálí. Na hřebenu je částečně vyšlápnutá stopa od sestupivších Rusů. Honza má trošku krizovku a má toho asi dost. Kolem třetí hodiny přicházíme k místu, kde bivakovali čtyři Rusové. Vařím Honzovi polévky a chci jít dál. To ale není dobrý nápad, protože dál cesta pokračuje ostrými hřebínky, ze kterých padají na obě strany prudké svahy. Jsou dost natavené a Rusové před námi pár lavin utrhli. Rozhodujeme se pro bivak zde a zítra zkusit vylézt až na vrchol a zpět. Plošinu, kde spali čtyři Rusové, rozšiřujeme tak, abychom se tam oba vešli. Hold Rusové si na komfort moc nepotrpí. Slunce hřeje do devíti, takže si můžeme usušit boty. Je odtud již vidět Elbrus a skoro celý Kavkaz. Jsme ve výšce 4600m. Za Dychtau zuří bouře. Hezčí výhled ze stanu jsem ještě nezažil.

28.8.

Vrcholový den! Budíme se ve dvě ráno. Bojím se otevřít stan a podívat se ven. Co když bude hnusně? Není! Měsíc ozařuje Bezingskou stěnu a je krásně jasno. Trvá nám docela dlouho, než se vyhrabeme ze stanu. Bereme jen nejnutnější věci. Jedno lano, vaření a jídlo. Hřebínek krásně umrzl. Jdeme na patnáctimetrovém laně. Nevím, jestli by to k něčemu bylo, ale máme tak větší jistotu. Věříme jeden druhému. První obtížnější pasáž je mixová stěnka. Honza ji tahá a dost v tom funí. Zahazuje při tom hůlku do Gruzie. Dále je už příjemnější hřebínek. Jde se mi krásně a východ slunce si opravdu užívám. V půl sedmé jsme v sedle pod Scharou Vostočnajou. Chvíli odpočíváme. Přelézáme odtrhovku a lezeme krásný svah. Následujících několik set metrů je snad ale za trest. Nekonečné traverzování na předních hrotech. Honza se v jednu chvíli rozhodl otestovat Gruzijskou gravitaci. Uklouzla mu noha a v kotrmelcích nabírá rychlost. Zasekávám cepíny, co to jde, ale Honza po pár kotrmelcích jako zázrakem sám zastavuje. Je v pořádku, ale psychika dost utrpěla. V těchto končinách je šance na záchranu téměř nulová a jen zvrtnutý kotník by měl fatální následky. Asi v půl desátý jsme v sedle pod hlavním vrcholem. Slunce se již opírá do svahu nad námi. Bereme jen jeden batoh a každý sám za sebe vyrážíme na vrchol. Svah je již dost natavený. Jdu první a stoupá se mi krásně. Závěrečné úseky jsou famózní. Otevírají se pohledy na centrální Kavkaz – Ušba, Elbrus atd. Chvíle na vrcholu si opravdu vychutnávám. Trošku níž svačíme a pak valíme tím hnusným svahem dolů. V sedle jsem si opravdu oddechl. Honza nemá vyhazovače na mačkách a sníh se mu na ně lepí. Vůbec mu to nezávidím. V sedle je hrozný vedro. Na hodinkách 30stupňů. To mě v pětitisících překvapuje. Pokračovat v sestupu za těchto podmínek by byla sebevražda. Čekáme tu asi 4 hodiny. Chvíli spíme, a pak vyndavám z lékárničky alufólii, abychom měli na čem sedět v tomhle rozbředlém sněhu. Luštíme křížovky a sudoku. Moc nám to v téhle výšce nemyslí. Na sestup vyrážíme, až když slunce zapadne za vrchol. Traverz Vostočnaji je ještě větší pakárna než ráno. Raději se snažíme všechno jistit. V osm jsme v sedle. Začíná se stmívat a přituhuje. Vaříme čaj a oblékáme na sebe všechno, co máme. Čekáme, až sníh pořádně zmrzne. I tak nám sestup ke stanu trvá hodně dlouho. V jednu ráno jsme ve stanu. Máme toho fakt dost. Honzovi při vaření čaje začali pípat hodinky. Dvě hodiny. V tolik jsme včera vyráželi. Takže parádní čtyřiadvacetihodinovka. 

 

29.7.

Budíček v 6.30. Balení stanu nám zase trvá dlouho. Hřeben jde docela rychle, ale slanění se nedaří. Hned při prvním slanění se nám seká lano. Honza pro něj leze a pak dlouho hledá další štand.  Štandy jsou většinou shnilé skoby a volné kameny. Asi při čtvrtém slanění se nám lano kouslo tak, že jsem po něm mohl bezpečně vyšplhat. Štand dělám z vlastních smyc na jiném, volném bloku. Pak už to jde lépe, až na to, že při přeskakování odrthovky jsem do ní celý spadl. Na podušce je sníh hrozně mokrý. Navazujeme se zase na krátké lano a mažeme dolů. Ze svahu nad námi každou chvíli padají laviny. Slézání rozbředlého ledopádu je opravdové peklo. Trhliny jsou více odtáté a je mnohem těžší je přeskakovat. Naštěstí vše proběhlo v pořádku a v pět hodin jsem v Rakouském bivaku. Překvapuje nás, že tu nikdo není. Spokojení usínáme v boudě.

30.7.

Sestup do tábora Bezengi. Batoh těžký, ledovec nekonečný. Šplháme opět na Misses-koš, protože ledovec je sice pěkný, ale nás už nějak omrzel. Cestou nám pár lidí gratuluje, že jsme vylezli na Scharu. Je to příjemné. Do kempu přicházíme odpoledne a první kroky vedou do hospody, kde jako naschvál nemají pivo. Dáváme si alespoň colu a pizzu. Poprvé za tenhle zájezd si dávám sprchu a je to opravdu příjemné. Potkáváme tu nějaké tři kluky z Čech. V hospodě je večer nějaký rozlučkový večírek a pořád nemají pivo. To přivezli až o půlnoci a je hrozně teplý.

Zbytek zájezdu se válíme v kempu a dost často navštěvujeme místní bar. Náš hlavní cíl jsme splnili a tak již nemáme žádné ambice. Potkáváme dva Slováky. Nepřiletěli jim batohy, tak tu na ně týden čekali. S půjčeným matrošem vylezli alespoň na Pik Brno. Chodíme lézt na skalky za kempem. Tři dny kempujeme a trekujeme po dolině Mižirgi a spřádáme plány na další zájezd. Že by severka Dychtau?

 

 

 

 

Fotogalerie: Kavkazský deníček II.

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz