Rozcestník

Maruška Šťastná

 

Taková běžná věc. Potkáte se s ním kdekoli. Na známém místě vás to nepřinutí zastavit, pokud si zrovna nepotřebujete odpočinout. Ten den jsme prošli kolem spousty rozcestníků, ale vždy jsme se zorientovali, trochu si orazili a pak pokračovali v dál. Ne tak u posledního hřebenového rozcestníku v Tomanovském sedle. Snad to bylo celodenní únavou, blížila se  osmá hodina večerní a od rána jsme byli na hřebeni. Potřebovali jsme nutně doplnit vodu. Můj návrh na noc v sedle neprošel. Moc se mi nechtělo sestupovat na noc k plesům. Předchozí bivak u Jamnického plesa byl sice nádherný, ale ráno byly naše péřové spacáky pěkně navlhé. Větru  a dešti   neporučíš natož utahanému parťákovi před večeří.

A tak mrzutě sestupujeme nějakých  sto výškových metrů do bujné vegetace. Hledáme cestičku k plesu. Bohužel voda nevypadá příliš vábně. Nohy se nám už pěkně pletou, tak si to zkracujeme přímou zkratkou na pěšinu. Kytky jsou po pás i vyšší, ale musíme se dostat k potoku a nabrat vodu. Zlost nad špatnou vodou mě pohání kupředu a doufám, že se nepropadnu do nějaké bažiny. Pěšinu jsme nakonec našli. Nastal další sestup v poměrně vysokých rostlinách, kterým se v tomto vlhkém údolí daří. V místě, kde se již dala nabrat voda se nedá bivakovat. Je zde příliš vlhko. Na jedné straně sráz a na druhé příkrý svah. Je jasné, že musíme sestoupit na hranici lesa. Cesta do sedla už není možná, neboť jsme fyzicky na dně sil. Zahajujeme sestup. Dokonce před námi někdo šel. Ve vlhké hlíně úzkého chodníčku jsou vidět lidské stopy. Ty další, na které jsme narazili už nás tolik nepotěšily. Sice s nadsázkou tvrdím po kontrole hůlkou, že tenhle medvědí bobek už je několik dnů starý, ale začínám mít malou dušičku. Ještě tak tady na té úzké pěšině potkat medvěda. Ze shora nepůjde a my do kopce s tou zátěží na zádech rozhodně nebudeme sprintovat. Co nám zbývá, pokračujeme v sestupu. Pomalu se smráká. Přestože se mám podařilo dojít na hranici lesa medvědí stopy jsou čím dál čerstvější. Na jedné z křižovatek jsou úplně zřetelné otisky medvědích tlap jak se snažil podlézt kmen. Tak to už je na mě příliš. Okamžitě se dáváme druhou stezkou za hlasitého hovoru a občasného tlukotu hůlek. Snad nepotkáme medvědici s mládětem. Možná ten rachot co při sestupu děláme medvěda zažene. Snad ho před sebou neženeme dolů. To by se mohl docela snadno naštvat a chtít se na nás podívat.

Po hodině a půl sestupu se dostáváme na širší lesní cestu. Kolem desáté přicházíme k rozcestníku a odpočívadlu. K našemu překvapení zjišťujeme, ze naše stezka je uzavřená. Bylo jasné proč. Už té cesty máme plné zuby a parťák navrhuje bivak. Zatímco vytahuje tatranku, prohlížím si to odpočívadlo. Docela to tam smrdí. Vzhledem k čerstvým medvědím stopám odmítám. Určitě tam medvěd nocuje při nepříznivém počasí. Korunu tomu nasazuje liška, která by nám snad klidně vlezla až do batohu, kdyby nebyla zahnána kamenem. Vůbec se nebojí  a v poklidu odchází hledat něco na zub. Ani s medvědem ani s liškou tady spát nebudu. Vydáváme se na další cestu už po silnici. Jdeme bez čelovek, naštěstí je jasno. Asi po půlhodině nacházíme lesácký srub s verandou. Zabírám si místo u stěny. Usínáme neklidným spánkem kolem půl jedenácté.  A tak skončila jedna etapa našeho romantického výletu po Západních Tatrách. Sestoupili jsme ze sedla asi 1000 výškových metrů, abychom je druhý den znova nastoupali na hřeben.

 

Marjánka

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz