Chamonix 2008

Pavel Bohuněk

 

Stojím v Chamonix před sámoškou, cpu se sýrem a bagetou a můj sen o Grand Capucinu se rozplývá v mracích zakrývajících vrcholky hor. Počasí na další dny je nejisté. Chodíme po městě a nemůžeme se rozhodnout zda to risknout a jet lanovkou na Midi. Nevíme jaké budou podmínky ve stěnách. Je možné, že dáme nemalé peníze za lanovku a nakonec nic nevylezem. Tyhle věci přestáváme řešit ve chvíli, kdy stojíme s lupenem v kapse u lanovky, která nás během chvíle vyhodí o 2800m víš v totálním humusu a v mlze, ve které není vidět na krok.

Jdeme po vyšlapané stopě do sedla pod Midi. Když tušíme, že jsem pod jižní stěnou stavíme stany, které budou naším základním táborem pro následujících několik dní. Večer mlha ustupuje a následuje jasná noc plná hvězd.

Vstáváme ve čtyři hodiny a ještě za tmy vyrážíme přes ledovec pod Grand Capucina. Ráno nás vítá všemi možnými barvami. Jdeme ledovcem pod Taculem, obcházíme trhliny a za tři hodiny stojíme pod Capucinem. Úžasná skalní jehla, která se majestátně vypíná nad ledovcem.

Nástup je firnovým žlabem, kterým dojdeme pod nástup. Skála je čistá, jen na policích leží sníh. Již první metry nás přesvědčují o tom jaká je to klasika. Na štandech jen rezavé skoby a vypelichané smyčky. V délka většinou není vůbec nic. Po dvou délkách v rozlámaném terénu následují již kompaktní ploty, které protínají spáry různé šířky.

Lezeme dvě dvojky. Já se Ctiradem a za námi Želvák s Pájou. Vzájemně si předáváme informace z průvodců, protože každý máme jiného, ale oba jsou na nic.

Dlouhý pravoúhlý kout nás po několika délkách dovede na velkou polici plnou sněhu. Zde se naše cesta stáčí doprava. Vlevo vede modernější cesta od Pioly. Po dvou lehčích délka stojíme pod klíčovým úsekem cesty. Tenká sokolíková spára bez jakéhokoliv jištění. Jen dva erární stopery dávají znát, že je to snad ten správný směr. Následuje převislí kout a štand na jeho konci. Nad námi je velký střechovitý převis, přes který se leze technicky. Zjistil jsem, že tento styl lezení mi nevadí, pokud ho není příliš. Viset stovky metrů nad ledovcem ve skobách a friendech mi přišlo jako dobrá legrace. Občas se mnou nějaká skoba popojela o pět čísel dolů. Nikdo nechápe z čeho jsem tak vysmátej, když se houpu v převise na rezavé skobě. Já si to prostě náramně užívám. Pokračujeme několika již lehčími délkami a odměnou je nám nádherný vrchol zalitý sluncem. Tvoří ho asi patnáct metrů dlouhý, ostrý hřeben. Zvláštní místo. Jen vrcholovku hledám marně.

Za sebou mám svoji vysněnou cestu a teď už vím, že to bylo přesně to co jsem si vysnil. Nikdy jsem žádnou cestu v horách neprožíval takhle silně. Připadá mi, že si z cesty pamatuji snad každý krok. Většinou, když lezu nějakou dlouhou cestu, tak si tak po desáté délce říkám, že bych už mohl být nahoře. Teď to ale bylo jiné. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo a já mohl do nekonečna vzlínat touto neskutečnou žulovou stěnou.

Slaňujeme Piolovou cestou všichni čtyři dohromady. Ve stěně zatím stačilo všechno roztát a všude se valí potoky vody. A tak asi po hodině a půl jsme řádně promočení dole u batohů. Vydáváme se na cestu zpátky po ledovci. Již to není taková legrace jako dolů. V sedle Midi u stanů jsme v jedenáct večer.

Ráno si dopřáváme delší odpočinek a spíme do osmi. Není kam spěchat. Máme v plánu Rebuffatovu cestu na Midi. K nástupu to máme pět minut. Pozorujeme lidi ve stěně. Všichni to nastupují zprava. My se ale rozhodujeme pro přímou variantu. Spára pod převisem je trošku těžší, ale dá se to. Následuje nejhezčí délka – plotna velikosti fotbalového hřiště proťatá klikatou spárou. Pak cesta pokračuje většinou kouty a spárami. Na vrchol vylézáme nějakou modernější variantou s nejtama. Zatahuje se a tak mastíme dolů. Slanění je tou samou cestou a bez problémů.

V noci načíná sněžit a to dost. Ráno stany nejsou skoro vidět. Dáváme restday a přemýšlíme co dál. Válíme se ve stanu a kolem něj. Pája se Želvákem čekají na jídlo, které jim má někdo přinést ze spodu. Bohužel se nedočkali. Večer se vydáváme na chatu Cosmiques, kde si dáváme si pivko.

Ve čtvrtek se Želvák s Pájou vydávají na Tacul Gervasutiho pilířem a já se Ctiradem balíme stany a valíme dolů do Chamomix. Auto nacházíme na parkovišti ve stejném stavu jako jsme ho tam nechali a přejíždíme do vesnice Barberina. Nad ní ční velká dost zarostlá stěna. Lezeme na ní 12ti délkovou cestu Sylvie Phobie za 6c+. Cesta vede plotnami a kličkuje mezi stromi a keři. Je to krásné lezení, ale na můj vkus je tu moc nejtů. Na večer přejížíme do našeho oblíbeného altánu. Hrajeme žolíky, popíjíme vínko a je prostě pohoda.

V pátek nabíráme v Chamomix Páju a Želváka, kteří zrovna sestoupili a jdeme si ještě mučit těla do nějaké sportovní oblasti. Počet návštěvníků mi vyráží dech. Na cesty snad i čekají fronty. Jsem z toho tak trochu znechucen. Jako první zkouším 7a, které pouští na OS. Tak jsem spokojenej a už lézt nemusím. Zbytek dne trávíme nakupováním a chlastáním v altánu. V sobotu balíme a jedem domů.

 

RESUMÉ:

            Původně jsme chtěli na Capucina lézt Švýcarskou cestu. Nakonec z toho byla kombinace Švýcarské a Gulliverovi cesty obtížnosti 8- A0.

            Na Midi jsme dali Rebuffatovu cestu s jeho přímou variantou obtížnosti 7.

            Želvák s Pájou vylezli Gervasutiho pilíř na Mont Blanc du Tacul 6.

 

Nakonec pár sportovních cest:     Silvie Phobie 6c+, 12délek

                                               Gailands – kratší cesty 6a+, 6c, 7a         

 

Fotogalerie: Chamonix 2008

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz