Dachstein - Austriascharte - c. Südkante 5-

Blahouš Kluc

11.8.2008

Historie se opakuje, stojíme spolu se Svinčou ve 04.30 h na parkovišti  u hotelu Türlwand (1680m). Jen trochu víc věříme, že dnes vylezeme Pichlweg na jižní stěnu Dachsteinu. Balím si věci na bivak a 2l Coly. Jak říká Svinča, ještě hranolky a hambáče. Věřím tak moc, že si odmítám vzít lezečky, už tak mám plný batoh.

Stoupáme v temnotě, Svinča první, najednou ho něco směrem ke mně katapultuje a já stačím dát jen ruce před sebe, abych zastavil jeho pád. Drží si oko a po bližším přezkoumání zjišťujeme, že má roztržené dolní víčko na pravém oku. Naštěstí je Milan schopen jít dál. Co se stalo? Prostě jsme přišli k plotu z ostnatého drátu a místo, aby šel vůdce do něčeho, co nápadně připomíná bránu pro lidi, tak zvolil vyšlapanou stezku a narazil do „neviditelného“ drátu. Ještě že tak, mohlo to skončit hůř.

O půl hoďky později stojíme u chaty Dachsteinsüdwandhütte (1871m) a nevěříme svým očím. Na policích v horní části jižní stěny se nachází čitelné vrstvy sněhu. Svinča mi sděluje, že výstup považuje za riskantní nebo přinejmenším zdlouhavý a já jen tiše polykám knedlík zklamání. Musím s ním však jen souhlasit. Jako kouzelník vytáhne ze svého „klobouku“ další variantu a to kopec Austriascharte (cca 2700m) cestou Südkante 5-. Já bych radši turistikoval, ale to Svinča nekompromisně odmítá. Jsem si vědom toho, že plně naložený a bez lezeček „závratné“ obtíže nevylezu a už vůbec ne na prvním. Upozorňuju na to parťáka, ale ten věří v naše schopnosti. Ještě mi sděluje cosi o „nedoporučení hodném“ přístupu, ale já tuto informaci rychle vypouštím, chyba.

Stoupáme bez obtíží svahem k nástupu cesty, několikrát se ohlédnu do údolí naplněného mlhou, které se teprve probouzí a okouzluje mě východ Slunce, jenž opatrně ohřívá stěny kolem. Nádhera. Bereme mačky a prostoupíme zmrzlým sněžným splazem o délce cca 100m, pomáhám si cepínem. Svinča vypadá komicky, doslova krví podlité oči a v ruce hrot místo cepínu.

Na „suchu“ sundaváme mačky a čeká nás velice nepříjemná pasáž, rozlámaný kuloár, kde je třeba se pohybovat s nejvyšší opatrností. Lezeme sólo, neboť zde v podstatě nevidím možnosti zajištění. Nechám Milana utéct, ať po mně nehází kameny. On bez zaváhání překonává pasáže, kterým s oblibou říká „Hillaryho výšvihy“. Po hodné chvíli na mě křičí, že mi hodí lano na zajištění. Lano ode mě v členitém terénu přistává asi dvacet metrů. Vím, že je to nebezpečné, musím překonat dva výšvihy s malými a lámavými chyty a jen omezenými možnostmi pro podporu nohou. Až u třetího výšvihu ke mně dopadá lano, tak se přivazuju. Dolézám k Milanovi a již jištěni traverzujeme opět rozlámaným terénem pod samotný nástup stěny. Minulé dvě „délky“ rozdýchávám více, než si jsem schopen připustit, a když vidím, co čeká dále pro mé pohorky, tak chci vzít „do zaječích“. Navrhuju návrat, Svinča odmítá. Hm, to je fakt, zpětný chod by byl velice nebezpečný. S nevolí se podvoluju a doufám ve své sporé zkušenosti s horským lezením a v můj fyzický fond.

Prvolezec stoupá nakloněnou stěnkou k prvnímu borháku, ve které se nachází pár spárek. Funí, mlčí, ale dostává se ke koutu. Nevidím ho, ale vím, že se pomalu posouvá. Nic neříká a to je divné. Konečně mi dává povel k postupu. Již stěnka mi dává řádně do těla. Kde pohory ztrácejí oporu, musí převládnout síla paží. Zatím se daří, ale teď mě čeká dokonalý kout se spárkou uvnitř, který překonávám jen s nejvyšším vypětím sil. Funím jak lokomotiva, Svinča se na mě tiše dívá, pak se mi začne přátelsky smát. Už ho znám, proto chápu, že on leze také na hranici svých možností.

Svinča pokračuje, já pochybuju, že bych to zvládl na prvním. Nacházím se nalevo od koutu, který končí kousek nad mou hlavou. Najednou začínají lítat kameny. Jen ať si lítají, je jich sice požehnaně, ale i když mají dráhu v mé bezprostřední blízkosti, v podstatě mě neohrožují. Najednou však slyším Svinčův nesrozumitelný výkřik, prosviští žudr o velikosti větší cihly. Mám na zádech divné mrazení. Pak opět padají menší kameny a najednou z koutu sklouzává lano, dobírám snad 5 metrů. Snažím se zachovat klid a křičím na Milana, jestli je v pořádku. Ten se neozývá, i když jsme se celou dobu slyšeli, přestože nás oddělovala celá délka lana. Hulákám nekonečně dlouhou dobu, ale nic. Už se vidím, jak volám vrtulník. Najednou se Milan nesrozumitelně ozve, to ale neznamená, že je v pořádku. Až opět za chvíli slyším, jak nadává, že ztratil cestu, a že se musel vrátit. Je mi jasné, že je v pořádku. Hurá. Dolézám do jeho blízkosti a vidím přímo před „frňákem“ borhák. Jde do mě nával vzteku, ale v tu chvíli si nejsem jistý, jestli je to proto, že Milan ztratil cestu, protože přehlídl evidentní ukazatel v podobě borháku a kvůli tomu mě bombardoval šutrákami nebo snad, že ho považuju za nezodpovědného, protože jsem měl o něj strach jak sviňa a on mě nechal vycukat. Tak jako tak na půl pusy vybuchuju, což Svinča považuje za projev mé neschopnosti snášet obtíže hory.

Třetí délka je pro mě křest ohněm. Stojím na štandu a jsem zcela vyprahlý, mám žízeň. Jsem navztekaný na Milana, ale obdivuju ho. Leze bravurně v „bagančatech“ a s batohem na zádech. Mám pocit, že celou délku jen shybuju na jedné ruce až do vyčerpání. Nechci se ale vzdát a tak nehákuju, bojuju a přitom nadávám na všechno, co vidím. Asi Svinču mýma kecama pěkně štvu. Přeju si, aby to už skončilo. Jsem na sebe „nasranej“, ani nevím proč. Snad proto, že nejsem schopen přijímat útrapy s takovým klidem jako parťák.

Přichází mrak, který nás pohlcuje do svých „hlubin“. Svinča se snaží spěchat kvůli orientaci, já taky. Obtížnost stěny pozvolna klesá a já již lezu celkem v pohodě. Ještě tři délky, ještě dvě. A už na mě Milan křičí, že jsme blízko vrcholu. Poslední jednoduchou délku tahám já a uvědomuju si, že pocity prvolezce jsou zcela odlišné od druholezce. Člověk se dostává do transu. To je krása.

Nadhazuju, že mám dost adrenalinu, a že jako správný masňák pofrčím lanovkou dolů. Svinča mi bez zaváhání sděluje, že nás čeká pěkná ferrata do údolí. Má pravdu, je perfektní vylézt cestu od spoda na vrchol a opět po svých dolů. Podvoluju se a bez obtíží klesáme po „vydrátované“ trase do údolí. Fyzicky se cítím překvapivě dobře, ale mám smíšené pocity, z dojmů ze stěny.   

Teď jsem si jist, cesta námi lezená má krásné pasáže. Vyzkoušel jsem si obtížnější lezení s „bagančaty“ a plným batohem. Myslím, že to bylo pro mě hodně přínosné. Lezení v horách není žádná sranda. Tam se o návrat domů musí bojovat. Díky Milane za pěknou školu :-).

 

                                                                                              Blahouš

Fotogalerie: Dachstein - Austriascharte - c. Südkante 5-

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz