Lenzspitze - pokus

Pavel Bohuněk

Loni na jaře jsme se s Letošem pokoušeli o východní stěnu Monte Rosy. Kvůli spoustě sněhu jsme ale výstup museli vzdát a vrátili se s nepořízenou. Letos jsme se rozhodli, že pověsíme pytel další. Povedlo se! Severovýchodní stěna Lenzspitze, je krásná ledová stěna tyčící se nad Sass Fee ve Švýcarsku. S Honzou jsme to pojali jako trénink na Kavkaz a s Letošem jako obvyklou jarní akci. Přidal se ještě Ludvík.

Vyrážíme ve středu večer s pofiderní předpovědí, ale se silnou vírou a doufáním ve zlepšení, což občas pomáhá. Ani to, že celou cestu z Chomutova do Švajcu prší, naši víru nezlomilo.

V osm ráno jsme na parkovišti v Sass Fee, kde konečně přestává pršet a dokonce se chvílemi objevuje slunce. To nás naplňuje optimismem. Plni sil z noční jízdy nahazujeme těžké krysy na záda a kocháme se nádherným horským městečkem. Náš cíl, chata Mischabelhütte, je schovaná vysoko v mracích, což je asi dobře. Poměrně rychle stoupáme zmijovkou v travnatém svahu. Naše počínání se zájmem sledují kamzíci a kozorozi. Příjemná pěšina končí v rozbředlém sněhu, ve kterém se budeme brodit následujících několik hodin. Pod sněhem není vidět cesta, takže další směr jen odhadujeme. Daří se nám najít začátek fixních lan, po kterých stoupáme na hřeben, a dále po hřebeni stylem sněžných prasat: dvě tempa nahoru, jedno dolů. Po deseti hodinách útrap konečně otvíráme dveře winterraumu ve výšce 3340m. Máme toho dost. Honza dobrovolně půl hodiny vysekává kadibudku z ledového sevření cepínem. Nechápu!

Ráno ve tři hodiny nás budí odporný zvuk Letošovo hodinek. Všichni dělají, že nic neslyšeli. Co se ale dá dělat. Stěna čeká. Je mi ještě hůř, než když jsem šel spát, ale nejsem sám. S Letošem se překonáváme a jdeme vařit. Ludvík je nejrozumnější a jako první zahlásil, že nikam nejde. Honza si nechává čas na rozmyšlenou a ve spacáku dělá, že přemýšlí. My zatím balíme, vaříme a čekáme, kdo to odvolá. Honza nám ze spacáku přeje hodně zdaru.  Máme zabaleno. Letoš studuje nějakou mapku a já dělám, že ještě něco balím. Přitom oba čekáme na to, až ten druhý řekne, že na to kašlem. Nikdo ale nechce být za „slabocha“, a tak jako dva největší tvrdohlavci vyrážíme.

Jdeme schválně brzy, aby sníh ještě nesl. Zajdu za roh chaty a okamžitě se propadám po prsa. Aha. V noci asi moc nemrzlo. Tady mě poprvé napadlo, že to asi nedáme. Střídáme se v prošlapávání stopy. Úseky, kdy sníh poměrně dobře nese, střídají úseky, kdy se brodíme po pás. Po dvou hodinách dřiny stojíme nad náhorním ledovcem, který nás dělí od vysněné stěny. Je sedm hodin a slunce už nemilosrdně pálí. Navazujeme se a razíme stopu dále přes ledovec, až pod odtrhovou trhlinu. Slunce z nás vysává veškerou energii. Připadám si jak v sauně. Všude kolem se ozývají laviny. Oběma nám je jasné, že to už nemá smysl. Letoš si ve svahu nade mnou lehá na batoh. Dělám to samé a okamžitě usínám. Probouzím se až za hodinu a půl úplně vysušenej a dehydrovanej. Je mi blbě. Asi úpal. Volám na Letoše, tahám za lano, abych ho probudil. Je na tom stejně. Otáčíme to a vlečeme se dolů. Zastavujeme na hřebeni. Stěnu na chvíli zahalila hustá mlha a ozývá se hlasité burácení laviny. To se nám asi stěna směje.

Kolem desáté jsme zpět ve winterraumu. Zalézáme zase do spacáku a spíme až do večera. Máme v plánu do stěny nastoupit znovu v noci, jenže asi od pěti hodin docela vydatně sněží a viditelnost je sotva pár metrů. Smiřujeme se s tím, že se vrátíme s nepořízenou a pouštíme se do pořádné žranice s cílem zlikvidovat většinu zásob. K pití se podává teplý Tang s rumem.

 

Ráno stále sněží. Stopy jsou již zapadané mokrým sněhem. V půl jedné jsme na parkovišti a frčíme domů. Tak snad příště.

Fotogalerie: Lenzspitze - pokus

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz