Nic není, jak bejvávalo

 

Deivi Šišovská

Rozhodli jsme se s Pájou Bohuňkem prodloužit si poslední zářijový víkend a už ve středu večer 24. jsem se rozjeli do zamračeného počasí směr Český ráj s očekáváním zlepšujícího se počasí.

    Pájův fajný orientační smysl, neúnavnost a touha po lezení nás cca po dvou a půl hodině jízdy dovedla do jakési chatové oblasti v Příhrazech v Českém ráji, kde jsme rovnou přenocovali v autě, poněvadž camp byl zřejmě již po sezóně  a nebyla zde ani noha.

      Cílem těchto čtyř dnů bylo zdolat přijatelnými cestami nejznámější věže v Příhrazech, čímž je například krásně stavěná Kobyla (tu jsme dali krásnou Německou cestou za VIIb)  a dále na Hrubé skále, kde jsme si vyhlídli  jak jinak než Kapelníka

        Počasí se celý den netvářilo přívětivě, dokonce i slabého krátkého mrholení jsme se dočkali, ale ze skal bylo zřejmé, že tuto oblast mraky v předešlých dnech obešly - k našemu štěstí. Tímto byl celý den ve stínu pohody, jen prsty chvílemi zábly, tedy nám čtyři věže  prvního dne ke štěstí doslova stačily. Snad bych se malinko zmínila (k mému překvapení) o prvně zažitém strachu ze slanění. Na závěr tohoto dne jsme si vylezli velmi zajímanou cestou zvanou Cermanova  za VIIc na Soudek, taktéž v Příhrazech, odkud Pavel slaňoval za 15 cm  koukající, ale fajně ukotvený slaňák, ovšem umístěný pode mnou v hladké stěně. Prostě, když jsem viděla jak se pod Pájovo téměr muší váhou kýve, nebyla jsem schopna jej následovat a do slanáku  si ze sedu slézt,  natož si odskočit, což by bylo v normálním případě jednodušší. Slanila jsem nakonec na druhou stranu věže a úmyslně tím způsobila problém při stanování lana, ten jsem přenechala zkušenějšímu a silnějšímu.

        V pátek přišlo Babí léto a počasí jsme nazvali dokonalým. Na Hrubé skále jsem navštívili symbolický hřbitov horolezců, koukli na Mariánskou vyhlídku a svůj lezecký um tohoto dne započali na Kapelníkovi  Jeschkeho cestou za VIIa, pokračovali krásnou cestou na Taktovce zvanou Chlumova za VIIc, kterou jsem jí doslova dokola oblezli.No a v druhé půlce dne jsme lezli na Sfingu a Večerní věž.

        Celý den nám připadalo, jako bychom byl v lese sami, jen sem tam se mihla srnka, tady se člověk dokázal vžít do bájných časů propukání horolezectví.

         Večer i noc byly zářijového rázu, studené, ale krásné. V campu bylo lidí poskromnu a tudíž jsme si v klidu vychutnávali podzimní večer, tento den neměl chybu a i den následující sobotní tak začal a probíhal, nedalo se mu ani počasí nic vytknout, jen turistů a lezců díky víkendu značně přibylo - taková normální věc pokrokové doby.

        Opět se úžasně lezlo, ač klasifikace je zde skutečně přísně poctivá a protože se nám dařilo a sil neubývalo, rozhodli jsme se v odpoledních hodinách završit den krásnou Údolní cestou za VIIIa  na Kapelníka.

         Nevím proč, ale snad prvně jsme nenechali batohy v místě, kam jsme je při příchodu pod věž položili, jako v špatném tušení jsme je dali do borůvčí na místo kam nebylo vidět z turistické cesty, ale bylo vidět z naší cesty lezecké. A dostáváme se k jádru věci a důvodu, proč tento článek píši.

         Jak už jsem řekla, byla sobota podvečer a vše bylo jako v pohádce – sluníčko zapadalo, listí začal ze stromu snášet vánek a nám prsty ochutnával chlad, když jsme z posledních sil dolezli na vrchol Kapelníka klasickou  a nádhernou Údolní cestou, což nás ohromě zahřálo u srdce, ale také to byly poslední minuty, co jsme viděli na naši batožinu dole v borůvčí. Vychutnali jsme si vrchol této důstojné věže a vrhli se na slanění na druhé straně věže. Teď už jen smotat lano, obejít věž, sundat sedáky, zabalit a povalíme za kamarádkou na Malou skálu. Ovšem realita bývá ve většině případů úplně jiná  a také že byla. Tuto situaci jsem již párkrát v životě zažila a tedy my nevyrazila dech hned, ale vše mi docházelo během večera.

     V borůvčí nás totiž nečekaly batohy dva, ale pouze Pájův,u něhož byla otevřená a prohrabaná vrchní kapsa, ale nic nechybělo, zatímco po mém batohu nezůstalo ani slehlé borůvčí ve kterém ležel. Pája reagoval rychle, odhodil lezečky, skočil do bot a byl pryč. Valil směr parkoviště  s nadějí, že lupič nebude daleko, zatímco já prohledala přilehlá zákoutí a téměř za tmy okolí cesty na druhou stany než běžel Pája. Marně!!!

     Na policii jsem se dozvěděli, že toho dne bylo vyloupeno auto jiným horolezcům na totožném parkovišti, kde jsem stáli po oba dny i my, tudíž riziko ztráty věcí bylo téměř stejné. To my ovšem věci z batohu a batoh samotný, který se mnou procestovali svět a sloužili každý krásný víkend k toulkám za dobrodružstvím, ať už lezecky či jinak strávený nevrátí. Jsou věci, které nám „přirostly“ k srdci a jejich ztráta je velice bolestivá.    

       Mým článkem jsem se s vámi chtěla rozdělit o krásné chvíle při lezení, které můžou být nekonečné, jen si je člověk nesmí nechat zkazit lidmi nezasvěcenými, pachtící se za svým „štěstím“ zkorumpovanou cestou. Nenechte si kazit ty silně krásné zážitky a pomatujte na můj článek a své věci.

 

                                                                                                        Deivi (Šiška)   

 

Fotogalerie: Nic není, jak bejvávalo

Kontakt

Horoklub Chomutov Husova 83
Chomutov
43003
474 624 068 horoklub zavináč horoklub.cz