Cesta – Jižní Amerika

Jindřich z Jížních Čech

     ... Naše toulání se po Novém Zélandu bylo opravdu úžasné. Na tomto pocitu má zásluhu především neskutečně rozmanitá a úchvatná příroda – Vrcholky majestátných hor a mohutných vulkánů tyčících se nad vším kolem, i zákoutí skrytá před zraky okolního světa, jako křišťálově čisté potoky skromně zurčící v úkrytu hlubokého lesa, aby pak splynuly s divokou řekou a staly se součástí jejích řvoucích peřejí. Tichá a hluboká jezera pod horami a přesto vysoko ve skalách, ukrytá tak před okolním světem, jejichž vodu pijí pouze ptáci. Obrovské písečné duny tvořené nepředstavitelným množstvím miniaturních zrníček bílého písku tančících spolu ve větru přinášejícím vůni oceánu... Ale také místní lidé, velice pohostiní, otevření, a pro které lidské slovo znamená více než peněžní záloha.

     Tak takto vypadá „náš“ Nový Zéland, který se nám, troufal bych si říct, navždy usadil kdesi v koutku srdce s jeho přírodou, lidmi, i s tím pískem z obřích dun (který se nám tam však dostal nosem při sand-boardingu).

     No ale bágly už jsou opět sbalené, naše věrná Toyota u svého nového majitele a my podáváme paní letenky s destinací Santiago de Chile. Paní s úsměvem školeným, my s úsměvem nervózním...

     Přemýšlím jak začít to vyprávění o našem putování po zemích Jižní Ameriky. Jak je tomu vždy, když je člověk na cestách, každý den je úplně jiný. Jiní lidé, jiné zážitky, jiná poslel. Podrobné vyprávění měsíčního putování by zabralo hodiny a mě je jasné, že na to nejste zvědaví...

     Deseti hodinovým letem přes Tichý oceán jsme se vrátili zpět v čase a v hlavním městě Chile jsme přistáli 5 hodin před odletem ze Zélandu. Na sobě jsme jaksi žádné omládnutí nepocítili, spíše naopak – naše těla měla půlnoc, když ve skutečnosti bylo brzské odpoledne. Napadlo nás, zavolat nám zpět na Zéland a přesvědčit se, zda už jsme na cestě na letiště, abychom nezmeškali let. Nedovolali jsme se. Tak snad jsme o.k.

     Naše putování tedy začíná v Chile a máme jeden měsíc na to, abychom se dostali do Buenos Aires v Argentine, odkud nám to letí zpět domů.

     Už to není taková pohoda jako na Novém Zélandu, jelikož ani jeden z nás neumí Španělsky a tak, čekajíce v restauraci u stolu, typujeme si, co že to asi dostaneme, co jsme si to vlastně objednali. A v tomto duchu probíhala veškerá komunikace s domorodci – slovníček se základními frázemi v ruce a s modlitbou za odpovědi ne složitějšími než „si“ nebo „no“. Bohužel, místní byli většinou velice ochotní a tak nám na dotazy odpovídali co možná nejpodrobněji.

     Třetí den v chilské metropoli jsme měli tu čest s bandou místních zlodějů. A tak, na rušné ulici plné lidí, Deivinka přišla o zánovní foťák a my oba o klid na duši až do konce našeho putovaní, hlídajíce si záda od této chvíle na každém kroku a podezírajíce každého druhého ubohého domorodce, co se k nám přiblížil, z nekalých úmyslů a záměru nás okrást. Pěkné to uvítání v Jižní Americe – zřejmě nezbytná facka, abychom se probrali ze zélandského snu.

     Přemýšlíme, kterým směrem se vydat po této, již na pohled do mapy, nevšední zemi, táhnoucí se od horkého a vyprahlého pouštního severu 4300 km na jih k ledovci pokryté Patagonii, a to v pásu země širokém v průměru pouhých 175 km, chráněné šestitisícovými vrcholky And z východu a Tichým Oceánem ze západu.

     Shodli jsme se, že díky naší jazykové indispozici bude lepší využít služeb místní agentury, a tak bereme nabídku společnosti Pachamama by Bus, zajišťující cestu až na samou hranici chilské Patagonie a zpět, se zastávkami na nejzajímavějších místech a s anglicky mluvícím průvodcem. Býval by to byl jistě úžasný výlet okořeněn výstupem na sopku, tůrami národním parkem a kolem krásných jezer s všudypřítomnou kulisou štítů obrovských And, dodávající krajině na dramatičnosti, nebýt však jedné maličkosti, kterou nám pan vyčůranek, pardón, majitel, při presentaci tohoto výletu, doplněnou parádními fotografiemi, zapoměl sdělit. A to, že v této části Chile 10 měsíců v roce prší... Já vím, naše blbost.

A tak naše cesta na jih a zpět do Santiaga probíhala asi takto: autobus, hotel, zmatené pobíhání v dešti, autobus, hotel, krátká procházka, úprk před deštěm, autobus, hotel,... atd. atd.

Ale i tak jsme viděli pro nás zajímavá místa a zevrubně poznali města Pichilemu – ráj surfařů, Valdivia, Pucón ležící v úpatí aktivní sopky Villarrica, jejíž vrcholek za jasných nocí vydává tajuplnou rudou záři (prý), mořský přístav Puerto Montt a město Puerto Varas, ležící na břehu jezera Llanquige, jednoho z největších přírodních jezer v Jižní Americe. Obě tato města na samém jihu chilské pevniny výrazně ovlivněna (architektonicky, kulturně i gastronomicky) německými přistěhovalci ze druhé poloviny 19. století.

     Uplynulým týdnem na cestách jsme se však jak se říká otrkali a dodal nám zpět na kuráži, a tak jsme se rozhodli dále cestovat již na vlastní pěst.

     A tak jsme opět sami sebou a nastupujeme do linkového autobusu, který nás po 2 hodinách jízdy dovezl do Valparaísa – hlavního města chilské kultury, díky své poloze kdysi nejdůležitějšího a nejrychleji vzkvétajícího přístavu země, jehož sláva však upadla s otevřením Panamského průplavu.

     Ani zde však nemáme štěstí na počasí a tak, po necelé hodince po příjezdu do města, začíná pršet a slavné kopce města, poseté barevnými domky, k nimiž vedou ještě slavnější, staré a rozvrzané lanové výtahy, se halí do bílého oparu. A tak za stále vydatnějšího deště probíháme kolem budovy národního kongresu a pomníku námořních hrdinů a naskakujeme do starého mikrobusu směr nádraží, míjíce tak jistě nespočet dalších zajímavostí tohoto města zapsaného v seznamu Unesco. A tak ještě téhož odpoledne sedíme v autobuse směr Calama – města uprostřed nejsušší pouště světa Atacama, nějakých 20 hodin jízdy na sever z Valparaísa. Celí promočení tiše přemýšlíme, kdy nás smůla opustí a zdali snad bude pršet i v té poušti, abychom se cítily vyjímečně...

     V celku odpočatí z pohodlného autobusu kráčíme prašnými ulicemi pouštního města Calama. Ano, prašnými ulicemi. Konečně sucho a teplo!

     Město Calama se rozrostlo do svého počtu 150.000 obyvatel díky blízkému měděnému dolu Chuquicamata, který byl donedávna dolem s největší roční produkcí mědi na světě. V současnosti toto prvenství zaujímá důl Minera Escondia taktéž ležící v poušti Atacama. Nicméně zůstává dolem se zdaleka největší produkcí s průměrně 29 milióny tunami vytěžené mědi do roku 2007. Chile je tak zodpovědno za více jak třetinu světové produkce tohto kovu.

     Zažíváme jedno lehké a krátké zemětřesení a druhý den se přesouváme do malého městečka San Pedro de Atacama. Konečně místo, jaké jsme hledali. Malá, okouzlující vesnička v poušti se skromnými hliněnými domy s kulisou vysokých sopek a hor.

     Hned po vystoupení z autobusu nás oslovuje místní mladý Indián Roberto s nabídkou levného ubytování nedaleko od centra. Nabízí nám i odvoz v jeho rozvrzané dodávce a tak nabídku přijímáme a po cestě do domu jeho rodiny, předělaném na skromný avšak velice příjemný hostel zjišťujeme, že Roberto již měl tu čest s Českými cestovateli, když po zjištění, že jsme z Čech se rozzáří a pronáší: „Pifo ty fole, dekuji!“

     San Pedro je díky své výhodné pozici a okolní přírodě jedním z nejnavštěvovanějších míst v Chile. Je zvláštní, že i přes tento turistický ruch si zachovalo svou původní podobu a poněkud ospalou atmosféru. Po procházce centra jdeme brzo spát, jelikož nás čeká náročný den.

     Vstáváme ve 4 hodiny ráno a s anglicky mluvícím průvodcem a dalšími turisty vyrážíme k nejvýše položeným gejzírům na světě El Tatio.

Za rozbřesku dorážíme na místo a před námi se otevírá pohled na geotermální pole, které z dálky působí jako doutnající pláň, ze které k nebi stoupá na stovku kouřových sloupů.

     Nacházíme se ve výšce 4.200 km nad mořem, teplota je v 6 hodin ráno -12oC a hlava se nám motá. Využíváme jedinečné a neopakovatelné příležitosti, odkládáme všechny vrstvy našich oděvů a pouze v plavkách se koupeme v nejvýše položeném geotermálním jezírku na světě.

     Po cestě zpět do San Pedra obdivujeme za výkladu průvodce okolní krajinu, rostlinstvo a poprvé na vlastní oči spatřujeme divoké bikuně, domestikované lamy, tovra jménem bizkača a staleté obrovské kaktrusy. Navštěvujeme také malou vesničku o 8-mi obyvatelích, kde jsme poprvé okusili maso Lamy.

    Po návratu do našeho hostelu si dáváme krátkého šlofíka a odpoledne opět vyrážíme na výlet, tentokráte do Měsíčního Údolí se zastávkou v Údolí Smrti.

     Příznačné názvy popisují charakter těchto jedinečných míst, které jsou díky nedostatku vody jednimi z nejnehostinějších míst planety, jejichž atmosféru podrývají prazvláštní skalní útvary a písečné duny tvořící se miliony let...

    Těmito úchvatnými výlety jsme skvěle zakončili putování po Chile a na druhý den máme již sjednanou třídenní cestu do bolivijského města Uyuni přes poušť, barevné laguny plné plameňáků a nepopsatelnou solnou pláň. Opět nás čeká cesta do neznáma...

    

                                                                                                                 Jindřich

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotka č. 2

Fotogalerie: Jižní Amerika

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz