Vysoké Tatry aneb kudy kam?

Blahouš Kluc

19.8.2008

Tak to je lahoda, tomu říkám tření. Na to, že už po Tatrách běhám 5. den, tak se cítím dobře. No jo, to byla ale turistika, teď konečně použiju i ruce. Co že to lezu? Puškáše II-III na Kozí kopku?

„Letošu, kudy to mám vzít, vlevo nebo vpravo do převisu?“

„Já bych to vzal do převisu.“

„Já to přece jenom půjdu vlevo.“

Tudy mě to pustí. Tak takhle pohodový lezení jsem v horách snad ještě nezažil.

Letoš mě dolézá na štandu.

„Tak to si musím vyfotit.“

„Pěknej štand, co?! Dva nýty se jen tak v Tatrách nevidí,“ zubím se.

„Mám tě Blážo, budu zatím dobírat Honzu, tak lez pomalu, asi nebudu stíhat ani fotit.“

„Dobrá, lezu,“ oznamuju a popolézám o kus dál. „Letoši, vykašli se na to focení a jisti.“

„Když já si nemůžu pomoc, dobrý dobrý, jen klid, jistím.“

To je vášnivý fotograf, aspoň mám pěkné fotky. Ale ale, taková pěkná, už asi „trochu“ použitá skobička, tak tady bude asi těžší místo. Je, ale je to v pohodě. Ty bláho a tady ten pilířek, vezmu to přes něj, ať mám nějakou expozičku.

„Tak Letoši, ještě jedna délka, ta už bude asi hodně jednoduchá. A zase pohodovej štand, to je síla. Jak se to líbí Honzovi?“

„Říká, že je to v poooohodě, to víš sluníčko teplíčko, jsem si musel sundat i mikinu.“

„Lezu.“

„Jen lez,“ rozzářeně sděluje parťák.

Už zase fotí, to je fakt fanatik. Tahle pasáž je opravdu jednoduchá, no, trochu travičky nikdy neuškodí. Kdepak udělám štand? Ale, tady je žudrák, friendy mám, to bude pěkné hnízdečko.

Kluci jsou u mě coby dup. Hned na začátku taková krasavice, jestli jsou všechny cesty takové pěkné, tak to si užijeme.

„Co dál kluci?“ Ptám se.

„Půjdeme hned vlevo do Puškáše III-IV, podle fotky by to mělo vést ve stěně. Jdi si zatím Honzo najít nástup, teď si to na prvním vyzkoušíš ty. Bláža půjde uprostřed a já si odpočinu na posledním konci.“

Jsem takový lakomec, že bych šel nejraději na prvním konci i tu druhou cestu. No nic, musím nechat zazářit i jiné.

Po nějaké chvíli se Honza vrací.

„Už to asi mám,“ a ukazuje do stěny, kde se tak v 10 metrech nachází smyčka.

„Tak to bude asi ono,“ všichni se shodujeme.

Honza nastupuje, vede si dobře, jistí se do smyčky a pokračuje vlevo dál.

„Jak to jde Honzo?“

„Rozlámaný, ale zatím v pohodě.“

Já jistím a užívám si sluníčka, pozoruju turisty na cestě na Jahňačí štít. Je mi taky horko, už dávno jsem sundal mikinu.

„Tady nejsou žádný štandy, nějakej udělám tady.“

„Dělej, jak myslíš. Lezu!“ Po chvíli jsem u Honzy a říkám:

„Čoveče, pěkně rozrachtaný. Vezmu si Letoše do reversína, můžeš pokračovat.“

Honza se pomalu posouvá koutokomínem, kde je uprostřed připravený blok kamene, který nápadně připomíná plát od gilotiny. Zatím stanoviště dosahuje i Letoš.

„Jak to tam vypadá Honzo?“

„Já vám klucí nevím, přijde mi to nějaký těžký, ani není pořádně kam založit.“

Dívám se vpravo do plotny a můj zrak zůstane upřený na něčem, co vypadá jako kus kovu.

„Letoparde, tohle bude asi skoba.“

„Hm, tak to máš pravdu. Honzíku, můžeš vycouvat?“

„Zkusím to.“

S výčitkami svědomí se na sebe s parťákem usmíváme, protože premiéru má Honza víc než hodnotnou. Trochu nejistě, ale přesto úspěšně vycouvává, vypadá poměrně rozhozeně.

Dáme asi Honzovi odpočinout a budu tahat já.

„Jak to vidíš Honzíku?“

„Jdu dál. Tady do plotny? Jo, už skobičku vidím.“ Odolný to chlapec.

Honza se pomalu posouvá dál. Mně na noze přistane krásný motýl. Vzpomenu si na článek od Ivana Baja „Něžný spolulezec.“ Nedá mi pokoj a vždy se po chvíli uvelebí na mé noze.

„Já už nechci fotit tu tvojí tlapu.“

„Tak jí nefoť voe“. Honzu jsme ztratili z výhledu, tak na něj křičím. „Tak jak?“

„Já zase nevím, raději udělám štand, tak mě dolezte.“

Po chvíli jsem u Honzy taky, co bylo za mnou, nebylo nejlehčí a co je před námi, nevypadá zrovna povzbudivě. Honza stojí na malé římse v tupém koutě, ve které je „neviditelná“ spárka.

„Ukaž, jak jsi to tady vymyslel? Tři mikráče v horizontále, pěkný.“

„Taky jsem našel starou skobu a přijistil jsem to čokem.“

„Dobrý, víc už asi nevymyslíme. Letoši jistím!“

Po chvíli se zpoza hrany vynoří Letoš a nevypadá zrovna nadšeně. To my ale také ne.  Stojíme s Honzou na římsičce jak špačci, nad sebou kout, do kterého 7 metrů sotva zajistíme, vlevo od nás jen převisy a pak už nic.

Co teď? Ten kout je fakt zoufalý, ale pořád lepší jak převisy.

„Hm, jdu doleva.“

„Do těch převisů?!“ Pochybuju.

„Jo, tam aspoň něco zajistím, v koutě sotva.“

Jak myslíš. Hlavně ať to netrvá moc dlouho, začíná se zatahovat a my tu stojíme v tričkách jak telata. Tak se snad pro příště zase poučím.

Přání se plní jen v pohádkách. Letoš zdomácňuje a vždy, když už doufám, že se vnoří do převisů, tak se opět vrátí.

„Co tam dělá?“ Ptá se Honza, který na Letoše nevidí.

A tak prostě odpovídám. „Letoš to zkouší, ...., vrací se, ..., zkouší, ...., vrací.“

Už to trvá dost dlouho.

„Letošu! Mám návrh.“

„Jakej?“

„Zkusím vylézt ten kout.“

„Ne, to je na hovno, to je buď a nebo, voe“.

Prvolezec opět zkouší štěstí v převise. Ale se stejným výsledkem.

„Zkouší, ...., vrací se, ...., zkouší a opět se vrací.“

Sakra, to je ale kosa. Jak tu dlouho jsme? Půl hodiny nebo tři čtvrtě? Ty převisy vypadají celkem beznadějně.

„Letoši, mám další návrh.“

„Povídej.“

„Ta římsa je zakončená výčnělkem, sice není nic moc, ale mohl bych zkusit slanit na ten jeden štand, co jsme potkali, pak vyběhnu na vrchol a hodím vám lano, jsme maximálně 20 metrů od vrcholu.“

„To je taky na hovno, já to ještě zkusím.“

„Já bych si tak přál být nahoře, teda dole.“ Říká Honza.

Zní to v tuhle chvíli strašně směšně, ale rozumím ti.

Po několika pokusech tak trochu ironicky povídám:

„Letoši, jestli chceš volat o pomoc turisty, kteří jdou z Jahňačího, tak bychom to měli udělat, dokud tam nějací jsou.“

„Sakra, přece nebudeme volat o pomoc z Kozí kopky!“

Už se spíš vnitřně směju, než že bych zoufal. Zdá se to být tak nějak komické. Asi to prvolezce nastartovalo a mizí za převisem. Nějakou chvíli nic neříká a pak se ozve.

„To je v hajzlu, je to zase buď a nebo, jak v tom koutě.“

Dolézám opravdu exponovaným a ne zrovna jednoduchým terénem Letoparda, stojí na větší římse.

Kruci, to jsem rád, že jsem to nelezl já.

„Kudy dál? Vrchol nemůže být daleko. Já bych to vzal po těch lištách od nás vpravo.“

„Přímo nahoru to nepůjde, ale zkusím mrknout doleva,“ odvětí parťák. „Sakra, to je taky na houby.“ Zatím dolézá Honza.

Určitě je rád, že nemusí táhnout. No, já ostatně také, ale mám pocit, že je na mně řada.

„Mám to zkusit Letošu?“

„Já jdu. Kudy jsi říkal, tady přes lišty?! Ty vole, to by mohlo být ono. Ještě se uvidí. To je zase traverz nad ten kout. No hurá, vrchol. Jistím!“

Tak to se mi ulevilo.

Takové malé nahlédnutí do horolezcova života. Vždycky je to stejné, člověk má pocit, že už to nechce nikdy zažít a pak se tomu vystavuje zas a znovu. Jak říká Honza, prostě v pooooohodě :-). Jen pro pochopení situace, lezli jsme kombinaci dvou cest, jedna z nich se nazývá Cesta přes gilotinu 5+, ale rozhodně jsme nelezli původně zamýšlenou cestu.

Účastníci: LeToš, Honza Nebíčko, Blahouš

Fotogalerie: Vysoké Tatry aneb kudy kam?

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz