Vysoké Tatry - Osamělé putování

Blahouš Kluc

26. -27. 5. 2008

Přijíždím busem na hraniční přechod Lysá Poľana (970m), který odděluje Polsko a Slovensko. Nikdo tu není, přecházím na slovenskou stranu a po klidné silnici docházím asi po 2km do Tatranské Javoriny. Modrou značku, která mě nasměruje na Kopské sedlo, nacházím hned po příchodu do vsi. Tatranská Javorina (1000m) je taková pěkná horská vesnička, kam ještě nedorazil civilizační boom. Domy jsou jen skromně zdobeny a lidé mi kývají na pozdrav. Nezdržuju se a pokračuju mezi domy dál. Asfaltová cesta se mění v kamenitou a posléze prašnou. Jsem už delší čas v lese, naslouchám zpěvu rozdivočelého potoka, který mě doprovází značnou část mého putování jako věrný přítel a hraju si s myšlenkou na mou Ewičku, kterou jsem ráno opustil. Už jsem drahnou  chvíli nikoho neviděl a přecházím dlouhé pásy sněhu, které mi trochu komplikují postup s 23kg závažím, co mám na zádech. Procházím kolem horského domu, kde voní pálené dřevo a dosahuju brány do Tatranského národního parku. Jdu dále lesem a opět je zde hlas mého věrného divokého přítele. Pokračuju pěkným krpálem, po levé straně skály, po pravé potok. A na cestě černé lejno, pravděpodobně od medvěda. Takové jsem potkal ještě dvakrát. V poučkách se říká, že má člověk dělat dostatečný hluk, aby se medvěd nelekl. Tak snad to bude fungovat. Když narazím na pramen, tak se hltavě napiju čisté vody. A jsem konečně z lesa venku. Vidím nádherné údolí Zadných Měďodol pokryté loukou jen chvílemi přerušených lesem. Na levém horizontu se nachází několik velkých skalních masivů a v nich bezpečně rozeznávám několik vstupů do jeskyní. Zde dominuje hora Havran. A v dáli pár krásných zasněžených velikánů, včetně Kolového štítu. Cesta je jasná, nikdo nikde, jen já. Neuvěřitelný pocit svobody, který přijímám s pokorou. Únava už je na mě trochu znát, ale nezpomaluju. Konečně docházím na Kopské sedlo (1750,2m). Ukazatel úplně nesouhlasí s mapou, ale já se vydávám přes zasněženou plochu směrem k Bielemu plesu. Jsem na nejvyšším místě mého dnešního putování. Je tu nádherně. Kolem mě se nachází jen zasněžení tišší svědci, jejichž výhled je občas zastřen mlhou. Sestup na jednom splazu je strmější, ale mě nemůže zastavit. Dosahuju Bieleho plesa, jehož čistá voda zve k vykoupání. Já však odolávám. Ukazatel oznamuje již jen půl hodiny k dosažení Chaty pri Zelenom plese (Brnčála, 1551m). Krkolomou "červenou" cestou po čtyřech hodinách ukončuju mé osamělé putování. V chatě se nachází pouze personál, který mi účtuje za ubytování 360,- SK a dvě mladé ženy s dětmi, se kterými putují po Tatrách. Mají můj obdiv. Pojím zaslouženou polévku a na lehko vystoupám suťoviskem k nástupu pod Malý Kežmarský štít. Slunce pomalu zapadá a nabízí mi neopakovatelnou atmosféru. Opatrně sestupuju, užívám si každý krok, každé nadechnutí. Propadám euforii, naprostému souznění s přírodou.

Objednávám si pivo a zchlazuju své emoce. Jdu spát, ale neustále se probouzím. To asi to pohodlí teplé postele.

Druhý den se dávám do řeči s maminami, které otevřeně litují, že jdu na druhou stranu. Asi by se také cítili bezpečněji s chlapem. Meteorologové předpověděli dopoledne pohodu a odpoledne déšť a bouřky. Tak sestupuju po žluté směrem do Tatranské Lomnice, ale asi po hodině a půl příjemné cesty v lese mi to nedá a na ukazateli odbočuju na Skalnaté pleso (1751m). Opět mě čeká strmé stoupání a neuvěřitelný relax. Konečně vycházím z lesa, dosahuju Sedla pod Malou Svišťovkou (1521,5m) a výhled na Lomničák a Kežmarák mi vyráží dech. Také ve svahu vidím jasnou linii pozvolného výstupu až k chatě. Tento úsek mi dává pořádně zabrat a já se opět napájím z  potůčku protékajících podle cesty.

U hvězdárny je "masňácké stanoviště". Všude jen křik nadšených lidí, které vytrvale vyhazuje lanovka. Přijímám to jak to je a snažím se co nejrychleji pokračovat v cestě. Na Skalnaté chatě si dávám tradiční Zelňačku, Laco není moc vřelý. Ale i tak mi opravdu chutná. Pak se jen snažím o poměrně rychlý sestup, který zpomaluju až u Zámkovského chaty.  Chladím nohy v potoce a pozoruju lidi. U Rainerovy chaty  stojí dalekohled, který směřuje na Lomnický štít a mě tento výhled ohromuje. Strmý vrchol se topí v mracích a já závidím lidem, kteří stojí právě nahoře. Slibuju si, že se na něj jednou vydám a s tou myšlenkou si hraju celou cestou až do Prahy. Pak už mě čeká jen sestup do Starého Smokovce, halušky a v těle se mi rozlévá neuvěřitelný pocit, který jsem při putování v Tatrách s druhou osobou ještě nezažil.

                                                                                                                                                                                              Blahouš Smrtihlav

Fotogalerie: Vysoké Tatry - Osamělé putování

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz