Mallorca 2010

Hanka Hefnerová

30.12.  -   13.01.

 

Čím víc se blíží Vánoce, tím víc propadám panice, že snad zůstaneme trčet doma. Tolik dnů volna a pořád nevíme, jak s ním naložit. Vyzvídám u přátel, ale letos se snad všichni rozhodli nechat cestovatelskýho ducha spát. Internet – letenky – s rostoucí krizí stále dražší. Nejradši bych někam, kde to neznáme, kde jsme ještě nebyli, a tak zkouším profláklý lezecký ráje jako Kalymnos, Siurana, Mont Saint, Teneriffe, ceny nehorázný, doprava komplikovaná, počasí nestabilní.  Ha, Malorka a jeden z Last minute z Drážďan, co není úplně předraženej. Známe jí, ale loni jsme zdaleka nestihli prozkoumat všechny atraktivní oblasti. Ještě zajistit káru a 2 dny před Vánocema je rozhodnuto, jedem!! Deivince s Tomášem to nějak nevyšlo, tak poputujem s Petrem sami. 30.12. odlétáme s šoférem, co má snad čerstvě řidičák na letadlo, jinak si nedovedu vysvětlit, proč jsme málem přistávali v poli a proč ty akrobatické figury nad přistávací dráhou. Je krásně, svlékáme bundy a letíme pro auto, ať ještě něco vylezem. Trochu nás polil pot, když nám kreditka nefunguje a na cash se tu nehraje. Naštěstí česká technická bankovní podpora to zvládla, ale den je pryč. Hotel s romantickým výhledem na moře a supr bezvadnou kuchyní byl nad naše očekávání.

Ráno vyrážíme do oblasti Port de Sóller a to bylo zalíbení na první pohled. Péťa  si hned vybírá cestu Virgin 8a+ vedoucí po okraji velké jeskyně v délce 28m, kterou po 3 dny zkoušel, až si jí získal a odvezl si osobní nejlepší výkon a emotivní zážitek. Já jsem si tu vylezla krásnou trilogii 6a+, 6b+, 6c+ dlouhé cesty po krápníkách, které jsou zařazeny v Top 50. Sóller je skutečně slunečný přístav, masiv nad mořem, kde si vychutnáte teplo v zádech do západu sluníčka a teplo v žilách po brandy Soberano v místní taverně Nautilus.

 

Obr. 1  -  Péťa a jeho Virgin 8a+

 

Na Nový rok jedeme prozkoumat  3 sektory v horách Gorge Blau, C´an Nyic a Es Queixal, sbírka dlouhých převislých cest, ale na pohled hezké linie začínají až někde od 7a. Strašně jsme tam vymrzli, výškový rozdíl je cítit. Později zde byl uzavřen průjezd horami kvůli sněhu. Řítily se sem davy lidí s dětičkami v holinkách, které si odsud odvážely domů sníh v kyblíčkách na památku.

V Sa Gubii nám zůstal rest z loňska – 5-ti délková cesta Sexo débil 6b+. Ohromně nás zklamala, v klíčové délce nemůžeme uvěřit svým očím, místňáci tam namontovali umělé chyty, aby ta cesta byla lezitelná. I tak byla ale těžká jako prase. Vůbec, v Gubii se člověk může nechat pěkně nachytat, občas jsme narazili na děsně těžkou cestu s velmi mírným číslem. Tak tímto jsme pohřbili jeden z posledních hezkých dnů a nastává období děšťů, orkánů, sněžení a zimy. Věnujeme se turismu a později v zoufalství vyhledáváme alespoň bouldrovku, které jsou pouze 2 na celém ostrově. Zase jsme rádi, že tímto vyšel čas na prohlídku městečka Valldemossa, protože je pro svůj středověký ráz skutečně unikátní. I Chopen tu relaxoval několik let.

 

Obr. 2 – Valldemossa

 

A pak přišla ta spása. Jen tak náhodou jsme zajeli do Tijuany, nejjižnější cíp ostrova, kde se leze na útesech přímo nad mořem. Jako zázrakem tam prostě nepršelo, přestože zbytek ostrova byl deštěm bičován. Tijuana byla jednička, ale pro mě taky strašná dřina a zároveň velké sebeuspokojení. Všechny cesty tam jsou  převislé, většina od 7a výš, nedá se nic dělat, musím přitlačit na pilu. Jezdíme do Tijuany zkoušet těžký cesty, je to nádhera a Péťa si se mnou užívá pěknej maraton. Nejkrásnější byla cesta Rompepiernas 7a a největší bojovej zážitek si odvážím z cesty Zátoka rytmu 7b.

 

Obr. 3 –  Tijuana   7b+ 

 

Při dalších průzkumných výpravách jsme objevili sektory Les Perxes a Ermita de Betlem, dvě velké jeskyně s brutálně těžkými cestami, přesně Petrovo gusto, žádná přebíračka pidi kousavých dírek, ale poctivá pádlovačka od začátku do konce. Žádné váhání, jinak brzo dojde, kličkovaná mezi bočáky, stiskáči, spoďáky, krásné linie ve stropě. Jen škoda, že mnohé byly prosáklé vodou.

Ve Felanitxu jsme potkali jediný dva hombres, který to mokro neodradilo. Lezli cesty, které byly jejich max., tak to vypadalo jak na leteckém dni. Pak si najednou z nepochopitelných důvodů začali vycvakávat všechny expresky pod sebou, takže padali jen do jednoho nýtu. Při kvalitě místního jištění to byla čirá sebevražda, tak jsme radši prchli pryč, lepší to nevidět.

Poslední den jsme ještě jednou zajeli do Sa Gubie, kde jsme si z protější stěny vyhlídli impozantní linii vedoucí po okraji jeskyně, pojmenovali jsme si ji Cathedral pro její bizardní tvar.

Průvodčík píše 6b+ , nevhodné pro trpaslíky, vhodné pouze pro lezce - atlety . Tak to je výzva, jdu na to, i když vím, že 6b+ v Gubii je nářez. Cesta je teda nádherná, dost silová, ale zatím stále pouští. Zastavuji se až u posledního nýtu a už vidím v čem je háček. Poslední 2 metry pod řetězem je totálně hladká stěnka bez jediného krystálku, zde je třeba udělat provaz, opřít se nohou do protější stěny jeskyně a dolézt to rozporem. Jednoduché, až na to, že délka nohou musí být minimálně 90cm, takže jsem 20cm pod minimem na každé noze J. Pytlím to a jsem naštvaná na autora, že si ty 2 metry nevodpustil a takhle mi to zkazil.

 

Obr. 4 – Cathedral 6b+

 

I přes nepřízeň počasí jsme si to užili a parádně si zalezli, určitě bych Malorku zařadila mezi ostatní lezecké ráje a všem ji doporučila, ale možná spíše zjara nebo na podzim. Česká republika nás přivítala naprosto originálně. Kolem  7 ranní si ještě dochrupkáváme po peripetiích na letišti, mezitím co cizí mladík nelenil  a mrknul se  k nám domů, zda by se nenašlo něco zajímavého. Našlo. Dvě peněžky s doklady a tučným obnosem, co jsme si zvládli ušetřit a nějaká ta rezerva, kdyby se něco přihodilo. Alespoň víme, že jsme doma. J

 

Obr. 5  -  Sa Calobra

 

Fotogalerie: Mallorca 2010

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz