Petrohrátky aneb leze celá rodina

Milan "Svinčo" Svinařík

 
   

(Díky pokračující oddílové populační explozi jsem se dokopal k sepsání několika řádků, aby naši kluboví kolegové nesoucí status „rodič-čekatel“ věděli, jak to s malýma horolezčatama někdy doopravdy chodí, respektive leze.)

Dodedávna jsem si myslel, že nejlepší vynález v historii lidstva je kolo. Teď však vím, že je to babička. Přesněji řečeno “hlídací babička“. S železnou pravidelností jí každou sobotu svěřujeme do péče naše dvě hodňoučké holčičky, abychom si s Květou mohli trochu vyrelaxovat tělo a ducha od rodičovských povinností. Ačkoliv babička s dědou a strejdou Jiříkem hrají celý den proti holkám přesilovku, nacházíme je večer po našem návratu vždy ve stavu krajního vyčerpání, kdy povětšinou děda leží na koberci a apaticky skládá sám kostky v komín, aby mu ho některá ze zlatíček vzápětí rozkopla. Strejda Jiřík střídavě migruje z pokoje do pokoje snažíce se nebýt tam, kde zrovna jsou holky, což se mu v panelákovém bytě daří jen velmi těžko. Největší kondici z hlídacího tria vykazuje babička, která holky neustále forčekuje přebalováním, pitím, jídlem a podobnou starostlivostí, což holky evidentně dere. Nicméně když na odchodu Květa ze srandy nadhodí: „Tak ahoj zítra!“ Tak se hlídací komando křečovitě zasměje a babička se slovy „dej pokoj“ za námi přibouchne výtah. Vidina společného víkendového opušťáku se nám tedy opět vzdálila kamsi do budoucna, až budou holky větší, a tak nezbývá, než se při nedělních výletech pokusit skloubit neskloubitelné. Lezení, relax a babysitting, nebo-li 3in1.

Období rychlých slanění k řvoucím miminům přikšírovaným v kočárku máme už dávno za sebou a po pravdě řečeno, nebyl to zrovna můj šálek čaje. Jenže čas pádí mílovými kroky a naše dvě pricenzny s povahou „Tyranosaurus Rex“ už dávno nejenom běhají, ale i lezou po výškách, skákají, padají a dožadují se neustálé pozornosti. Pokud nemají každá svého bodygárda, hrozí zkázou nejen sobě, ale i svému okolí. Jediný způsob, jak je udržet pod kontrolou, je dostat je do hry, aby byly aktivní. Obecně platí, že děti strašně rády napodobují své rodiče (zejména jejich jadrný slovník) a tak nás napadlo, což takhle s nimi zkusit bouldering? Třeba se na to chytí! A navíc z nízkého kamene se dá v případě nutnosti hbitě seskočit a lapit prchající robě mnohem snáz, než když je člověk přikurtovanej lanem kdesi ve skalních výšinách. Další výhodou je nenáročnost na matroš, neb stačí jen lezečky, čímž se uvolní místo v batohu na batolecí fullservis, který beztak tvoří nejdůležitější součást nedělní výzbroje. Takže nápad by byl, zbývalo už jen vymyslet cíl nedělního výletu aneb kam za bouldrama. Bouldrovat se dá totiž sice všude, ale ne už tak s batolatama. Přeci jen balvan, byť sebevěhlasnější, ležící v dvoumetrových kopřivách není zrovna ideální terén pro rodinné sportovní odpoledne. Naštěstí mám za ty roky lecos proježděno, a tak jsem si vzal na mušku nedaleké Jesenicko. Takový Mlýnský vrch, kde jsou žulové balvany posázené v borovém háji na plochém temeni kopce, se mi zdál přímo jako stvořený pro náš experiment. Můj plán však lehce naboural nově vydaný průvodce po petrohradských bouldrech. Neodolal jsem totiž pokušení obohatit naše nedělní výlety o objevovatelský aspekt a tím pádem i riziko případného nezdaru. A tak jsme s průvodcem v ruce místo prověřeného Mlýnského vrchu postupně navštívili Petrohrad, Vlčí kopec, Bukov, Žihelsko a v každé z těchto oblastí jsme bohudík vždy našli téměř idylické místo pro naše „Petrohrátky“. K mojí velké radosti se holky chytly na první dotek. Jakmile uviděly tátu s mámou ošmatávající kameny, hned se po našem vzoru vrhly každá ke svýmu balvanu a dožadovaly se dopomoci a chytání při sápání se na něj. Jakmile někde objevily jeskyňku nebo skalní průrvu, už byly v ní a provokovaly v ní imaginární bubáky. Samozřejmě došlo i na oblíbené klacíky, šišky, loupání kůry a rejpání v mraveništi. Během těchto jejich her jsem kupodivu neměl problém s koncentrací na vlastní bouldrování na rozdíl od lezení nad brečícím kočárkem. Ne že bych tam díky tomu něco významného „podrtil“,  ale v klidu a dosytosti jsme se vyblbli všichni čtyři. Navíc jsme si rozšířili obzory o to, jak je Jesenicko malebné, jak hodně je tu skal, jaké neuvěřitelnosti tu na ně místní kluci lezou, nebo jak chutnají zplanělé ringle a švestky v závěru babího léta, jak se chodí po strništi a jak dobře vaří ve Strojeticích v hospodě.

A tak celkem překvapivě (i pro mě) navzdory obecně vžitému názoru musím prohlásit, že na „Petráči“ si zaleze každý. Stačí jen správně hledat a nemít přemrštěné ambice. Takže, až se vám s tou vaší drobotinou omrzí všechny ty zooparky, aquaparky a lunaparky, můžu jen vřele doporučit Petrohradský „boulderpark“.  Natočíte rodinohodiny (plusové body) a ještě si skvěle zalezete! V rámci rodinné demokracie pak můžete plusové body uplatnit třeba v sólovém opušťáku na „písek“, kde zároveň zhodnotíte čerstvě nabyté bouldrové finesy. No, nezní to lákavě?

LdS

Fotogalerie: Petrohrátky aneb leze celá rodina

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz